Romové a Cikáni

Slova

Romové a Cikáni

Nedá se nic dělat, musím se vrátit ještě k tomu problému. Bylo mi totiž vytýkáno, že v nedávném sloupku na toto téma nepoužívám pouze etnonyma Rom, ale střídám ho s Cikán. Trochu mi to připadá jako snaha ochuzovat se o synonymum a v paměti mi vyplouvají termíny poštovní doručovatel, požárník, nevidomý, předepisované v nedávné minulosti. Každý, kdo řekl listonoš, hasič, slepec, byl tak trochu podezřelý a vystavoval se riziku, že bude nařčen z reakcionářství. Dnes tedy hrozí jiné úskalí, že totiž budu - používám-li výrazu Cikán - prohlášen za rasistu.
Jak to vlastně s názvy příslušníků cizích národů v češtině je? Ty, se kterými jsme byli v kontaktu odedávna, jsme si vesměs už před dlouhým časem pojmenovali po svém. Nejnázornějším příkladem je Němec. Myslím, že si každý pamatuje ze školy, proč, přesto budu citovat z Machkova etymologického slovníku: Je to třeba chápati tak, že němý značilo nejen němého, ale především snad i toho, kdo vydává nezřetelné, nedělené, nesrozumitelné zvuky jako cizinec, cizinci pak Slovanům byli především Němci, poněvadž s nimi měli nejvíce co činiti, oni pronikali jako kolonizátoři, věrozvěstové, obchodníci, dobyvatelé...
Vedle obecného Němci používali naši předkové i názvy podle jednotlivých oblastí či kmenů: Bavoři, Braniboři, Prušáci, Švábi... V současnosti je, abych tak řekl, chováme v druhé paměťové vrstvě, spíše však v pozměněných významech.
Braniboři se v dnešním povědomí vyskytují ještě tak v souvislosti s názvem Smetanovy opery a jako etymologický základ slova brambor. Bavoři či spíše Bavoráci a Bavorsko jsou termíny celkem běžné, Prušáci slouží jako pejorativní označení Němců obecně. Švábi se pak nejčastěji vyskytují s malým písmenem - jako název obtížného hmyzu. Tady si opět dovolím drobnou citaci, tentokrát ze Stručného etymologického slovníku: šváb - druh hmyzu. Z něm. Schwabe, a to z pův. Schabe k schaben škrabat...; přikloněno k jménu Švábů, jihoněm. kmene.
Nazývat obtížný hmyz podle sousedů není tak neobvyklé. Viz rus (rus domácí), tedy s malým počátečním písmenem, který se k nám dostal z polštiny. Rusové jmenují totéž stvořeníčko (podle pana Linného Blatella germanica) slovem prusak, které též navozuje jisté etnické souvislosti.
Pokud jde o národy vzdálenější, s nimiž jsme vešli v kontakt později, jejich názvy se nejčastěji přejímaly - v mnoha případech samozřejmě po jistém přizpůsobení našim jazykovým zákonistem. Během doby se všelijaké přechodné podoby (např. Amerikánec, Engliš, Švejcar, Švejda) ustálily do současných (Američan, Angličan, Švýcar, Švéd).
Poněkud jiná historie je s Romy. Prakticky až do nynějška se docela vystačilo s termínem Cikán. Pravda je, že slovo samo - i četné jeho odvozeniny - může mít hodně pejorativní nádech. Cituji podle Františka Trávníčka: cikán - příslušník potulného národa; symbol lživosti, zlodějskosti, toulavosti; tedy homonymum, vyvolávající nežádoucí asociace. V psaném projevu pomáhá k jednoznačnosti pouze to, že v prvém významu se píše velké počáteční písmeno. Pravda však je, že zavržením slova se nic nevyřeší. Jsem si totiž jist, že třeba takový pan doktor Sládek by i Rom dovedl vyslovit se stejně okázalým klackovitým despektem, s jakým dnes vyslovuje Cikán.

Ivo Vaculín