"Dělám filmy tak, že vyprávím útržky ze svého života," říkal Federico Fellini, jeden z nejtalentovanějších a nejosobitějších poválečných filmových umělců. Na jedné straně sklízel slova obdivu, uznání a nadšení; a naproti tomu byl nepochopen, osočován a zatracován. Poprvé se Felliniho jméno rozlétlo světem na benátském festivalu v roce 1954 při uvedení snímku Silnice (uvádí ČT 2 v pondělním Filmovém klubu ve 21.30). Kolem filmu se rozpoutaly vzrušené polemiky a prudké kontroverze v řadách italských kritiků. Ve Francii, Anglii i Spojených státech však uvedení Silnice rozpoutalo nadšení. Fellini za něj získal druhého Stříbrného lva v Benátkách a Oscara v kategorii nejlepšího cizojazyčného filmu. A právem. S odstupem času můžeme ří- ci, že je to jedno z nejvýznamnějších děl světo- vého filmového umění. 

"Původ všech našich úzkostí a chyb je v nedostatku lásky," říká Fellini a film Silnice je zcela veden v této filozofické rovině. Surový a bezcitný artista Zampano získá od chudé venkovské matky za směšnou částku deset tisíc lir její poněkud prostoduchou dceru Gelsominu, kterou si jako svou pomocnici dokonale zotročí. Naučí ji hrát na tamburínu, vytrubovat fanfáry ohlašující jeho artistický výstup a nacvičí s ní i samostatné číslo. Toulají se od vesnice k vesnici, od štace ke štaci, až se jednoho dne Gelsomina vzepře a uteče. Ale její vzpoura je směšná a tragická.
Pod tímto jednoduchým příběhem se skrývají myšlenky o lidské osamělosti a o tom, že z této osamělosti může exis- tovat východisko, když dva lidé k sobě najdou hluboký vztah. Muž a žena, mezi nimiž existuje taková vazba, možná nemají vůbec nic společného, a přesto jsou do hloubi duše spojeni. (NM)