"Pro" a "proti" našeho vstupu do NATO

ČESKÁ REPUBLIKA - SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (6)

"Pro" a "proti" našeho vstupu do NATO

[*] Základní otázky, které provázely úvahy a žádosti o přijetí, budou po Madridu ještě akutnějšími
Přestože tzv. vysvětlovací kampaň o našem vstupu do Severoatlantické aliance vázne ještě v předvečer madridského summitu, na němž bude Česká republika mezi prvními třemi, případně čtyřmi až pěti státy, jimž NATO předá "členskou přihlášku", nelze otázky "pro" a "proti" našeho vstupu do "šestnáctky" přejít mlčením. Ba co více, jak prokazují výzkumy veřejného mínění, právě takřka hysterické uhýbání před otevřenou a čestnou diskusí o všech kladech i záporech členství v bruselské alianci vede k nejistotě. A také k odmítavému postoji velkého množství těch, kteří by věcné, pravdivé a nikoli účelově či spíše "ideově" zabarvené argumenty přijali. A snad by zbytečný byl strach z výsledku všelidového hlasování, referendum by přestalo být strašákem a nástrojem mezistranického a mocenského boje.
Avšak přes všechna více či méně záměrná "zanedbání" či opomenutí není ještě ani dnes na bohatou veřejnou diskusi a polemiku odborníků i široké veřejnosti zcela pozdě. Od madridské "pozvánky" do skutečného vstupu do NATO uplyne nejméně rok či spíše rok a půl. A první etapu přijímacího procesu lze věnovat právě rozpravě o našem členství. Dokonce je to nutné, má-li ratifikace v Parlamentu, která musí našemu přijetí do NATO předcházet, být skutečně legitimním odrazem názoru většiny obyvatel.
Je zřejmé, že na prostoru jedné novinové stránky není možné dokonce ani jen vyjmenovat všechny nejdůležitější aspekty vstupu České republiky do NATO. Nicméně je třeba někde začít. A tak v posledním díle našeho "předmadridského" seriálu alespoň naznačme pár z nejfrekventovanějších "pro" a "proti".

Co nás to bude stát?

Věrni zaměření našeho listu si nejdříve položme otázku, nač nás vstup do aliance přijde a zda je to vůbec únosné a výhodné. Odpověď není jednoduchá a jednoznačná. A to už proto, že konkrétních čísel, která v tomto směru leží na stolech, je nevídané množství, a nadto jde nezřídka o cifry velkého "rozptylu".
Tak například rozpočtový úřad Kongresu USA soudí, že během patnácti let bude třeba na rozšíření aliance o všechny zájemce vynaložit 60 až 125 miliard dolarů. Poslední odhady americké vlády hovoří o tom, že přijetí tří až pěti zemí do NATO přijde v příštích dvanácti letech daňové poplatníky současných států aliance i nových členů na 27 až 35 miliard dolarů, z nichž noví členové by měli uhradit polovinu. Podle propočtů maďarských expertů se celkové náklady na integraci bývalých členů Varšavské smlouvy do Severoatlantické aliance pohybují od 10 do 42 miliard amerických dolarů. A jasné je, že ani ten nejnižší odhad nákladů na rozšíření NATO není malý.
Znamená například, že modernizace Armády ČR podle standardů NATO přijde naše daňové poplatníky - a tedy nás všechny - v příštích deseti až patnácti letech na 100 až 200 miliónů dolarů. Že při plně fungující (a nikoli současné) ekonomice musíme v počátečním stadiu vydávat na obranu více než současných 30,5 miliardy korun (podle Wall Street Journal) nebo 0,2 procenta hrubého domácího produktu. V dlouhodobé perspektivě je však modernizace naší armády a kolektivní obrana podstatně levnější než zajištění "soukromé" bezpečnosti "trpasličího" a nadto strategicky navýsost nevýhodně položeného státu ("srdce Evropy"). Vždyť například Poláci dospěli k poznání, že čistě národní modernizace a obrana by je přišla o 40 procent dráž než "pod střechou" NATO. A to už proto, že (článek 3 Severoatlantické smlouvy): "Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální a kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku".
A to nehovoříme o "zlevnění" při budování i mimo alianci nezbytné dopravní a komunikační infrastruktury. O tom, že získáme přístup k jinak nedostupným technologiím, které nemají výlučně vojenské uplatnění. A že při dostatečném úsilí a "šikovnosti" se z NATO může dostat naší zdecimované a opovrhované vědě tolik potřebné injekce.

Nebezpečné "mámení"

Ovšem na druhé straně není možné, aby se ČR v NATO jen "vezla", aby z něho tyla. Vždyť členové aliance mají za prioritní povinnost udržovat na odpovídající úrovni svou vlastní obranu, společná je obrazně řečeno "nadstandardem". Avšak v situaci, kterou prožíváme nyní, kdy státní pokladna je téměř prázdná a hrubý domácí produkt malý, po nás nikdo nežádá "nemožné na počkání a zázraky do tří dnů". A je a bude pouze naší věcí - či řekněme přímo hloupostí -, když podlehneme tlaku (či uplácení) ze strany zahraničních (najmě amerických) vždy mocných a dravých zbrojovek a zbrojařských koncernů. A když spolu s výkonným ředitelem Mezinárodního měnového fondu M. Camdessusem B. Clintonovi důrazně nepřipomeneme slib, že "zabrání přílišným vojenským výdajům v rodících se ekonomikách střední Evropy".
Bude od nás přinejmenším hloupé, pokud svou armádu a vojenskou techniku začneme budovat namísto "od podlahy od stropu". Tedy třeba, když po ne právě šťastném "odprodeji" i v alianci nejvýše ceněných Migů-29 Polsku nám v naší "pýše" pro začátek nebudou stačit L-159 a překotně nakoupíme stíhačky F-16 či F-18 (a to ještě ne nejnovější). Nebo když nebudeme využívat našich obrněných transportérů a nákladních tatrovek, které nám v podmínkách bosenské mise závidí kdekdo.
Máme-li využít výhody relativních úspor, které společná obranná opatření aliance přinášejí, je třeba začít tím "nejlevnějším": důstojníci a vojáci by měli systematicky získávat jazykové i další znalosti a dovednosti. Dále by se armáda měla zaměřit na budování komunikačních, velitelských, řídicích a dalších systémů za přísné kontroly tak, aby zde nedocházelo k podivně nevýhodným (především drahým a nekvalitním) zakázkám a nákupům. Technická modernizace armády by se měla uskutečňovat přednostně prostřednictvím domácí produkce tak, aby byla kompatibilní s "natovskou" při co největší účinnosti a co nejlevněji (včetně provozu). Přičemž (viz L-159) to navíc podpoří i skomírající český průmysl, pomůže naší ekonomice a může prospět dokonce našemu ochromenému exportu. Takže kruh "výhodnosti" se může pevně uzavřít.

K čemu je to dobré?

Další velmi častá otázka zní, k čemu je dnes vlastně NATO? Po pravdě řečeno, pokud zůstane na nynější půlce cesty své plánované transformace z vojenského paktu v politicko-obranný svazek, tak vlastně k ničemu. Protože dosud se Severoatlantická aliance nedokázala v souladu se svými projekty a sliby z let 1991 až 1994 přeměnit v instituci, která by v úzké součinnosti s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) měla právo stát se jedním z pilířů evropské bezpečnostní architektury pro jedenadvacáté století. Dosud stále jde více o archaickou strukturu, kde vojenské myšlení nadále převažuje nad politickým, kde vzdor všem zásadám konsenzu přetrvává "právo silnějšího". Jak to prokazuje i současný spor o velení nad jižním křídlem NATO mezi Paříží a Washingtonem či rozčarování Evropanů nad snahou Američanů prosadit proti vůli mnohých z nich pouze "tříčlenné" rozšíření aliance v "prvním kole".
Ovšem NATO své opodstatnění jistě má a hlavně může mít, pokud uskuteční cíle své nové doktríny. Transformuje-li se tak, jak předpokládají dokumenty datující se od římského zasedání v roce 1991, pak se může opravdu stát prvkem stability nejen na území členských států - což členství předpokládá jako základní podmínku -, ale i v jeho okolí. Přičemž aliance by měla prvky demokracie a stability za "své" hranice spíše "vyzařovat", a teprve, když bezpečnostní rizika pro ni samu budou příliš velká, měla by sáhnout k řešením podobným těm, jaká známe z misí IFOR a SFOR v Bosně a Hercegovině.
Přitom právě zde se novým členům NATO naskytne jedinečná možnost. Ačkoli jejich armády nejsou pro "šestnáctku" velkým přínosem, mohou společné věci prospět velkými zkušenostmi s neklidným postkomunistickým prostorem Evropy. Velmi přesně to nedávno vyjádřil polský ministr zahraničí Dariusz Rosati, když řekl "NATO nás nepotřebuje jako obrannou baštu, nýbrž jako partnera a spoluautora při eliminaci rozporů a při budování vzájemné důvěry. Naše schopnost dosáhnout těchto cílů bude mnohem důležitější pro náš status v NATO než náš vojenský potenciál."
Další neodbytná otázka, která při vyvažování kladů a záporů vstupu do NATO vyvstává, se týká toho, pro co nebo lépe řečeno proti čemu má rozšířená aliance sloužit. Základní odpověď je přitom jednoduchá: pro udržování stability na starém kontinentu čili proti nestabilitě v tomto prostoru a hrozbám, které s sebou nese. A v této souvislosti se nejčastěji za zdroj "všeho zlého" označuje východ, maximálně pak ještě jihovýchod Evropy. Přičemž, zejména pokud jde o východ, se jedním dechem používají argumenty, které jsou neslučitelné.
Je totiž jasné, že východem je v tomto případě míněno Rusko. Ale jak si pak - a především Moskvě - vysvětlit, že aliance i adepti jejího členství na jedné straně hovoří o tom, že NATO má být "ochranným deštníkem" právě před hrozbou nestability a velmocenských ambicí přicházejících z Ruska, a současně tvrdí, že NATO není zaměřeno proti Rusku, že rozšíří jeho bezpečnost, oprávněné zájmy, sounáležitost a "souznění" s Evropou neohrozí?
V odpověď je třeba říci, že v tomto "punktu" se Severoatlantická aliance a především zájemci o členství v ní od počátku nechovali příliš racionálně. A bohužel hlavně u mnohých z uchazečů toto archaické myšlení přetrvává i nyní, kdy Moskva a Brusel koncem května podepsaly Ustavující akt o vzájemných vztazích, bezpečnosti a spolupráci NATO - Rusko. Je proto zákonité, že z úst členů aliance zaznívají čím dál tím častěji apely, aby přednostně ti, kteří budou v Madridu vyzváni ke vstupu, ale i ty státy, které si na "pozvánku" do NATO musejí ještě nějaký čas počkat, změnili svůj přístup k Moskvě a stali se hlavními aktéry procesu co nejširšího zapojování Ruska do "věcí evropských". Aby mu pomohli překonávat pro něj velmi složité období utváření nových významných, avšak nekonfrontačních pozic v euroatlantickém prostoru, aby napomáhali procesu integrace Ruska do Evropy.

Kdo a "proti komu"

Nadto Rusko, byť i vzhledem k nedávné historii působí většině středoevropských a východoevropských zemí zřejmě ještě i v současnosti "mrazení v zádech", není jediným středobodem zájmu NATO. První generální tajemník NATO Lord Ismey (Brit, 1952 - 1957) prohlásil, že "aliance má v Evropě tři úkoly: připoutat k Evropě Američany, držet na uzdě Němce a zadržovat Rusy." Na otázku, zda je v roce 1997 tuto formulaci třeba změnit, v listu Le Figaro známý americký politolog Zbygniew Brzezinski koncem května uvedl: "Dalo by se říci: připoutat Američany, usadit Němce a europeizovat Rusy". A počátkem tohoto týdne se pak tentýž Zbygniew Brzezinski spolu s dalším bývalým americkým prezidentským poradcem pro otázky národní bezpečnosti Anthonym Lakem v listu The New York Times vyjádřili ještě šířeji, když uvedli, že samo "rozšíření NATO je tvůrčí odpovědí na tři strategické úkoly - posílit vztahy mezi USA a rozšiřující se demokratickou Evropou, zapojit stále se vyvíjející postimperiální Rusko do vztahů spolupráce s Evropou a posílit demokratické návyky a mírovou praxi ve střední Evropě".
Což by mělo zajímat zvláště nás. Protože soudě podle nepřeberného množství vyjádření našich představitelů, jsme to právě my, kdo si na rozdíl od některých současných členů NATO uvědomuje důležitost americké přítomnosti v Evropě. A navíc "někde ve skrytu duše tušíme", že nejen vůči Rusku, ale i vůči Německu nám může NATO poskytnout "ochranu", kterou ani česko-německá deklarace a současná úroveň vzájemných hospodářských a oficiálních politických vztahů nečiní stoprocentní. A to tím spíše, že obě věci spolu úzce souvisejí, neboť to byli hlavně Američané, kdo svou poválečnou přítomností v Evropě "udrželi Německo na uzdě" a kdo i dnes německou mocenskou roli (a z ní plynoucí rizika) svou angažovaností na starém kontinentu vyvažují.
[*] n n
Jak jsme řekli na počátku, otázek "pro" a "proti" našeho vstupu do NATO je tolik, že vydají na pořádně tlustou knihu. A tak těchto několik úvah, nadto ne úplně vyčerpávajících daná témata, sice uzavírá náš seriál, ale má být pouze malým nepatrným příspěvkem do diskuse. Do té, která měla již dávno začít, ale na niž stále ještě není pozdě, a kterou i na těchto stránkách povedeme.
KVĚTA BUSCHOVÁ