Rudolf II. se vrátil do Prahy

Rudolf II. se vrátil do Prahy

Jen na krátkou dobu, na několik letních týdnů, se do naší metropole vracejí - pro potěchu laiků i odborníků - mnohé ze vzácných i roztodivných pokladů, jež tu byly shromážděny na přelomu 16. a 17. století ve slavných sbírkách císaře Rudolfa II., panovníka, mecenáše věd i umění, muže obestřeného kouzlem, legendami i mýty.
Rozsáhlá výstava věnovaná Rudolfu II., jeho době i vztahu k městu, které si roku 1583 zvolil za rezidenci a v němž žil až do trpkého konce svého života (1612), se stala hlavním lákadlem letošního léta v Praze, mottem sezóny. Rozsahem i významem se řadí k těm projektům, které se - řečeno obrazně i doslova - konají jednou za život generace či možná jednou za století. Ovšem její výjimečnost netkví jen v pestrosti a originalitě shromážděných předmětů a děl, ale také v tom, že jsou vystavována v autentickém, noblesním prostředí, kde před čtyřmi staletími bezprostředně vznikala či byla kompletována do pozoruhodné císařské sbírky. Právě tento fakt odlišuje pražskou výstavu od předchozích rudolfinských projektů uskutečněných na sklonku osmdesátých let v Essenu a Vídni. Přitáhne proto zajisté pozornost mezinárodního publika. Ostatně prvními ohlasy zahraničních kolegů - nejen o expozici samotné, ale o celkové úrovni našeho muzejnictví a výstavnictví - se pořadatelé výstavy mohli pochlubit již při zahajovací tiskové konferenci. Zněly pochvalně.
Výstava se pokouší - v rámci možností - o rekonstrukci císařových sbírek. Komplexní představu o nich dnes nemáme a těžko budeme kdy mít; dochoval se jen dílčí soupis "kunstkomory". Důležitější ovšem je uvědomit si, jaké vlastně bylo poslání rudolfinských kolekcí, které na nás mohou působit roztodivným až bizarním dojmem: "Funkce sbírky jako poskytovatele estetického potěšení, kterou bychom v ní viděli dnes, byla druhořadá," píše ve své knižní studii Rudolf II. a jeho Praha hlavní manažer letošní výstavy Bohumil Vurm. "Sbírka znamenala pro Rudolfa nepostradatelný zdroj znalostí, encyklopedické zrcadlo světa nebo jakési "divadlo kosmu". Rozhodně se nejednalo o nějakou nesoustavnou nakupeninu sbírkových předmětů, jak se někdy tvrdí. Šlo o systematicky uspořádanou kolekci, jež měla sloužit studiu podstaty jevů charakteru přírodního, technického i uměleckého, tedy očividně o snahu nalézt jednu z mnohostí projevů hmotného světa... Rudolfova sbírka byla živým organismem. Byla modelem světa a zároveň jeho aktivní součástí. Rudolf a všichni ostatní, kdo ji vytvářeli a čerpali z ní, byli vlastně její součástí. Bylo to místo, odkud člověk mohl vstupovat do záhad vesmíru a odhalovat taje přírody. A nejen jako pasívní divák, nýbrž jako spolutvůrce." Rudolfinská kolekce byla po císařově smrti rozptýlena do různých koutů světa. Císařův nástupce Matyáš odvezl nejcennější objekty do Vídně. Citelnou ránu troskám sbírky zasadilo kořistnictví švédské armády za třicetileté války. Stejně zhoubná a trudná pak byla josefinská dražba konaná 13. a 14. května 1782. "Vzali to hopem," píše ve své skvostné eseji Magická Praha italský slavista, znalec naší literatury a historie Angelo Maria Ripellino, "lepší obrazy (např. Růžencová slavnost) byly oceněny na jednu až dvě zlatky, věci méně nápadné nebo poškozené na pár krejcarů. U soch se cenila pouze váha materiálu a jeho zachovalost; slavného ĺlionea, za kterého Rudolf zaplatil deset tisíc dukátů, prodali za třicet krejcarů a ještě k němu přidali dvě mramorová torza. ...A co šunt, smetí bez ceny? Den před dražbou vynášelo hradní služebnictvo nůše a koše střepů a zlomků, odlitků, zkamenělin, lasturek, figurek, poškozených mincí a medailí na Prašný most a sypali je pak do Jeleního příkopu na jednu hromadu..." (citováno podle odeonského vydání z roku 1992). Ripellino pak připomíná: "Celé 19. století pálila Čechy v duši vzpomínka na josefinskou dražbu jako urážka. Ještě roku 1862 si stěžoval Karel Purkyně, že vzácná díla z Rudolfovy obrazárny zdobí galérie ve Vídni, Mnichově, Drážďanech a Stockholmu, kdežto Hrad zeje prázdnotou..." I takový byl konec rudolfinského snu.
Dva základní tematické okruhy - Císařský dvůr a Rezidenční město, do nichž je výstava koncipována - dávají nahlédnout do dvojlomého vztahu dvora a města - vztahu přitažlivosti i odstupu, vzájemného ovlivňování i prolínání. Bylo to tajuplné, magické kouzlo Prahy, které sem císaře přivedlo. Rudolfovo rozhodnutí učinit z hlavního města Českého království císařské sídlo přispělo nejen k větší slávě Prahy, ale zanechalo zde nesmazatelné stopy duchovního rázu, přičinilo se o prohloubení právě oné podivuhodné atmosféry, která císaře tak lákala.
Rudolfinská Praha byla - jak říká Ripellino - "útulkem pro šelmy a šejdíře, frejíře a filuty, zkrátka pro badatele v cizích měšcích", byla však také "na výsluní vzdělanosti a nádhery". Bohumil Vurm ve své studii píše: "Praha se za vlády Rudolfa II. a těsně po ní stala místem setkání pro výjimečné duše. Největší duchovní osobnosti té doby se setkávaly právě zde. Sen o lepším světě krystalizuje v tomto prostředí vytvořeném tolerancí."
A na otázku, jaký byl svět rudolfinské Prahy, Bohumil Vurm odpovídá: V době, kdy byla Evropa ostře rozdělena podle různých vyznání, zářil pražský svět Rudolfa II. odlišností své pozitivní náboženské tolerance, která přechází až ve lhostejnost vůči konkrétnímu výrazu víry v Boha. A osvícení i méně osvícení katolíci a protestanti oceňovali tuto toleranci a vážili si císaře právě díky ní."
Pražská výstava je pochopitelně poctou ústřední osobnosti císaře, kolem níž se vše vine. Kdo to vlastně byl ten Rudolf II., jehož si mnozí z nás vybavují zejména ve spojení s nezapomenutelnou, i když notně zkreslující filmovou rolí Jana Wericha v Císařově pekaři... Slovníková příručka Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 (Libri, 1996) mj. říká: "Rudolf II., (18. 7. 1552 Vídeň - 20. 1. 1612 Praha) - český a uherský král a římsko-německý císař z dynastie Habsburků. Do obecného povědomí vstoupil tento panovník jako podivín, který více než vladařským umem a schopnostmi udivoval svojí nákladnou sběratelskou vášní, mecenášskou podporou alchymistů, šarlatánů, na druhé straně i skutečných umělců a badatelů, panovník, jehož nevypočitatelné reakce, lhostejnost k etiketě, dvorským i státnickým povinnostem udivovaly současníky. Osobnost, která je stálým otazníkem pro hodnocení historiků."
Rudolfovi se také někdy říkalo "šílenec na trůně". Současní historici ovšem již tak kategoričtí nejsou. Císař sice v posledních letech života trpěl maniodepresívním onemocněním, ale dobové zprávy o jeho výstřednostech byly také odrazem jeho plaché, uzavřené povahy. Navíc byly často zveličované politickými odpůrci.
Důvod, proč se rudolfinská výstava koná v Praze právě letos, je banálně prozaický. Podstatná část původních rudolfinských sbírek je totiž zastoupena ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu - a to ještě v tomto roce prochází rozsáhlou rekonstrukcí, během níž je vůbec ochotno poskytovat zápůjčky. Nutno ovšem dodat, že Praze se jako jedinému místu dostalo takového privilegia, aby se sem vídeňské exponáty přestěhovaly společně s dalšími zapůjčenými z Baltimoru, Madridu, Stockholmu atd. atd.
Projekt ale zapadá do hlubších časových souvislostí. Atmosféra konce dvacátého století není v mnoha rysech nepodobná době Rudolfově, přelomu 16. a 17. století. " Svět se nyní jevil jako labyrint propletených, nezřetelných cest, jejichž rozluštění není v lidských silách," říká o čase manýrismu český historik Jaroslav Pánek, specialista na období raného novověku, v nedávném novinovém rozhovoru. "Zmizel renesanční optimismus, kdy jedinec byl schopen myšlením vyřešit všechny problémy. Manýrismus představuje pocit nejistoty, únik od reality a z toho vyvěrající skepsi. Rudolf II. v sobě tuto zkušenost výrazně soustředil."
Snad se nám v těch vzácných střípcích rudolfinských časů, které máme nyní možnost zblízka pozorovat, podaří zahlédnout alespoň záblesk oné dávné a přece tak blízké doby.
IVAN MATĚJKA
(o rudolfínské výstavě čtěte dále na straně 13)