Dakar je výzva a sen

V těsném závěsu, jak se drželi po celý závod, dorazili do cíle letošní Rallye Dakar motocyklisté Ivo Kaštan a Stanislav Zloch. Poté, co mechanické poruchy postupně vyřadily všechny tatry, zůstali ve hře z českých účastníků jako jediní a v celkové klasifikaci motocyklů skončili na 27. a 28. místě.
Ze 135 motocyklů, které letos 4. ledna odstartovaly na trasu Dakar - Agadés - Dakar, dorazilo po 15 dnech do cíle 58 jezdců. Projeli Senegal, Mali, Niger, Mauretánii, urazili 8,5 tisíce km. Rallye Master letos v září má vést 12 tisíc km z Pekingu přes Tibet, Nepál, Pákistán, Írán, Turecko, Řecko a Itálii do Paříže.
Dálková rallye znamená celé týdny extrémního fyzického i psychického zatížení, které zvyšuje i omezené zásobování a hygiena. V takových podmínkách se z některých jezdců stávají legendy. Belgičan Thierry Gerome je vozíčkář, jezdí Dakar v automobilu upraveném na ruční řízení. Když se jeho vůz zahrabal v dunách, lehl si na písek a oháněl se lopatkou. Francouz Hubert Auriol, dnešní ředitel soutěže, je jediný, kdo dokázal vyhrát na motorce i v autě. Když jel svůj poslední Dakar na motocyklu, v předposlední etapě měl pád a zlomil si obě nohy. Dvoumetrákový motocykl dokázal znovu zvednout, nastartovat a dojet 200 km do cíle etapy. Němec Norbert Schilcher jel od třetí etapy letošního Dakaru se zlomenou hrudní kostí. Nezlomily ho další dva pády, dojel a umístil se na devátém místě.
Co je to za lidi?
Ivo Kaštan a Stanislav Zloch nevypadají na pohled jako supermani, snad ani jako vrcholoví sportovci. Věk zřetelně přes třicet, navenek klidné povahy, nejsou zvyklí se chlubit.

Jaký je to rozdíl jezdit domácí závody a dálkovou rallye?

SZ: Letošní Dakar byla moje první rallye, nemůžu hodnotit. Rallye nemůžu srovnávat ani se Šestidenní, je to úplně něco jiného.
IK: Když chcete být nejlepší například v motokrosu, musíte mít ohromnou fyzičku, nejrychlejší motorku a málo zábran. Při silničních závodech rozhodují setiny vteřiny. Na dvoukilometrové rovince můžete mít vůli jakou chcete, a ti rychlejší vás předjedou. Rozhodne rychlejší motorka.
Rallye jsou specifické. Stačí přehlédnout něco v navigaci a zabloudíte. Zdaleka nemusíte být nejrychlejší, a přesto můžete být vepředu. Aspektů je tam víc. Například fyzická kondice, ale ne taková ta síla vyhoněná v posilovně. Tělo musí 15 dní zvládat extrémní teploty osm až 12 hodin v sedle na motorce. Stojíte na startu etapy, která vede přes nekonečné pustiny, pouště, stepi. Máte jen motorku, dva až tři litry vody, kompas, a je jenom na vás, jestli budete trefit a dojedete. Je v tom dobrodružství. Projet se v okolí Jičína a Semil je hezké, ale přejet na motorce Saharu, Gobi nebo Kazachstán, přejet řeku Niger, to je trošku o něčem jiném.
Máme GPS, navigační technika se dostala daleko. Pořadatelé udávají souřadnice bodů na trase a vy se na ně strefujete. Letos použití GPS omezili. Když pořadatelé udají souřadnice ve stupních a minutách, a neřeknou sekundy, tak je bod určen s přesností na 2 km. V tu ránu se Dakar vrací tam, kde byl. Potřebujete i intuici, šestý smysl. Musíte pečlivě číst terén - že za tímhle stromem musím doleva, podle nějakého azimutu, a podobně. Komplikuje to život, ale je to zajímavější. Do hry vstupují i lidské faktory.

Dakar trvá dva týdny, Peking téměř tři; vydržet to v sedle je nadlidské.

IK: V tom je ten fór. Na letošním Dakaru odpadali fyzicky vyčerpaní jezdci už první den. Nestačili se aklimatizovat na teplotu, navíc do toho vstoupil pitný režim. V každém případě po třech čtyřech dnech už nemůžete. Teď je to na vás, musíte. Slabší odpadnou a zůstanou jen silní jedinci.

Co selhává častěji - lidé, nebo technika?

IK: Člověk. Pokud vypadnete na závadu, zpravidla praštíte s motorkou o zem a rozbijete ji. Na prvním místě je pád a zranění, na druhém že rozbijete motorku, teprve na dalším místě je to, že jste fit, a upadne vám třeba ojnice.

Jak se připravujete na závod? Ladíte formu?

IK: My hlavně ladíme motorky. Jestliže jedete čtyři rallye během jednoho a půl roku, na ladění formy není čas, nejde to. Trénovat někde na písku nemůžete, písek je jiný. Pokud na to člověk není uzpůsoben od přírody, nemá dispozice dané, těžko je někde natrénuje. Když budete běhat, cvičit, budete mít svalovou hmotu. Stejně vás zbortí čtyřicetistupňové vedro a jiná vlhkost vzduchu, nebo prostě to, že si denně dáte ráno kávu, pak dostanete balíček, kde jsou tři sladké tyčinky a jedno slazené mléko. Tím to končí, až za 14 hodin je večeře. Nevím, jak by se to dalo natrénovat. Po třech dnech je to záležitost psychiky. Jste unaven, bolí vás ruce, nohy, už nemůžete, ale přemůžete to vůlí.
Celý rok jezdíme. Závodíme. Nikdy jsem neuznával posilovny a tak. Ty podmínky nenasimulujete. Horko, písek - nic takového. Spíš si věřit, že ta motorka, na které jedu, je dobrá, že nezklame. Že i já vydržím.

Míváte krizi?

IK: Skoro každý má krizi. Ti, kterým se to nepodaří překonat, končí. Vidíte, že motorka mu jede, a on skončí. Psychika je v presu. Rallye Dakar neustále graduje. To není tak, že vám dají tři etapy na rozjezd, tři těžké, pak den volna, pak znova.... Tady to jde naopak. Už začátek je tvrdý, aby ti slabší vypadli. Tahle rallye je jeden velký byznys. Pro pořadatele je zajímavé když jede míň lidí. Připravují míň materiálu, benzínu. Někde v půlce Afriky přepravovat někoho zraněného nebo ztraceného je problém, takže ta rallye začne naostro hned. Dá se říci, že hezká etapa je poslední, protože je poslední. Je to dlouhá spojovačka a je tam jen pětadvacetikilometrový motokros podél pobřeží. Pak to uhne mezi duny. Ale ani tohle není jednoduché, protože historie zná desítky jezdců, kteří po těch 25 kilometrech skončili. Je to příklad naší tatry v roce 1992. Vedla a měla náskok tři hodiny. Jenomže ten speciální test, úplně na závěr, se jede ve zvláštním terénu. Je to směs vlhkého písku, prachu a soli. Oni už byli vysmátý, říkali si, nám už se nemůže nic stát - a skončili tam. To auto zadřeli.

Co je těžší - Peking, nebo Dakar?

IK: Dakar. Mnohonásobně. Zájem o účast na Dakaru je větší než jeho kapacita. To znamená, že pořadatelé můžou postavit trať tak, aby dojelo jenom 20 až 30 procent jezdců. Zabilo se tam k dnešnímu dni asi 37 lidí, průměr je dva na jeden Dakar. Je to extrém náročnosti na techniku i lidi. Proto ten Dakar je tak slavný a je tím, čím je.

Jaké stroje používáte?

IK: Všechny čtyři rallye jsem jel na jednom typu motorky. Je to sériová Suzuki DR-350, která se dá koupit u každého prodejce. Je tam namontováno jiné pérování, to znamená přední vidlice a zadní tlumič. Sériové tlumiče se nahradí závodními. Jsou tam velké nádrže, celkem na 30 litrů benzínu. Má upravený motor - jiný karburátor, aby se zvýšil výkon. Je tam navigace, přístroje tripmastery a podobně. Ale pořád se dá říci, že je to z velké většiny sériová třistapadesátka Suzuki. Není to žádný superspeciál.

Jak si vybíráte oblečení, přilbu, boty?

IK: Každou rallye jsem jel s něčím jiným. Člověk pořád hledá. Rozhoduje poměr mezi cenou a kvalitou.
Na rallye Paříž - Peking se ráno startuje při pětistupňovém mrazu, ale v poledne je plus 40 stupňů a máte na sobě pořád totéž. Když jedete enduro v Česku a je horko, máte na sobě dres, tričko, chrániče a tím to končí. Tam ale musíte i v těch vedrech jet v bundě, plný chráničů, protože je tam riziko pádu mezi kamení a keře jsou tam ostré. Na sobě máte pevné bundy a kalhoty. Oblečení je choulostivá věc. My jsme například letos měli italské oblečení. Celé bylo super, ale nakonec zjistíte, že boty, které na dvoudenním enduru fungují špičkově, tam 14 dní dřou. Máte puchýře. Každá taková zdánlivá maličkost vám dokáže znepříjemnit život. Člověk najednou zjistí, že po čtyřech dnech ho dře řemínek od přilby, dře ho pátý i šestý den, a to je hrozně nepříjemné. Najednou je mu jedno, jestli motorka jede nebo nejede. Takové detaily rozhodují.

Hledáte tvrdší závody, protože vám domácí přestaly stačit?

IK: Tady nejde o to, že jsou vám domácí závody málo. V kamiónech se našim barvám daří, tak můžu říct, že u motorek jsme stále průkopníci. Je to hezké i v tom, že jsou to velké závody, slavné závody a v Čechách vždycky byli slavní a dobří jezdci. Snažíme se českou vlajku držet nahoře i na těch velkých závodech. Navazujeme na tradici českých motorkářů.

Ale české motocykly zmizely.

IK: To je škoda, protože jestliže se daří kamiónům, bylo by hezké, kdyby i čeští jezdci startovali na našich motorkách. Bohužel k tomu asi nedojde.

Bral byste český stroj?

IK: Bral. Byl by to skok do neznáma, ale bral bych to určitě. Myslím, že i Standa.
SZ: Rád bych se vrátil k Jawě. Dneska to firmy dělají tak, že poskládají dohromady, co je nejlepší. Nemuseli bychom se bát, že je něco naprosto vývojového. Šlo by jenom o motor a Jawa měla motor vždycky dobrý, v tom by neměl být problém. Myslím, že těm fabrikám ujel vlak. Pořád není nic ztraceno, ale myslím si, že zájem už není takový. Je to škoda. Já jsem začínal na zetce, pocházím od Strakonic. Pak jsem přišel do Prahy, kde jsem jezdil 13 let v továrně Jawu a byl jsem naprosto spokojený.

Jak to snáší rodina?

SZ: Není to jednoduché. S manželkou jsme 20 let, svý si se mnou zažila, děcka už jsou velká, strach je velký. Chodí zprávy z Dakaru, druhý den je tam smrťák, takže těch nervů, to já ani nemůžu posoudit. Asi je to krutý. Já si hlídám sportovní hledisko. Ona holt musí doma vytvořit zázemí, ale asi toho má dost.

Jak je to s věkem, jak dlouho je možné jezdit takový závod?

IK: Pro rallye musíte mít zkušenosti, brzdu, zábranu. Ambiciózní mladík může na motokros, ale ne do rallye. Tam jde fakt o život. Dá-li pánbu zdraví a peníze - budeme jezdit třeba ješßtě dvacet let, já i Standa. Je to otázka motivace a všeho možného.

Proč tam vlastně jezdíte, co vás tam táhne?

IK: Dakar je v terénních závodech vrchol. Ta výzva je už v tom dojet vůbec do cíle. A podívat se na motorce do těch končin. O Šestidenní vědí jen zasvěcení, Dakar zná každý. Každému to slovo něco řekne. Znamená to být u toho, jet to, to je sen, výzva, je to opravdu vrchol, nic těžšího a většího není.
TOMÁŠ KUBEŠ
Ivo Kaštan
Narozen 6. 9. 1964 ve Velkém Meziříčí, výška 183 cm, váha 72 kg, rozvedený, dcery Sandra (5) a Denisa (10), bydlí ve Velkém Meziříčí. Motoristická kariéra: od 80. let mistrovské závody v motocrossu, motokáry, vůz formule 1600 cm3, enduro. 1994 Šestidenní v USA, 1995 Rallye Master Paříž - Peking, 1996 Rallye Granada - Dakar (celkově 42. místo, druhý v kategorii do 500 cm3), Rallye Master Paříž - Peking (celkově osmý, druhý v kategorii do 500 cm3), 1997 Rallye Dakar (27. místo, druhý v kategorii do 500 cm3).

Stanislav Zloch
Narozen 7. 6. 1954 ve Strakonicích, výška 188 cm, váha 100 kg, manželka Alena, dcery Lenka (19) a Dagmar (17), bydlí v Radošovicích. Motoristická kariéra: v 70. letech motocross, od té doby jel patnáctkrát Šestidenní a dvanáctkrát v Trophy teamu. V roce 1977 mistrem republiky, Evropy i světa. 1997 Rallye Dakar (28. místo v celkovém pořadí, třetí v kategorii motocyklů do 500 cm3).