Večer na Montmartru

Večer na Montmartru

Máme smůlu. Budeme to my - už jsme to my -, kdo uvidí umírat centra měst. Večer co večer bude na hlavních třídách a náměstích svítit méně oken. A když, tak jen studené zářivky kancelářských místností, za nimiž se osamělí workoholici honí za termínem jako psi za vlastním ocasem.
V domech, z nichž doba vytloukla obyčejný život jako nějaký kotelní kámen, se zabydlují podivné planety ze vzdálených galaxií. Z měst navštěvovaných turisty je kulisa pro turisty. A v ní se pitvoří kulisáci...
Pamatuji doby, kdy například v centru belgických Brugg bydleli lidé. Na prahu domů seděly nad prací staré krajkářky, v oknech se mezi muškáty vyhřívali kocouři, vysoko na zvonici, až málem mezi obláčky, hrál na zvonkohru mlčenlivý mladý mnich. Na květinovém trhu si hospodyňky po ránu vybíraly orosené kytice a zastavovaly se spolu na kus řeči. Bylo to docela obyčejné živé město. Ne, paměť mě neklame, mám to všechno na fotografiích, i ty rybáře, jak v pět ráno na rybím trhu zálibně natřásají ledovou tříšť v bedýnkách s rybami a dary moře, pestřejšími než muzejní sbírka minerálů.
Dneska je všechno jinak. Miluji to město pořád, ale ve chvilkách kruté upřímnosti si musím přiznat, že mám ráda nabalzamovaného a načinčaného nebožtíka.
Skuteční obyvatelé Brugg dnes bydlí jinde. Tady si hejna turistů od rána do půlnoci hrají na Bruggy. Turisté pak naskáčou do hotelových postelí. A místní zavřou krámy a hospody, nasednou na kola a vyjedou ze středověkých bran kamsi na okraj, do svých normálních životů.
Nechtěla bych, aby se tohle stalo Krumlovu, Telči, Kutné Hoře, nechci, aby se to stalo Praze, které už se to částečně stalo.
O to silněji na mě zapůsobilo kouzlo náhody, která mě v jednom z těch nedávných neuvěřitelně teplých večerů přivedla na Žižkov, do kdysi nevábné dělnické čtvrti, kam bych se sama od sebe asi nevypravila. Snad že byl první horký večer roku, kdy jsou smysly znavené zimou obzvlášť zjitřené, připadal mi Žižkov kouzelný. Strmé ulice dlážděné valouny, tiché plácky s několika stromy uprostřed, hospoda s okny a dveřmi dokořán, v jejímž teplém žlutočerveném světle se vznášely hlavy hostů v poklidném rozhovoru. Stará paní se v nočním chládku pustila do zametání chodníku a nad ní si malá Romka se sladce oválným obličejem, zasazená do rámu okna jako do obrazu, kartáčovala husté vlasy...
Bylo to jako zjevení: Živé město, město pro lidi, které si na nic nehraje. Jako Montmartre z časů, kdy o něm psal Maupassant, a snad ještě i z doby, kdy Edith Piaf zpívala na ulici.
Odvážela jsem si ten obraz domů na kraj Prahy s pocitem, že jsem objevila cosi zranitelného, co je třeba utajit, aby se to nepokazilo. Jednou si možná budeme říkat: Když do Prahy, tak na Žižkov. Šeptem, protože genius loci je moc plachý génius.

NAĎA KLEVISOVÁ