Magický půvab žlutého kovu

Před sto padesáti lety začala stoupat kalifornská zlatá horečka

Magický půvab žlutého kovu

* Zlato! Zlato! Takové poselství se v polovině minulého století neslo doslova celým světem. Lidé opouštěli živobytí ve vidině rychlého zbohatnutí. Jen málokteří však na bohatství dosáhli.
(van, čtk)
Zlatokopecké historky z Divokého západu bývaly plné dobrodružství, vzrušení, naděje, ale také děsu. Příběh, kterým ono třeštění po magicky tajemném žlutém kovu začalo, byl však téměř prozaický. Švýcarský emigrant John Sutter, od roku 1839 usazený v Kalifornii, koupil v údolí řeky Sacramento v Nové Helvétii rozsáhlé pozemky. Hodlal zde vystavět pilu, najal si tedy několik dělníků, mezi nimi tesaře z New Jersey Jamese Wilsona Marshalla. Ten jednoho deštivého odpoledne přichází do Sutterovy kanceláře celý promoklý, z kapsy vyndavá kousky žlutého kovu. Je konec ledna roku 1848.
Sutter se zprvu snažil věc utajit. O nálezu zlaté žíly, která se později ukáže být dlouhá 120 mil, však vědělo příliš mnoho lidí. A tak se zvěst o zlatě začala šířit neobyčejnou rychlostí. Osada s indiánským jménem Coloma je během několika měsíců plná těch, kteří se rozhodli rychle zbohatnout. V létě 1848 tu stojí již tři stovky dřevěných domů a staví se hotel. Do zimy je zde vytěženo zlato v ceně 15 miliónů dolarů, přesně tolik, kolik devět dnů po Marshallově objevu zaplatila americká vláda Mexiku za území Kalifornie a Nového Mexika. Však také prezident James Knox Polk mohl díky tomu omlouvat vysoké náklady na předchozí válku s Mexikem z let 1846 - 1848. "Ve chvíli, kdy jsme získali Kalifornii, bylo nám již známo, že se v ní nacházejí naleziště drahých kovů," prohlásil ve svém prosincovém poselství.
"Největší pohyb obyvatelstva od časů křížových výprav," tak komentoval tehdejší události historik Theodore H. Hittell. Na západní úbočí Sierra Nevady se sjížděly desetitisíce dobrodruhů a zlatokopů doslova z celého světa. Zejména Evropu, která roku 1848 prožila vlnu neúspěšných revolucí, zachvátila mohutná migrační vlna. Do Spojených států za zlatem přijížděli ale i Australané, Číňané, Argentinci. Do pohybu se dávali také lidé z různých koutů Spojených států. "Všichni odcházejí, naši čtenáři i tiskaři," posteskl si na sklonku května 1848 list The Californian. "Od San Franciska po Los Angeles, od pobřeží po výběžky Sierry Nevady, celá země zní ozvěnou mohutného křiku: Zlato! Zlato!, zatímco pole zůstává jen zpola oseto, dům zpola postaven, vše zanedbáno. Vyrábějí se pouze lopaty a motyky."
Do konce roku 1849, který byl později nazván "rokem zlaté horečky", přilákala vidina rychlého zbohatnutí k tichomořskému pobřeží Spojených států asi sto tisíc lidí. Říkalo se jim forty-niners (devětačtyřicátníci), podle roku, v němž do amerického El Dorada dorazili. Počet obyvatel Kalifornie vzrostl v následujících třech letech na 250 tisíc.
Zatímco ostatní kalifornská naleziště vzkvétala, Coloma vypadala dost neslavně a začala se vylidňovat. Město umíralo a v roce 1851 získal tábor prvních zlatokopů v Kalifornii dokonce titul "nejnudnější místo v zemi". V původně desetitisícovém městě zbyly jen dvě stovky obyvatel, pro které byl jediným rozptýlením příjezd dostavníku. John Sutter právem tušil, že mu nález zlata na jeho území nepřinese žádné štěstí - skončil zruinován, když požár pohltil všechny doklady o vlastnických právech k jeho pozemkům.
Ti nejchytřejší záhy pochopili, že ke zbohatnutí nevede pracné překopávání země, ale obchod a investice. Na úbočích Sierra Nevady se zrodilo například známé tiskové impérium Hearst. Tady také v roce 1850 udělal štěstí obchodník s textilem Levi Strauss - začal vyrábět a prodávat kalhoty z hrubé bavlny a založil dnes světoznámou firmu Levi's. Zlatá horečka stála u zrodu slávy San Franciska. Před rokem 1848 to byla osada sotva o pěti stech obyvatelích. V prvních šesti měsících roku 1849 tu už žilo 1500 lidí, během půlroku jich přibylo dalších 25 tisíc.
Honička za zdánlivě nevinným ušlechtilým kovem se nevyhnula ani Austrálii (1851), kanadské Britské Kolumbii (1858), Novému Zélandu (1860) a Jižní Africe (1886). Objev zlaté žíly byl často náhodný - například v Britské Kolumbii skončil pohřeb jednoho z hledačů ve chvíli, kdy si smuteční hosté všimli, že v hrstech hlíny házených na rakev se třpytí žluté hrudky.
Kalifornská horečka (California Gold Rush) skončila v roce 1851, avšak naději na rychlé zbohatnutí oživily nové objevy v Coloradu a Nevadě. Od padesátých let proudily svůdné zprávy o nálezech zlata sporadicky také od řeky Yukon. Pověsti o existenci potoků, kde "je tolik zlata, že ho můžete nabírat lžící", lákaly do aljašského nitra stále více a více prospektorů. V 80. letech minulého století jich bylo na březích Yukonu a přilehlých potoků asi deset, v roce 1890 již asi čtyři stovky. Aljašské zlato se stalo symbolem nadějí pro mnohé ztroskotance v dravé průmyslové společnosti. Naplno zde zlatá horečka vypukla půl století po kalifornských událostech - v létě 1898 dosahoval počet vydaných koncesí 17 tisíc. Produkce zlata však téměř nestoupla. Bylo jen otázkou krátkého času, kdy primitivní, vyčerpávající, možná však romantické rýžování zlata ustoupí průmyslovým metodám těžby za využití hydraulických bagrů a parních strojů.
Zlaté opojení však není ve Spojených státech a v Kanadě jen věcí minulosti, zlatokopové nepřežívají jen v příbězích Jacka Londona nebo v básních Roberta Service. Horečka sice na přelomu století skončila, počátkem osmdesátých let, kdy cena zlata prudce stoupla, však nastal znovu čas dobrodruhů... Podle listu Wall Street Journal v létě 1986 pátralo po zlatě v řekách Sierry Nevady na milión osob. Víc než v dobách dávné zlaté horečky. Také Klondike v 80. letech opět ožil.
Zlaté horečky se většinou spojují s bezuzdným řáděním dobrodruhů jdoucích za žlutým kovem přes mrtvoly. Přesto i tito drsní hledači štěstí měli své desatero. To se dokonce roku 1853 stalo federálním zákonem. První přikázání zcela jasně naznačuje, co byl hlavní zájem hledačů zlata vůči jejich rivalům: "Nebudeš mít více než jednu koncesi." Vlastní pozemek měl být pak vytěžen do poslední unce. "Po šest dnů kopej, kolik tvé tělo snese, v neděli však vyper sobě špinavých košil a ponožek," žádá čtvrté, hygienické přikázání.