Český basketbalista s americkými zkušenostmi

rozhovor

Český basketbalista s americkými zkušenostmi

Zídkovi patří mezi známé basketbalové rodiny a navíc teprve 24letý Jiří ji ozdobil puncem výjimečnosti. V srpnu 1991 se vydal za studiemi až na Kalifornskou univerzitu a před dvěma lety se jako první Čech stal v mužstvu Charlotte Hornets profesionálním hráčem Národní basketbalové ligy. Při nedávné návštěvě Prahy si Jiří Zídek s námi povídal o zajímavostech svého studijního a sportovního života.

Vzpomínáte na své první basketbalové krůčky?

Oba rodiče oblékali reprezentační dres, košíkovou hrál i o pět let starší bratr, takže jsem ani já nemohl trhat partu. Nebylo to však nic těžkého, pro basket mi nechyběly tělesné dispozice, a tak už v deseti letech jsem pronikal do tajů tohoto sportu mezi sparťanskými žáčky. A letenskému klubu jsem zůstal věrný až do svého odchodu do zámoří.

Co vám těch osm let ve Spartě přineslo?

Nesmírně mnoho. Trenérem dorostu a později technickým vedoucím byl Jindřich Zeman, velice schopný člověk, který nám umožnil na tehdejší dobu časté zájezdy do západní Evropy, a jednou dokonce i do Kanady. Nahlédl jsem tak do života v zemích za železnou oponou, což se pro moji další orientaci ukázalo jako rozhodující.

Studovat ve Spojených státech je však asi složitější než podepsat přestup z jednoho pražského klubu do druhého...

To máte pravdu, ale americký univerzitní basketbal má v Evropě dobře fungující skauty, kteří vyhledávají hlavně vysoké hráče. Mých 215 cm je zaujalo a dostal jsem hned několik nabídek z různých univerzit. Rozhodl jsem se pro studium ekonomie v Kalifornii, a to především proto, že v Los Angeles žije už od roku 1975 otcův přítel pan Schulcz s rodinou. U nich jsem našel svůj druhý domov, což bylo doslova k nezaplacení.

Jak jste prožíval první měsíce ve školních lavicích a v košíkářském mužstvu?

Nebylo to jednoduché, jako nejobtížnější se ukázala jazyková bariéra, i když do Ameriky jsem s určitými znalostmi angličtiny přijel. Hlavně při studiu je však jazyková realita dost odlišná od povrchních konverzací. V basketbalovém univerzitním týmu mě sice přijali dobře, ale byl to pro mne velký výkonnostní skok. Je to soutěž daleko kvalitnější než třeba naše liga. A tak do základní sestavy jsem se dostal až po dvou letech tvrdého tréninku - a sezení na lavičce. Nejednou jsem vážně uvažoval o návratu domů.

Jaké má v Americe studující sportovec materiální podmínky?

Vše potřebné, tj. pokoj na koleji, strava, pojištění, sportovní vybavení či výchovné, je hrazeno ze stipendia. Každý student má pak možnost trénovat i s nejlepšími hráči na světě, protože do školy přicházejí také profesionálové. Naskýtá se mu tedy šance naučit se hrát basketbal na špičkové úrovni. Kapesné neexistuje, na drobné výdaje jsem si vydělával různými pomocnými pracemi v rámci své školy, např. lajnováním hřišť, zavlažováním trávníků či stěhováním nábytku. Jinak vybavení sportovišť i se zázemím je vynikající.

Dvakrát jste se vešel mezi pět nejlepších studujících sportovců ve Spojených státech a zároveň našel cestu i do profesionálního mužstva. To je báječné vysvědčení...

Ve škole jsem měl průměr podle české klasifikace 1,5, což je na červený diplom. S prospěchem jsem tedy mohl být spokojen a chci využít i možnosti zahájit postgraduál. Pokud jde o sportovní poznatky, tak vzdálenost od univerzitního basketbalu k profesionálnímu je velká, až dvě třídy. Přesto první rok jsem hrál často. Zato v loňské sezóně, i při tvrdém tréninku, se mi šance jakoby vyhýbaly. Většinou jsem nastupoval až za rozhodnutého stavu.

Říká vám ještě něco reprezentace České republiky?

Samozřejmě a velice rád bych národnímu týmu pomohl. Vedení NBA však v takovém případě požaduje od českého svazu určité pojistné, které se nepodařilo zajistit. Jinak si myslím, že kapitáni českého basketbalu by se měli snažit dostat více mladých lidí do Ameriky. Získané zkušenosti by potom šlo využít v domácích podmínkách. Já jsem například na Spartě uspořádal čtyřdenní kemp pro nadějné podkošové hráče, který se ukázal jako velice užitečný. Příští rok bych rád tuto akci zopakoval.

A jaké jsou vaše nejbližší záměry?

V nové sezóně chci zúročit dva roky poctivé přípravy v ryze profesionálním duchu. A pokud by pro mne zbylo místo zase spíše jen na lavičce, tak depresím nepropadnu. Myslím si, že v Evropě bych se neztratil.

Jaroslav Pešta