Situace v Alžírsku je zahalena mlhou

Středomořský prostor sdílí mnohé shodné sociální a kulturní projevy - bez ohledu na to, k jakému náboženství se jejich nositelé hlásí

Situace v Alžírsku je zahalena mlhou

* Přinejmenším šest let se Alžírsko zmítá v politické nestabilitě, jejímž nejtypičtějším rysem je "tajemstvím zahalené" masové vraždění civilního obyvatelstva. To dostoupilo vrcholu na přelomu loňského a letošního roku, kdy v jedné oblasti, asi 250 km západně od hlavního města, bylo mimořádně brutálním způsobem povražděno na 900 lidí. Kdo to udělal? A proč se to vůbec děje?
Z hlediska žurnalistické Evropy je nejsnazší říci, že za masakry v Alžírsku jsou odpovědni "islámští extremisté". Toto vágní označení viníka je spolehlivě vyzkoušeno a veřejnému mínění Evropy zpravidla stačí k tomu, aby si do černobílé mozaiky svého obrazu světa "na východ od nás" dosadilo další důkaz o "islámském nebezpečí". Znalci a obdivovatelé hypotézy o fatálním "střetu civilizací", jak ji před bezmála pěti lety formuloval americký politolog Samuel Huntington, mohou v nynějším alžírském vývoji vidět konkrétní důkaz toho, že válka mezi demokratickým Západem a totalitním islámem může být jen otázkou času.
Věcný, historicko-analytický pohled na podstatu nynějších událostí v Alžírsku je však užitečnější, neboť jeho prostřednictvím zjistíme, že v Alžírsku nejde primárně ani o islám, ani o přípravu muslimů na Drang nach Westen. Pro nynější vývoj v Alžírsku je třeba uvědomit si dvě skutečnosti: l) Alžírsko není výjimečnou oblastí, v níž se před očima Evropy odehrává nepochopitelně brutální drama. Historicky tvoří integrální součást širšího civilizačního prostoru kolem Středozemního moře. Tento prostor mezi Španělskem a Libanonem, mezi Chorvatskem a Sicílií sdílí mnohé shodné sociální a kulturní projevy - bez ohledu na to, zda se jejich nositelé hlásí ke katolicismu, pravoslaví nebo islámu. 2) Alžírsko historicky tvoří v severní Africe oblast, v níž se nevyvíjely stabilnější státní útvary, jež by tamější společnosti vtiskly tradici vyzrálejší státní správy či ekonomické infrastruktury. Z této skutečnosti vyplývá i poněkud nižší stupeň identifikace alžírského obyvatelstva s jeho státním útvarem. Alžírsko (arab. al-Džazá'ir) vlastně není žádný pojem, označující historický státní útvar (jako např. České království). Na scéně se pod tímto názvem objevil až počátkem 16. století, a zejména po roce 1525, kdy osmanský místodržící Chajruddín paša definitivně upevnil moc Turků v západním Středomoří tím, že z města Alžíru učinil obávanou námořní základnu a z pobřežních oblastí dnešního Alžírska "pirátský" vazalský stát ohrožující španělské zájmy.
Ani když v roce 1830 vstoupili na půdu severní Afriky první francouzští koloniální vojáci, nepostavila se proti nim armáda jakéhosi alžírského sultána. Zato museli celá desítiletí bojovat proti povstáním místních kmenových svazů a reformačních náboženských hnutí, jimž stáli v čele šejchové mystických řádů a náčelníci zběhlí v tradičních islámských vědách. Území Alžírska se stalo na dlouhou dobu departmentem, tedy integrální součástí Francie. Během let francouzská správa osídlila úrodné pobřeží vlastními kolonisty a občané arabského (resp. berberského) původu měli v plné míře přijmout hodnoty francouzské společnosti včetně jazykové asimilace - to vše prostřednictvím systematického programu akulturace. První emancipační snahy moderního typu se objevily v meziválečném období, ale omezily se na kavárenské prostředí měst a islámsky orientovanou inteligenci. "Typický Alžířan" však žil jinde: v horských údolích Aurásu, na jižních svazích Atlasu, v tradičních městech (Biskra, Setif, Tlemcen), kde francouzská správa byla stále formální a závislá na "kolaboraci" místních rodových autorit.

Dva konflikty

Právě v tomto prostředí v roce 1954 vznikla odbojová organizace Fronta národního osvobození (FNO). Jejím strategickým cílem bylo sjednotit Alžířany na území departmentu, zbavit je kulturního a politického útlaku Francie a emancipovat Alžířany na základě sekulárního revolučního programu s využitím vlastních kulturních tradic. Emancipace měla spočívat v "rozumném" propojení islámu s revolučním nacionalismem, návratu Alžírska do rodiny arabských států a důsledném oživení spisovné arabštiny. Osvobozenecká válka FNO proti Francii trvala do roku 1962 a skončila po podpisu dohod v Evianu vyhlášením alžírské nezávislosti. Z hlediska dnešního vývoje je však třeba si povšimnout, že se během války paralelně odehrávaly přinejmenším dva na sobě nezávislé konflikty. Vedle gerillové války proti Francouzům probíhal jednak příležitostný boj mezi jednotlivými frakcemi FNO (který měl někdy spíše "kmenovou" než ideologickou podstatu), jednak boj FNO o získání loajality všeho obyvatelstva, a ta byla často vynucována násilnými prostředky. Kdo viděl strhující italský film Bitva o Alžír, líčící jednu z heroických epizod odboje, dokáže si představit, o čem je řeč.
Silou vynucovaný sjednocovací proces, ozbrojené řešení frakčních sporů, terorem zajišťovaná podpora obyvatelstva v některých oblastech - nic z toho není alžírské specifikum. Vzpomeňme jen některých praktik, jichž užívali republikáni i Frankovi falangisté během občanské války ve Španělsku, situaci v Jugoslávii během protinacistického odboje, při němž paralelně probíhala "občanská" válka v rámci jugoslávské společnosti, nebo řeckou občanskou válku v letech 1944 - 1948. Z poválečných konfliktů připomeňme občanskou válku v Libanonu, některé aspekty palestinského odboje (zejména během intifády - povstání na okupovaných územích), vnitropolitickou krizi v Sýrii v letech 1978 - 1982, a koneckonců latentní nevyhlášenou válku mezi italskou státní mocí a klasickou jihoitalskou mafií. Všem zmíněným příkladům pak může vévodit příklad nad jiné výmluvný - bosenská krize z let 1992 - 1995, potažmo celková situace na Balkáně. Pohlédneme-li na nynější alžírskou realitu v kontextu zmíněných souvislostí, zjistíme, že dnešní Alžírsko se obecnějším tradicím politického života ve Středomoří zase tak příliš nevymyká.

Revoluce požírá své děti

Alžírsko po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 nebylo daleko od nového kola, tentokrát již výhradně vnitrospolečenského konfliktu. "Romantická" fáze revoluce byla i tehdy provázena násilnostmi. Někteří partyzánští velitelé chtěli svůj radikalismus soustředit v projekt permanentní "africké revoluce", ženy-odbojářky, které za revoluce strhly s tváře závoj, se hlásily do služeb vysoké politiky, což provokovalo konzervativnější část odboje a kruhy duchovenstva. Francouzští kolonisté, z nichž mnozí se po několika generacích cítili spíše "bílými Alžířany", překotně opouštěli zemi, věznice a internační tábory se plnily odpůrci té či oné frakce. Revoluce "požírala své děti". Mezitím se po celé zemi potulovaly statisíce vesničanů, jejichž osud poznamenal barbarský plán Francouzů na "vykořenění" základny, o niž se opírala FNO.
Tento stav, jehož neschopným režisérem byl levicový intelektuál Ahmad Ben Bella, skončil až 10. června 1965, kdy armáda provedla státní převrat a pozatýkala radikály všech politických odstínů. Alžírská revoluce dostala pevný řád, v němž každá složka společenského spektra brzy poznala, jak velký manévrovací prostor jí byl přidělen. Moc zůstala sekulární, i když nové vedení postupně obohatilo revoluční rétoriku o některé islámské symboly. V čele vlády na příštích třináct let stanul bývalý partyzánský velitel a pragmatický politik Huari Bumedien. Chodil v polní uniformě, uměl mluvit s vesničany i intelektuály, v projevech citoval z Lenina a Mao Ce-tunga, ale také uměl brilantně recitovat verše Koránu.
Charismatický Bumedien tvořil jakousi rovnováhu mezi radikálními odbojáři, kteří obsadili klíčová místa ve stranickém a státním aparátu, a mezi technokraty, kteří se snažili budovat strukturu jakéhosi státního kapitalismu a nahradit hospodářské ztráty vzniklé odchodem více než miliónu francouzských kvalifikovaných sil. Vahou své osobnosti dokázal zmrazit problémy objektivně nesourodé společnosti, jíž bylo úředně nařízeno, že bude národem. Podařilo se mu pozavírat nebo vyhnat do exilu revoluční romantiky kolem Ben Belly, zlikvidovat nebo zkorumpovat komunistickou opozici a získat většinu duchovenstva, kterému imponovalo už vůdcovo jméno. Bumedien je totiž francouzská zkomolenina arabského Abú Madján, což byl středověký mystický básník a učenec, alžírský národní "světec".
Bumedien však roku 1978 zemřel a jeho nástupcem se stal dosavadní náčelník generálního štábu Šádlí Bendžedíd. Armáda opět posloužila jako garant křehké stability alžírské společnosti. Ta začínala pociťovat negativní vliv centralistické hospodářské politiky a velikášských politických záměrů, které měly kombinací příjmů z těžby nafty a obratné rétoriky vytvořit z Alžírska africkou a arabskou velmoc. Pomníky alžírského socialismu, jako byly mamutí továrny na klíč, výstavba vzorových "socialistických vesnic" či dvě desítky areálů "okresních univerzit", se staly jedním aspektem příštích problémů. Další potíže působily mimořádně vysoká porodnost, chronická nezaměstnanost, náklady na armádu, podporu revolučních tendencí ve třetím světě a nároky odbojářů na důchody.

"Podezřelá" země

Realita osmdesátých let donutila FNO k revizi dosavadního kursu. Na stranickém sjezdu roku 1983 byla v režii strany zahájena alžírská varianta "perestrojky". Ale v polovině osmdesátých let už měl arabský svět za sebou nejeden otřes spjatý s činností Muslimských bratří a jiných organizací, které se rozhodly k revoltě proti dýchavičným sekulárním programům. Také v Alžírsku se radikálně interpretovaný islám ukázal jako alternativní ideologie, k níž se uchylovaly některé složky společnosti v době, kdy se dostavilo vystřízlivění z nacionalistické euforie. Odpor k oficiálním ideologickým vizím se dostavil zejména u generace "Bumedienových dětí", vychovávaných v pionýrských táborech a na brigádách. Schematické filmy o statečných partyzánech a zlých kolonialistech začaly být v rozporu s realitou.
Jak se Alžírsko chtělo přibližovat k Francii a dalším vyspělým zemím, narůstal i tlak Západu na demokratizaci politického života a dodržování lidských práv v Alžírsku. Kongres USA tyto principy učinil přímo podmínkou pro jakékoli sbližování s touto "podezřelou" zemí. Ústup od centrálně řízeného hospodářství a některé korekce vnitřní politiky sice vycházely Západu vstříc, ale zároveň vytvářely prostor pro činnost opozice z islámských pozic. Až dosud armáda, jediná záruka alžírské stability, dokázala projevy nesouhlasu tlumit strojově přesnou činností tajné služby. Koncem osmdesátých let už byly pouštní internační tábory plné nespokojené mládeže, a když už to nešlo jinak, vyjely proti studentům a dalším demonstrantům tanky (jako např. v létě 1988, kdy na ulicích zůstaly desítky mrtvých).

Středomořská odpověď

Západ žádal po Alžírsku nemožné. Buď nezjedná nápravu v oblasti lidských práv a vidina spolupráce se rozplyne, nebo "zavede demokracii" a získá přátelství Západu. USA i Francie tehdy opravdu hrubě podcenily alžírskou realitu, když ideologické zbraně, které se tak dokonale osvědčily v soupeření s komunistickým blokem, hodlaly uplatnit v případě země, která vzhledem ke svému civilizačnímu založení reagovala zcela jinak. Ještě v červnu 1991 armáda nechala střílet do davu příznivců Islámské fronty spásy (FIS - vznikla 1989) a odložila parlamentní volby, k nimž Západ vyzýval. Nakonec alžírské vedení riziko podstoupilo. Počátkem ledna 1992 se uskutečnilo první kolo voleb, v nichž 55 procent hlasů získala FIS. Ohromení Západu bylo nesmírné. Francouzský i další západní tisk překotně informoval o tom, že v Alžírsku hrozí islamizace společnosti a "pád země do středověku". Vojenské vedení Alžírska reagovalo okamžitě. Výsledky voleb byly anulovány a v zemi byl vyhlášen výjimečný stav. Tajná služba podnikla koordinovaný zátah na představitele islámských politických seskupení. Ze Západu se takovému postupu dostalo vesměs "plného pochopení".
Na režimní teror ovšem FIS a další menší islámské strany odpověděly "po středomořsku". V horách Aurásu a Kabýlie se opět začaly organizovat partyzánské oddíly, které přepadávaly vojenské posádky, policejní hlídky, vraždily režimní novináře a podpalovaly státní majetek. Později se cílem útoků stali cizinci (turisté, odborní poradci), aktivistky ženských organizací a občané, kteří "načichli" Západem.
Alžírský konflikt však dostal ještě zrůdnější rozměr. Začalo masové vraždění civilního obyvatelstva, a to způsobem, který lze připsat na vrub jen skutečně zfanatizovaným bojůvkám, nebo - profesionálním zabijákům. Možná lze věřit zestárlému Ahmadu Ben Bellovi, který ze svého švýcarského exilu tvrdí: "Je nezbytný dialog mezi alžírskou vládou a FIS, neboť většina Alžířanů věří, že na organizování masakrů se podílejí armáda a tajné služby". Masakry může dílem organizovat vláda, jejímž cílem je diskreditovat islámskou opozici, resp. "po středomořsku" kolektivně trestat obyvatelstvo v oblastech, které sympatizují s FIS. Zvláštní úlohu mohou rovněž hrát prorežimní milice, kterým byly rozdány zbraně na obranu vesnic proti fundamentalistům a jež mají na venkově zcela volnou ruku. Není pochyb, že na zvěrstvech mají podíl extrémní skupiny islámské opozice, které nikomu organizačně nepodléhají - např. Islámská ozbrojená skupina (GIA). Sotva je ovšem přesné hovořit o "islámských teroristech" jen proto, že se stoupenci těchto gangů verbálně hlásí k islámu. Pokud jde o vedení FIS, nemá důvod nařizovat svým ozbrojeným složkám, aby vraždily obyvatelstvo, o jehož přízeň se uchází. Je obtížné si představit, že vedoucí představitelé FIS hodlají budovat svou legitimitu právě tímto způsobem. Abbásí Madaní (1931) je islámský intelektuál, teolog, autor většiny ideologických textů hnutí a člověk s umírněnými politickými názory. Také Alí Belhádž (1954), jakkoli je považován za radikála v hnutí, sotva bude ponoukat své stoupence, aby podřezávali malé děti, což je v naprostém rozporu jak s etickým kodexem islámu, tak s pravidly vedení války, jak je stanovuje islámská šarí'a. Opodstatnění nemá ani skutečnost, že "islámští teroristé stupňují své akce vždy počátkem postního měsíce ramadánu". Tento postřeh zahraničních pozorovatelů je v rozporu se symbolikou ramadánu, který je naopak tradičně považován za měsíc smíru a pokoje, rozhodně nikoli za období, kdy je zvlášť bohulibé vraždit muslimské souvěrce.
Vnitropolitická situace v Alžírsku je zahalena mlhou, kterou do značné míry vytváří právě vedení státu. Francie stojí v čele snah OSN o vyslání mezinárodní komise, která by situaci analyzovala. Alžírský prezident Lamín Ziruál však takovou iniciativu považuje za vměšování a místo ní požaduje od Západu pouze vojenskou pomoc. Zdá se však, jako by už ani on neměl situaci pod kontrolou. Doufejme, že tak významný stát, jako je Alžírsko, neupadne do stavu chronického násilí. Ve svých důsledcích by totiž tento stav mohl destabilizovat celé Středomoří.

Miloš Mendel
(autor je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR)