Ostrov mezi bouřlivými proudy

Kdo chce podnikat v Austrálii, může se spolehnout na prostředí právní jistoty

Ostrov mezi bouřlivými proudy

* Když chcete, můžete si koupit mapu. Zvláštní mapu. Jsou do ní vkresleny obrysy většiny evropských zemí. Na pozadí hlubiny australského kontinentu se ztrácejí jako mravenci na chodníku. A přitom Australané jsou snad jediný národ na světě, který z velikosti a bohatství své země neodvozuje výjimečnost. Dobrá země...
Došlo k tomu v Perthu, na svahu nad Labutí řekou. Při pohledu na pohodovou krajinu s modrým mořem rozkvetlých stromů, v lehkém vánku provoněném pozdním jarem, položil kolega poněkud nejistým hlasem otázku: "Dalo by se tady žít, co?" V tom okamžiku mi došlo, že vlastně myslím na totéž. Ano, dalo by se tady žít. V těch obrovských prostorách bez hranic, v úhledných městech, z nichž si i metropole zachovaly lidské rozměry. Mezi vlídnými, srdečnými, a hlavně tolerantní lidmi, kteří znají stejně tak dobře hodnotu práce jako cenu života.
"Zřejmě nám dávají tu pohodu a klid rozměry země," zamyslel se Leo Schleim. "Musíš si dobře rozmyslet, než se někam vydáš. Tady to měříme na stovky a tisíce kilometrů." Leo Schleim, jeden z australských Čechů, ví, o čem mluví. Strávil v Austrálii přes čtyřicet let života. Přijel na kontinent, který měl po druhé světové válce jen něco málo přes devět miliónů obyvatel. Dnes jich je kolem osmnácti miliónů. To na rozloze odpovídající ploše kontinentální části Spojených států.

Asie, nebo samostatný kontinent?

Přes ty růžové pohledy připomíná dnešní Austrálie malého kluka, který si navlékl kabát dospělých a teď se cítí být ztracen v obrovském prostoru a neví, kam patří, kam se má vydat. Dvě stě let od britského záboru (1788) a bezmála sto let od založení státu (1901) opět jako by vyvstávala otázka: Je Austrálie jen velký ostrov, který "se stal" kontinentem pouze aktem kolonizace? Odpověď na tuto na první pohled zbytečnou otázku vyvolá v očích Australanů jen údiv. Samozřejmě, Austrálie je kontinent, pátý a nejmenší, ostatně to najdeme v každé učebnici zeměpisu základních škol na celém světě. Jen několik geografů si bude tiše pod fousy brblat své.
Otázka by tedy měla být položena jinak: Kam vlastně Austrálie patří? Opět - a na první pohled - snadná odpověď. Celá Austrálie je svými kořeny hluboko zapuštěna v západní kulturní oblasti. Většina asijských zemí, ke kterým má Austrálie bezesporu nejblíže, je ovládána přinejmenším autoritativními režimy či křehkými demokraciemi, Austrálie stojí na pevné skále parlamentní demokracie anglosaského typu. Stejně tak hospodářství. Kdo podniká v Austrálii, může se spolehnout na to, že se tak děje v právně jistém prostředí, jež se vyznačuje pokročilou liberalizací všech segmentů hospodářského života. Jaký rozdíl ve srovnání s klientskou mentalitou, byrokracií a státním dirigismem, což jsou jevy, s nimiž jsou spojovány příčiny nynější finanční a hospodářské krize v Asii. Však také Australané sledují nynější dění v těsném sousedství se smíšenými pocity. Na jedné straně s jistou škodolibostí trefující se do výrazné arogance a sebevědomí asijských "tygrů". Na straně druhé je zde starost: Velká část australského vývozu směřuje do Asie. Nepovede nynější krize ke snížení objemu vývozu? Ano, australské hospodářství je solidní. Ale je to solidnost pevná jen do určité míry. Snad nejznámější Australan současnosti, prezident Světové banky James Wolfenson, teprve nedávno vyčetl svým krajanům určitou laxnost: "Tato země je požehnána všemi dary přírodního bohatství. Jen vůle využít je schází," a pokud jde o Asii, Wolfenson se pozastavuje nad tím, že Austrálie nevyužívá svých možností. Asie je stále ještě region s nejvyššími růstovými hodnotami. "A my, kteří stojíme u dveří Asie nejblíže, máme ty nejlepší výchozí podmínky!"
I poslední tzv. Bílá kniha k zahraniční a obchodní politice Austrálie rozpoznává hospodářské a politické priority v tichomořském prostoru. Ovšem jinak než labouristická vláda Paula Keatinga vidí postavení Austrálie nynější kabinet pravého středu vedený liberálem Johnem Howardem. Keating ještě v roce 1995 bojoval o možnost účasti na prvním setkání v rámci procesu ASEM (Setkání Asie a Evropy) v "asijském tričku", v čemž mu asijští předáci, zejména malajský premiér Mohamad Mahathir, břeskně zabránili stejně jako v účasti na regionálním fóru ASEAN. Keating viděl kořeny Austrálie na Západě, avšak jeho vize směřovala ke kulturní pestrosti a pragmatickému navázání Austrálie na asijský hospodářský prostor, který je v rámci APEC beztak propojen s USA a Amerikou.
Jinak J. Howard. I on sice uznává, že Austrálie může z blízkosti k jinak nepříliš pohodlným Asiatům těžit, ale ve velmi omezeném rámci. Ne náhodou se nyní velmi často v Canbeře ozývá ujišťování o tom, že Evropská unie je největším obchodním partnerem Austrálie, jeho vizí je Commonwealth. I nynější vláda vidí v pátém kontinentu přirozený most mezi Západem a Východem, ale už bez oné tolerance předchozí vlády.

Tolerance má své hranice?

Byl to horký večer v Klubu učitelů v Sydney. Jedna z přidružených - a dlužno říci názorově velmi kritických skupin - pozvala k diskusi na téma Budoucnost Austrálie: konec tolerance? Ten, kdo přijde náhodně, bez znalosti hlubšího pozadí - a to byl můj případ - prožije takový večer s otevřenou pusou. Jde o vztah k Asiatům, a především k Aborigines, původním obyvatelům Austrálie. Obé se prý stává problémem, tolerance a sklon k multikultuře nejsou dnes žádány, tvrdí silnými slovy mluvčí.
Skutečností je, že změnu vlády vyvolala do jisté míry změna nálady voličů, u nichž došlo k rozloučení se starou Austrálií příliš rychle. Nejjasněji do dokázala energická Paulina Hansonová, kterou s její ultrapravicovou One Nation Party vynesly hlasy voličů od stánku se smaženými rybami a brambůrky, populárními Fish and Chips v Queenslandu, do parlamentu. "Asijská záplava je hrozbou," tvrdí ona dáma "Asiati berou Australanům práci," a také "Žádné omluvy původním obyvatelům," dodává.
Ve skutečnosti představují Asiaté méně než pět procent australského obyvatelstva. Do země se každý rok dostává nanejvýš 70 tisíc pečlivě vybraných přistěhovalců z Asie. Navíc Austrálie má speciální vývozní obor: vzdělání. Desetina všech studentů, na některých univerzitách to je až čtyřicet procent posluchačů, pochází z některé asijské země. Austrálie se zkrátka stala Univerzitou Asie - a může z toho těžit, tvrdí stoupenci rychlejšího otevírání se. Dnešní studenti jsou zítřejší manažeři. Budou nakupovat a kooperovat s těmi, které dobře znají. A těmi jsou - Australané. "Po druhé světové válce nás bylo devět miliónů," tvrdí jeden z manažerů důlního průmyslu. "Každý rok jsme přijímali na sto padesát tisíc lidí. Dnes je nás osmnáct miliónů. Podle mého bychom mohli přijímat každý rok na 200 tisíc přistěhovalců." Na otázku, jak to, že v tak bohaté a řídce osídlené zemi představuje nezaměstnanost dost vážný problém (8,5 procenta práceschopného obyvatelstva je bez práce), má onen energický muž odpověď: "Nikomu se nechce do vnitrozemí, všichni by rádi vedli život v příjemném prostředí na pobřeží."

Aborigines: cizí ve vlastním domě

Vnitrozemí, legendární "outbacks" Austrálie, s pouštěmi a vyprahlou buší, je prakticky liduprázdné. Ovšem pod vyprahlou půdou se skrývá nesmírné přírodní bohatství, které - spolu s ropou a plynem v šelfu při pobřeží - dělá z Austrálie nejbohatší stát na světě. Ovšem je zde problém: Aborigines. Původní obyvatelé. Před přibližně padesáti či čtyřiceti tisíci lety přešli po tehdy existujícím pevninském mostě z Asie. Dobrých čtyřicet tisíc let žili na obrovských rozlohách v naprosté izolaci od ostatního světa a do značné míry i mezi jednotlivými skupinami. Dnes jich v Austrálii žije na čtvrt miliónu. Trvalo dlouho, než byli pochopeni jako lidé s vlastní kulturou, vlastní společenskou strukturou, vlastním uměním i životní moudrostí. Pochopení spojené s uvědoměním si zločinů spáchaných na Aborigines, kteří byli donedávna méně chráněni než třeba klokani. Černá minulost bílé Austrálie, kniha, kterou si bylo možné zakoupit v Klubu učitelů v Sydney.
Teprve v květnu 1997 byla parlamentu předložena zpráva vyšetřovací komise o násilné asimilaci dětí domorodých rodičů, která byla praktikována do roku 1970. Desetitisíce dětí, mezi nimi mnoho míšenců, bylo odebráno rodičům bez jejich svolení a předáno na "výchovu" do bělošských rodin, církevních a státních internátů. Hodně z dětí se dostalo de facto do postavení otroků, byly zneužity, nepožívaly ani základních práv. Smysl byl zřejmý: Aborigines měli vymřít. Ti, kterým nestála v cestě příliš tmavá barva kůže, se měli stát "bělochy".
Teprve nedávno se ke zprávě přihlásil i nynější australský premiér. Potvrdil fakta obsažená ve zprávě. Avšak nevyslovil ani politování, ani omluvu. Údajně ze strachu před následnými požadavky na odškodnění ze strany původního obyvatelstva. Smíření a srovnání se s Aborigines se stalo předmětem zápasu o každý dolar a cent.
Už první osadníci si v novém domově rozdělovali půdu. Až do roku 1992 se vycházelo z toho, že půda nikomu nepatřila, jako by Austrálie nebyla před britským záborem osídlena. Větší část kontinentu je dodnes ve státních rukách, stát půdu pronajímá. V roce 1996 však nejvyšší soud těsnou většinou čtyř ku třem hlasům rozhodl, že skutečnými vlastníky byli domorodci. A z toho soud odvodil, že jejich práva nebyla zrušena následnými pronájmy půdy, naopak, že trvají dále. Vláda se sice rozsudek snaží potlačit, ovšem domorodé obyvatelstvo z něj už odvodilo, že bylo vyvlastněno - a že má nárok na odškodnění. Na straně bělošského obyvatelstva pak skutečné i latentní požadavky vyvolaly jen další nevoli. Před soudy se začínají tvořit fronty. Nikdo neví, jak z pasti ven. Ono "malé smíření" na úrovni škol, církevních obcí, na úrovni komun pokračuje. Méně průchodné je to už na vyšší úrovni. "Dnes je pomalu snadnější zřídit důl třeba v Ghaně než u nás doma," posteskl si onen manažer, kterému jsem slíbil, že ho nebudu jmenovat, i když jsem ho lámal. Hospodářské noviny, pravda, nejsou v Austrálii příliš čteny... Ale kdo ví při dnešní propojenosti světa?

A ohně hoří...

Bručivý, magický tón deedoridoo přitahuje. A pak už je vidět v klubku turistů i hráč. Japonci, převážně Japonci. Do misky u nohou hráče vhodí tu čtvrt, tu půldolar, hbitě se umístí vedle exotického zjevu, odvážnější dámy ze země vycházejícího slunce dokonce položí i ruku kolem ramen... To bude doma údivu! Opravdický Aborigin! A s deedoridoo. Tmavé tělo v klokaních kůžích, pomalované bílými vzory, se leskne potem. Břicho se napíná, jak hráč do dutého kmene fouká vzduch. Nepřetržité, magické bzučení, proložené hlasy zvířat... Ano, tady v Modrých horách na sever od Sydney je nač se dívat. Hluboké údolí, nad kterým se tyčí skalní útvar Tři sestry, je přímo poutní místo. Blue Mountains dostaly své jméno od modravých odlesků z listí eukalyptů ve sluneční záři. Ten den však byly Modré hory modré dýmem z několika ohnisek požárů hluboko dole. "Zvládneme to," řekl mi velitel hasičů, který z vysoké skalní terasy sledoval zápas svých mužů hluboko pod sebou. Na silnici stály připravené cisterny s vodou. "Jestli se nezvedne vítr, tak to zvládneme," dodal už jakoby pro sebe v okamžiku, kdy jedna z helikoptér vychrstla ze závěsného vaku vodní bombu do středu ohnivého kužele. František Bejček, další z krajanů, který žije v Austrálii už přes čtyři desítky let, potvrzuje: "Požáry jsou normální. Dokonce pro les důležité. Plody eukalyptu uvolní semeno jen ve velkém žáru. Bez ohně není nový les. Když hoří v odlehlých údolích, tak k tomu ani hasiči nejedou. Jen když je to moc blízko civilizaci nebo když oheň postupuje."
Sedíme na verandě jeho chatky jen několik kilometrů od ohnisek požárů. Kolem je vyprahlá buš a roztroušené domky i chatky. "Je nás tady několik Čechů," dodává František. "Všiml sis proč?"
Rozhlížím se. Ano, něco je tady jiné. Ale co? "No přece borovice," předbíhá odpověď František. "Vlastně jsem to tady koupil kvůli těm borovicím. A myslím, že i ostatní Češi měli stejný motiv. Tak trochu starý domov," dodává. Bůh ví, kdo ty borovice zasadil. Tady doma nejsou a Františkův domek je přes sto let starý. "Ještě o třicet let starší než já," říká mi s úsměvem. Ano, kolem je jen eukalyptový les. "Nemáš strach, že vyhoříš?"
"Mockrát tu hořelo. Ale mně se to vždycky vyhnulo. Oheň se žene žlebem nahoru k silnici. A tam už pár domků vyhořelo, ale mně, mně se to vyhnulo! Když nepřijde extra silný vítr..."
O den později se neslo letadlo, v němž jsem seděl, nad Modrými horami. I ve výšce tří tisíc metrů bylo vidět blikající žhavá ohniska požárů a z nich stoupající kužele modravého dýmu. Vysoko nad letovou hladinu. V Modrých horách jsem byl v neděli, v pondělí se zvedl vítr a přišla další vlna veder. Zprávy odposlechnuté před odletem říkaly něco o postupujícím ohni, o dvou hasičích, kteří tam někde hluboko pod námi nechali život.
Odklonil jsem se, aby i kolega vedle mě viděl. Když se země skryla za clonou mraků, poznamenal: "A stejně. Je to země, ve které by se dalo žít." To rozhodně. I když ani Austrálie není jen růžová zahrada.

Petr Němec