Prostřelená srdce, odhalené duše

Prostřelená srdce, odhalené duše

* Východní Slavonie je vlastně jedna velká placka vzbuzující deprese. Rovina, kam jen oko dohlédne. Nejbližší kopeček se boulí až za obzorem, i když přece jen není tak daleko, aby se stal pouhou pověstí. Tady v Klise, u plošiny bývalého letiště, kde se v zimě prohání ostrý vítr a v létě dotěrní komáři, byla rozvinuta česká polní nemocnice.
Hlavní sestra Růžena Bohdanová říká: "Teď je tu alespoň vysoká kukuřice. Pak už tu není nic, žádný strom v okruhu deseti kilometrů." Kukuřičné pole se rozkládá hned za ostnatým drátem obklopujícím nemocnici i celou základnu UN. Může se v ní ukrýt kdokoli. Jak je zajištěna vaše bezpečnost, ptám se náčelníka polní chirurgické nemocnice, plukovníka MUDr. Miloslava Matouška. "Nijak," konstatuje. "Kdo chce, přeleze drát a je tady. Ale snad má ruský prapor pověřený ochranou připravený scénář postupu při napadení." Mohlo k němu dojít na jaře v době voleb. Žijí tu lidé s obrovským utrpením v minulosti a bez jakýchkoliv obrysů budoucnosti. Přišli o všechno, dostali se do slepé uličky a byli odhodláni k čemukoliv. S ofenzívou jako v srpnu 1995 v tzv. Republice srbská Krajina se nepočítá. Sektor je zakonzervovaný od roku 1992.
Do nebezpečné situace se však naši zdravotníci dostali vloni kousek za kontrolním stanovištěm. Byli přepadeni místními obyvateli, kteří popili rakiji, a tak se stali silnými. Výsledkem byly samopaly u českých hlav. Nebo se ve Vukovaru při převozu prádla ocitli při demonstraci mezi rozvášněnými davy. Jindy jeden z místních v přechodném pominutí smyslů střílel po sanitce a zabil belgického řidiče. Na naše sestřičky tu však číhá i jiná hrozba. Zevnitř. Ruští vojáci, vystavení dlouhému půstu, občas nedokážou odolat a chodí nahlížet do jejich oken a dožadují se pozornosti.

Strašlivý pohled

A jako všude v nemocnicích, i tady lidé umírají, bohužel většinou velmi mladí. Obvykle následkem dopravních nehod. Třeba Jordánci neznají led a sníh, a když přijdou první mrazy, lze čekat spousty havárií. Nejvíc úrazů a nehod z nekázně však vykazují Rusové, často veteráni prošlí Afghánistánem a Čečnou. Nedávno tu ošetřovali dva, kteří si byli koupit auto v Maďarsku - ve srovnání se svým domovem si tady totiž vydělají spoustu peněz. Při rychlosti 170 km dostali smyk a sjeli ze silnice.
Za nejtěžší lékaři považují operaci průstřelu srdce a plíce belgického vojáka z bezprostřední blízkosti. Zašili mu levou komoru srdeční a zresekovali horní lalok levé plíce. Přežil a nyní je doma v Belgii. Naši lékaři za to obdrželi poděkování náčelníka generálního štábu belgických ozbrojených sil a belgického velvyslance.
Také minových zranění tu bylo dost - i mezi civilním obyvatelstvem. Do naší nemocnice se dostali jen ti, kteří přežili. Ostatně protipěchotní nášlapné miny jsou určeny nikoli k zabíjení, ale ke zmrzačení. "Je to strašlivý pohled," říká hlavní sestra Bohdanová. "Mladý člověk přijde o nohu vždy, nikdy se nedá zachránit." Miny se často nacházejí i v krajnicích, a při otáčení nebo couvání na ně auta čas od času najedou.

Doktoři jako dobrodruzi

Váleční doktoři musejí být tak trochu dobrodruzi, aby se dobrovolně hlásili do takto nebezpečných míst, domnívala jsem se. MUDr. Matoušek se však této myšlence diví. "Dobrodružství je spíš zůstat doma. Když si vezmete, jak to s naším zdravotnictvím vypadá..." A poukáže na jinou stránku mise, navenek neviditelnou. "Trvrdý stres, pobyt v omezeném prostoru se stejnými tvářemi, nutnost větší tolerance, větší míra odpovědnosti. V civilním prostředí má vedoucí pracovník odpovědnost jen v pracovní době, zde je to 24 hodin denně."
"Tady nastane absolutní ztráta soukromí," potvrzuje hlavní sestra. "Každý o vás ví, kdy jdete na toaletu, kdy si dáte kávu nebo něco ostřejšího, kolik toho sníte, s kým si víc povídáte, s kým sloužíte raději. V Čechách spolu pouze pracujeme, tady spolu žijeme. Příchod do mise je pro každého psychické trauma. Staneme se "jednou velkou rodinou", a víte, jak to v rodině chodí - i tam se hádáme a nemůžeme se domluvit. Každý máme právo na své nálady. A když je nás čtyřicet, je to hodně složité." Přitom není kam utéct. Pohyb je omezený, a les, kde by se dalo uklidnit, žádný. "Třeba si myslíme, že jsme tolerantní, tady však přijdeme na to, že nejsme," podotýká hlavní sestra Bohdanová. "Učíme se po malých krůčkách, jako když se dítě učí chodit. Život je tu natolik jiný, že se o tom špatně mluví - ta zkušenost je prostě nepřenosná."

Ohledy na muslimy

Ke klientele naší nemocnice patří tři složky UN - vojáci, civilní pracovníci všech národností a lokální zaměstnanci z místního obyvatelstva. Naši lékaři se proto setkávají s nejrůznějšími kulturami i náboženstvími. "Tady je poznáme mnohem lépe než při běžné turistice," říká hlavní sestra Bohdanová. "Lidi se tu otevřou, duši mají na dlani."
Při ošetřování muslimů se musejí brát značné ohledy. Jordánci ještě při misi UNPROFOR nedovolili, aby se k nim žena vůbec přiblížila, natož aby viděla celou jejich anatomii. Nyní však přece jen nastal posun, i když bolestínství zůstalo. Jordánci svou nemoc velmi prožívají. Musí se počítat se zvláštním stravováním, zahalováním, dodržováním soukromí a určitým obřadem kolem jejich osoby. Čím vyšší postavení, tím více podřízení projevují náklonnosti a účasti při nemoci. Za vysokým důstojníkem denně přijížděl autobus návštěv, každý k němu přistoupil a objal ho. Když na tom byl lépe, postavili lékaři židli mezi ozdobné smrčky před nemocnicí, a vojáci celé dopoledne s účastí postávali kolem něj. Byl to vzdělaný člověk, takže po propuštění květnatou angličtinou napsal poděkování a nemocnici věnoval nástěnné hodiny.

Hranice v ošetření

Na ošetření také přicházejí místní zaměstnanci, kteří přivádějí své příbuzné. "Musíme vždy najít hranici, kam až v ošetření půjdeme. Někdy nás zneužívají, víme však, že jsou v těžké situaci," objasňuje MUDr. Matoušek. Jugoslávie jakoukoli finanční pomoc tomuto regionu po 18. červenci zastavila, ale reintegrace zdravotnictví do Chorvatska kulhá - snad i úmyslně. Lidé by si léky měli kupovat. Zaměstnání ani peníze však neseženou. "Je to takový bludný kruh, takže se obracejí na nás. My jim musíme vysvětlit, že musejí mít doporučení. Podle dohody ošetřujeme jen některé druhy onemocnění," říká lékař s lítostí.
Do naší polní nemocnice denně přichází asi čtyřicet pacientů. Dále zde provádějí vstupní i výstupní prohlídky civilních zaměstnanců. "Nemůžeme si dovolit žádné opomenutí nebo zanedbání péče, protože by to mělo nepříjemné důsledky nejen medicínské, ale i právní," říká doktor Matoušek a dodává: "Medicínské možnosti jsou dané zkušeností týmu. Ostatně zásady ošetřování válečných zranění jsou všude stejné, určené mezinárodní doktrínou a tím, jak jsme vybaveni, zda je dost plazmy či personálu. Dost jsme se poučili od kanadských zdravotníků, s nimiž jsme operovali, viděli jsme americký MASH, a podle toho jsme se přizpůsobili polním podmínkám. Víme, na co máme. Neméně důležitá je znalost organizační struktury UN a vazby, které se prolínají mezi civilní a vojenskou složkou. Nyní, po zkušenostech z Kninu, se považujeme za větší profesionály a víme, kdo co ovlivňuje, kdo má největší slovo. Víme, co se od nás očekává a co udělat lze."
Všichni tu musejí umět všechno. Proto trvá až tři měsíce, než se nová sestra se vším sžije a je skutečně schopna kdykoli zasáhnout a vykonat jakoukoli práci. Pak se teprve pro polní nemocnici stane přínosem. "Přes obrovské zkušenosti a nabytou všestrannost ale setrvávají problémy s umísťováním po návratu," tvrdí hlavní sestra Bohdanová. "Nechtějí nás. Pořád nám dávají najevo, že máme "nahrabáno". A nevezmou nás, i když místo je volné."

Kdo platí

V misi UNPROFOR, kdy česká polní nemocnice - první oficiální v novodobé historii naší vojenské zdravotnické služby - sídlila v Kninu, hradilo UN vše. Od 1. července loňského roku vstoupila v platnost nová leasingová smlouva. Vzhledem k tomu, že mateřská země neleží daleko a komunikace a doprava jsou poměrně jednoduché, zabezpečují lékaři vše vlastními silami. Na určité období pronajímáme Spojeným národům přístroje a zařizujeme servis, který je u nás levnější. Služeb UN se využívá pouze při zajištění ubytování, stravy a praní prádla. Na základě těchto údajů a skutečnosti, že je nejvyšším zdravotnických zařízením v oblasti běžícím v pohotovostním režimu, úředníci UN vypočítali, že budou poskytovat částku 50 dolarů za vojáka plus určitou sumu za pronájem techniky. Tok prostředků je nyní průhledný a kontrolovatelný. Na rozdíl od jakéhokoliv zdravotnického zařízení v republice stát na polní nemocnici nedoplácí - naopak.
Naše polní nemocnice je ojedinělá i ve srovnání se zahraničím. Není typickým polním zařízením, ale opakované stěhování potvrdilo její mobilnost. Operační blok obsahuje dvě sterilizační místnosti, vlastní operační sál, filtr a umývárnu pro zdravotníky. Na něj navazuje ambulantní část, která se skládá ze sádrovny, velké ambulance a ambulance nosní, ušní, krční a interní s EKG, ultrazvukem i laserem na kožní choroby a jizvy. Přístroje pro laboratorní rozbory i mnohé další vidíme vždy dvakrát - záloha musí být vždy po ruce. Lůžková část sestává z infekčního pokoje s filtrem a dvou standardních pokojů po čtyřech lůžkách (mohou jich pojmout až osm). Intenzívní část nemocnice ukrývá ARO se dvěma stabilními lůžky a přístrojovým vybavením pro čtyři. Do pohotovostního přijímacího koutku se přivážejí pacienti, kde se stabilizují a poté se přesunou dál. Ještě se sem vejde pokoj pro lékaře, lékárna, sesterna napojená přímo na ARO a kancelář pro veškerou administrativu.
"Jako vietnamský veterán (101. letecká divize) a paramedicínský odborník New York City, který je v Bosně od roku 1993, musím konstatovat, že jsem se z návštěvy u vás velmi poučil. Modulární nemocnice na mne udělala dojem stejně jako váš ošetřující personál," napsal James M. Schrang, prezident Life Mission, po své inspekci v roce 1996. Další ze zápisů v pamětní knize zní: "Je mi líto, že jsem vás musel navštívit za těchto okolností, ale s potěšením mohu říci, že vaše zdravotnická péče a pohostinnost nemá obdoby. Jste výborný tým a děkuji za všechnu snahu dostat mě zpět na nohy. Upřímně Col. Jack D."
Vždy při plánování další mise kdekoliv ve světě se počítá i s jejím zdravotním zabezpečením. Podle majora MUDr. Jinřicha Franze, který zajišťuje styk mezi naší nemocnicí a velením mise, sekretariát v New Yorku prioritně oslovuje ty, s nimiž mají dobré zkušenosti. Mandát UNTAES končí. Bylo by záhodno nabídku na další případnou misi přijmout.

Stranu připravila Šárka Speváková