Subsaharská Afrika se přes značné potíže ocitla na prahu trvalého hospodářského růstu

Subsaharská Afrika se přes značné potíže ocitla na prahu trvalého hospodářského růstu

Americké společnosti vstupují do bývalého hájemství Francie a V. Británie
* Mezi africkými zeměmi vládnou ještě velké rozdíly. Hospodářské oživení nicméně přineslo zvýšení výkonnosti ekonomiky již v 33 zemích. Investoři mají zejména zájem o těžbu ropy a nerostů.
Subsaharská Afrika se po desetiletí slabého, průměrně dvouprocentního ročního hospodářského růstu a klesajícího poměru hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele dostává na práh trvalého rozvoje. V letech 1995 a 1996 HDP vzrostl o čtyři procenta a předstihl tak populační přírůstek ve výši zhruba tří procent. Pozitivní posuny nastaly podle listu Financial Times v 33 státech kontinentu. Objem afrického exportu loni vyskočil na 12 miliard dolarů (USD), ale těžila z toho jen hrstka zemí - především Nigérie, Ghana, Angola a samozřejmě ekonomicky nejvyvinutější Jihoafrická republika.
Světová banka tento příznivý obrat připisuje "postupnému a bolestivému šíření hospodářských reforem" v některých afrických zemích. Dalším činitelem je návrat politické stability do jižní části světadílu, zvláště v Jihoafrické republice (JAR), která se stala "regionální hospodářskou lokomotivou", a dále v Angole a Mosambiku. Za pozitivní rys se považuje i letošního porážka zkorumpovaného Mobutuova režimu v Zairu, nyní přezvaném na Demokratickou republiku Kongo.
Jako okovy na noze chudého kontinentu zůstávají kromě nevyzpytatelných klimatických podmínek, zejména nedávných vln trýznivého sucha, zhoršující se cenové podmínky pro uplatnění tradičních afrických komodit na světových trzích a více než tíživé a svazující vnější zadlužení většiny zemí.
Přes tyto zápory se přesto zvyšují zahraniční přímé investice do subsaharské Afriky. Ve zprávě Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) se uvádí, že cizí společnosti začínají investovat do afrického zpracovatelského průmyslu a do služeb, ponejvíce do bankovnictví a pojišťovnictví, což je jistý posun od podnikání s tradičními komoditami. Zahraniční přímé investice zůstávají relativně nízké - loni činily pět miliard USD. Zatím v nich dominuje Francie a o něco méně Británie, ale - a UNCTAD to považuje za velmi pozoruhodné - americké firmy v Africe značně expandují a zvyšují svůj podíl zejména tam, kde bylo dosud hájemství země galského kohouta.
Americké přímé investice vzrostly loni na 1,2 miliardy USD (předloni 970 miliónů, v roce 1994 jen 173 milióny USD). Z toho přes 30 procent směřuje do Jihoafrické republiky a Nigérie. Francie sice zatím zůstává největším investorem v subsaharské Africe, Británie prý naopak zaostává, a tak se podle zprávy UCTAD zdá, že "USA mají dobrou pozici, aby zaplnily nové (hospodářské) mocenské vakuum". Přes svůj relativně nízký objem tvoří zahraniční přímé investice 10 procent hrubého domácího produktu Afriky.
Zájem o investování v Africe projevují i některé asijské země, hlavně Malajsie, a jejich projekty směřují ponejvíce do Jihoafrické republiky (JAR), Ghany, Guineje, Zimbabwe a Namibie.
Dva afričtí obři - Nigérie a Jižní Afrika - investují v sousedních zemích, zejména do cestovního ruchu, satelitní televize, bankovnictví a obchodních sítí. Čile si počíná i Egypt.
Za zvláště přitažlivou zemi považují investoři Botswanu. Ač má území velké jako Francie, žije v této zemi jen 1,3 miliónu obyvatel. Ale vzhledem k jejímu rozsáhlému exportu do JAR se odbyt přirozeně značně zvyšuje. Vzhledem k tomu, že v Botswaně se odvádějí nízké daně, finanční sektor je liberalizován a země se těší politické stabilitě, založily tam své závody například už dvě automobilky - jihokorejská Hyundai a švédská Volvo. Největším příjemcem zahraničních přímých investic je ovšem JAR.
I když se tedy subsaharská část horkého kontinentu teprve nesměle vzpamatovává z desetiletí chabého růstu a vykazuje první čitelné známky obratu k trvalému hospodářskému rozvoji, není vše tak jednoduché. Callisto Madavo, viceprezident Světové banky, soudí, že aby zlikvidovaly svou chudobu a úspěšně expandovaly, měly by tamní země růst ročně alespoň o 10 procent ročně, neboť při přírůstku obyvatelstva o tři procenta by nynější vzestup hrubého domácího produktu o čtyři až pět procent za rok nebyl zdaleka dostačující.
Za pozitivní rys C. Madavo považuje, že v Africe roste zájem vlád o hospodářské reformy. Příkladem podle něho jdou ugandský prezident Yoweri Museveni, Thabo Mbeki, viceprezident JAR, a Alpha Oumar Konare, prezident Mali.
Na zářijovém výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Hongkongu si ministři financí z Afriky stěžovali na to, že jejich země jsou ve světové ekonomice marginalizovány, tedy odsouvány na okraj, a jejich nástup k expanzi je brzděn relativně malými kapitálovými toky a omezováním vývozních možností. Etiopský ministr Sufian Ahmed, který na zasedání mluvil jménem afrických zemí, tvrdil, že "hospodářská výkonnost Afriky zůstává hluboce před jejím potenciálem a nestačí tak zvrátit trendy k chudobě". "Exportní vyhlídky zůstávají pro africké země nejisté, neboť naše produkty mají omezený přístup na mezinárodní trhy v důsledku četných překážek na těchto trzích," prohlásil. Žádal mezinárodní společenství, aby především naléhavě hledalo řešení problému zadlužení. Ocenil sice projekt pomoci nejzadluženějším chudým zemím (HIPC) jako velkorysý, zároveň však poukázal na to, že celý proces je příliš pomalý. Adepti totiž musejí prokázat, že nejméně tři roky usilují o reformu a další tři roky budou muset na tuto pomoc čekat.
Ugandský ministr financí Jehoash Mayanja-Nkangi v Hongkongu podtrhl, že při hospodářské pomoci by se měly jednotlivé africké země hodnotit jednak podle úrovně chudoby, jednak podle toho, zda mají zjevnou snahu usilovat o reformy, ale neměly by být trestány za to, že se jim reformní snahy nedaří. Například Ugandě, označované za své reformy favoritem mezinárodních finančních institucí, se dostane úlevy na placení dluhů až v dubnu 1998. Jenže do tohoto data musí celou dobu platit úroky ze svých předchozích velikých úvěrů.
Mosambik byl rovněž vybrán pro projekt HIPC, ale úlevy z obsluhy dluhů se mu dostane až v polovině roku 1999.
Jak konstatuje list Financial Times, v subsaharské ekonomice zatím nevane nový silný vítr změn, ale přece jen je cítit výrazný a vytrvalý vánek. Sváří se tu naděje i obavy. Naděje proto, že stále víc a víc tamních vlád se kloní k reformám, a to přináší vyhlídky na nový vzestup Afriky. Obavy proto, že čas na to, aby tento kontinent opravdu zachytil a využil svou nynější šanci, se spíše krátí.

Miroslav Prchal