ČNB a stát v zajetí vlastní nerozhodnosti

ČNB a stát v zajetí vlastní nerozhodnosti

* České národní bance se zatím nedaří nalézt kompromis při jednání s General Electric o koupi Agrobanky. Ministrovi Ivanovi Pilipovi se zase nedaří dohodnout se s Nomurou. Agrobanka je v nucené správě a ztráta roste, IPB se potýká s nedostatkem kapitálu. Obě banky čekají netrpělivě, jak bankéři a politici rozhodnou.
O koupi Agrobanky, která je více než rok v nucené správě a má na krku mnohamiliardovou ztrátu, projevila zájem finanční divize amerického koncernu General Electric, jednající ve shodě s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD). Ačkoliv konkrétní nabídka přišla již 7. listopadu, nedospěla dodnes centrální banka k závěru, zda Agrobanku Američanům prodat či nikoliv. Váhá dokonce mezi prodejem či likvidací, což lze považovat za velmi riskantní.
Důvodem je skutečnost, že podmínky General Electric jsou tvrdé a výrazně zvyšují ztrátu ČNB, která jí vznikne při likvidaci zbytkové části Agrobanky, pokud se počítá s realizací za účetní hodnotu. Ta by byla téměř 20 miliard korun, z čehož plynou obavy členů bankovní rady z politických dopadů a odpovědnosti, která z přijetí rozhodnutí vyplývá. S odchodem guvernéra Tošovského jako by se vytratila "odvaha" požadovat a poskytovat ve jménu zachování stability sektoru miliardy korun na sanaci bank. Vysvětlení je nasnadě: Zatímco řetězový krach malých bank v roce 1996 včetně nucené správy na Agrobanku exguvernér Tošovský s podporou prezidenta Václava Havla ustál, nemá dnes nikdo v ČNB chuť pálit si prsty. Podle důvěryhodných zdrojů z ČNB k tomu přispívá i skutečnost, že po odchodu Tošovského na post premiéra zůstaly ambice některých členů bankovní rady nenaplněné. Křeslo guvernéra zůstalo prázdné a zpáteční jízdenka nemusí být - i přes ujišťování Tošovského, že nechce být politikem - nijak jistá. Prezident ho musí jmenovat na návrh příští vlády, jejíž podoba je zatím ve hvězdách.

Oživení paměti

Nucená správa byla na Agrobanku uvalena v září 1996. Oficiálním důvodem byla krize likvidity a neplnění povinných minimálních rezerv. ČNB to dokreslila obavou z destabilizace kvůli uvalení vazby na jednoho z členů dozorčí rady za skupinu Motoinvest. Guvernér Tošovský vydal neodvolatelnou záruku na vklady v bance a začalo hledání strategického partnera. "V tomto případě jde o nestandardní opatření, protože Agrobanka je solventní a normálně funguje," vysvětlil tehdy Tošovský akci ČNB, kterou definoval jako "preventivní nucenou správu".
Byl to však hluboký omyl. Agrobanka se ukázala jako dutá skořápka, což následně potvrdil audit Price Waterhouse, který k datu uvalení nucené správy shledal v rezervách "díru" bezmála deset miliard korun. Při uvalení nucené správy měla AGB aktiva za 70 miliard korun a primární vklady 40 miliard. Ty se v současnosti již blíží 30 miliardám korun.

Prodej, či likvidace?

Varianty pro rozhodování mají bankéři v ČNB jen dvě: Přistoupit na podmínky General Electric a vysvětlit, proč se na očištěné části AGB prodělávají miliardy korun, nebo banku zlikvidovat, vyplatit klienty a pokusit se ustát následnou destabilizaci sektoru s odlivem vkladů. Otázka zní, která varianta je lepší.
Pro dohodu s General Electric hovoří jeho důvěryhodnost oceněná ratingem AAA, který v bankovnictví dosud chybí. Jde o investora z USA, což by v současné politické a ekonomické situaci byl nadmíru pozitivní signál. Centrální banka by se mohla pochlubit fakticky první nucenou správou, která skončila prodejem investorovi zvučného jména. Do sektoru by vstoupil velký hráč v oblasti drobného bankovnictví, který tu dodnes ke smůle všech malých klientů chybí.

ČNB nemá pro likvidaci dostatečnou oporu

Proti návrhu GE stojí jeho požadavky, které představují pro centrální banku vysoké náklady. Špatnou vyjednávací pozici, danou již existencí pouze jednoho zájemce, si ČNB zhoršila již v minulosti svým neprofesionálním postupem. Bankovní dohled včas neodhalil či nepřiznal skutečnou situaci v Agrobance a po uvalení nucené správy nevyměnil auditora Price Waterhouse, který zhruba půl roku před nucenou správou podepsal audit s výhradou ve výši pouze jedné miliardy korun. Stejně tak někteří pracovníci bývalého managementu zůstali v bance po uvalení nucené správy déle, než je podle expertů zdrávo.
V případě AGB jde o klasický případ prodeje v tísni, čehož zkušený General Electric patřičně využívá. A nelze se mu moc divit.
Svou neochotu přistoupit na podmínky General Electric hájí ČNB tím, že by se vytvořil precedens pro další prodeje bank. Tento argument částečně kulhá, protože žádná jiná z bank připravovaných k prodeji není druhým rokem v nucené správě. Ovšem dohody mezi ČNB a General Electric o tom, o kolik snížit hodnotu aktiv očištěné části AGB s ohledem na snížení ratingu země a špatný stav české ekonomiky, se mohou další příchozí investoři snažit využít. Nicméně viceguvernér pověřený řízením ČNB Pavel Kysilka před parlamentní bankovní komisí podle zjištění HN v závěru minulého týdne uvedl, že očištěná část AGB se bude prodávat s 50procentní slevou.
Snaha centrální banky minimalizovat náklady spojené s prodejem AGB je sice správná, ale s ohledem na situaci AGB připomíná marné intervence při ochraně měny proti spekulantům. Likvidaci pak lze jen stěží považovat za alternativu. Vezmeme-li v úvahu dřívější ujišťování politiků a guvernéra o vyřešení situace AGB, o nákladech spojených s výplatou více než 30 miliard korun vkladů zaručených neodvolatelnou zárukou, možnou destabilizaci sektoru a poškození kredibility centrální banky, vyjde zřejmě likvidace jako dražší řešení než prodej se slevou, který navíc zajistí kvalitního hráče na bankovním trhu. S politickou podporou při hledání jiných řešení nemůže centrální banka kvůli vlastním chybám příliš počítat. Od exguvernéra Tošovského, který problémy AGB označil "pouze" za krizi likvidity, už teprve ne.

V IPB stát dohání, co se dá

Investiční a Poštovní banka, třetí největší ústav v zemi, se prodává, ale jde o obchod, s nímž se stát těžko bude moci chlubit. Ve veřejnosti stále vládne představa, že z prodeje velkých bank stát přijde k velkým penězům. Dosud nikdo z politiků ani z centrální banky neměl odvahu dostatečně nahlas říci, že věci mohou být i jinak.
Zpochybňování kvality IPB je dlouhodobým folklórem bankovních kruhů. Nicméně audit, který bance vystavila firma Ernst and Young za rok 1996, již po schválení záměru banku prodat, byl bez výhrad. Banka tedy byla oficiálně zdravá. Očekávaný úspěch v podobě rychlé obchodní transakce, která by byla příkladem pro prodej ostatních státních podílů v bankách, a také signální investicí pro další japonské investory se však zatím nekoná.
V IPB se stát díky svým někdejším rozhodnutím neúčastnit se navyšování základního jmění dostal do role menšinového vlastníka, kterého ostatní akcionáři jednající ve shodě vmanipulovali do defenzívní role. Jejich domluva s Nomurou pak způsobila, že ve veřejném výběrovém řízení neměl stát příliš velký prostor pro volbu jiného investora.

Stěhování Nomury do budovy IPB je zatím nejisté.
Vládní rozhodnutí pak sklidilo rozporuplné reakce jak kvůli dalšímu možnému osudu banky svázané s Nomurou, tak kvůli možné prodejní ceně. Nomura, která se nevěnuje komerčnímu bankovnictví, je zřejmě oprávněně podezírána, že v IPB chce pouze těžit z prodeje podnikového portfolia. Dále byl zpochybňován cenový interval dvou až 5,8 miliardy Kč za 36procentní státní podíl, protože hodnota bankou držených cenných papírů tuzemských podniků je prý svým významem pro český průmysl mnohem vyšší.
"Spravedlivá" cena měla vzejít za pomoci dvou nových auditů, ale jak se ukázalo, ani tato metoda nevedla k rychlé finalizaci obchodu. Nomura totiž požaduje převod špatných aktiv na Konsolidační banku, a to v celkové hodnotě přes dvacet miliard korun.
Na tyto podmínky však odmítá ministr financí Ivan Pilip přistoupit a dává Nomuře ultimátum k uzavření obchodu do 15. ledna. Své odhodlání podpořil neočekávaným zablokováním chystaného posílení kapitálu IPB. Jde o poslední pokus přimět japonskou banku, aby slevila ze svých požadavků. Prozatím prý podle místopředsedy FNM Petra Čermáka stát nic jiného než staré zvýhodněné úvěry na bytovou výstavbu převzít nehodlá.
Nomura sice reagovala opětovným ubezpečením o svém trvajícím zájmu a ujištěním, že cenová nabídka se vejde do vládou stanoveného koridoru, své další finanční požadavky na českou stranu však odmítá konkretizovat.
Stát již dal Pilipovými ústy Nomuře najevo, že doprivatizaci IPB nehodlá dělat za každou cenu. Z vládních kruhů blízkých jednáním zaznívají dokonce i informace, že Ministerstvo financí sondovalo v centrální bance možnost uvalení nucené správy, což by jí umožnilo převzít v bance iniciativu. Stát by si však potom musel na své konto připsat několik nepříjemných kroků: Přiznat chyby v dosavadním výkonu vlastnických práv, investovat do kapitálového posílení IPB a vyrovnat se s negativními důsledky dopadu takového rozhodnutí na důvěru celého bankovního sektoru. Složitost případu IPB komplikuje skutečnost, že ministr Pilip, který bude pod přijetím nebo nepřijetím nabídky Nomury podepsaný, za sebou nemá politicky nyní nikoho jiného než premiéra Tošovského.
V případě, že nedojde k dohodě s Nomurou, proto jako pravděpodobná varianta vypadá, že se stát pokusí převzít moc v IPB masívním navýšením základního jmění. Pohrůžku nucené správy by podle důvěryhodných informací mohl použít k přesvědčení některých akcionářů, kteří jsou dnes na straně Nomury.

Privatizace musí pokračovat

Privatizovat banky se zatím příliš nedaří, a ani u připravovaných velkých bank nelze očekávat snadný postup. Přesto by však byla velká chyba snažit se tento proces zpomalit, či dokonce zastavit. Problémy, s nimiž se české banky potýkají, by totiž odkladem privatizace jen přesáhly kritické rozměry. Rozhodně by však vláda premiéra Tošovského, který je s rozsahem problému seznámen nejlépe, měla banky v očích veřejnosti zbavovat mýtu, že jde o rodinné stříbro. Pokud se rychle nenajdou kapitálově silní investoři, potečou do bank opět peníze ze státního rozpočtu či Fondu národního majetku.

Martin Jašminský,
Olga Skalková