Kde vzít peníze na české filmy?

Nejcennější květinkou na skromné zahrádce české kinematografie jsou skuteční investoři

Kde vzít peníze na české filmy?

* Česká filmová tvorba stále nezanikla, ač jí mnozí neustále brzký zánik prorokují. "Po zániku ideového diktátu jsme ničeni diktátem peněz," lze však slyšet při diskusích o současnosti a budoucnosti českého filmu. "Kde berete právo žádat peníze na natáčení filmů, když se nedostává na zdravotnictví, školství, dopravu?" křičí druzí.
Pro mnoho "lidí od filmu" již asi navždy zůstanou nedostižným ideálem podmínky konce šedesátých let, kdy ruka státu byla štědrá a ideový diktát relativně mírný. Právě když ona ideová stránka systému byla téměř v troskách, bylo velmi jednoduché využívat jeho všepřítomného ekonomického systému "přerozdělování". Idea přerozdělování je stále živá, byly dokonce i tendence implantovat ji do nových zákonů. Co však je ono přerozdělování? Přece to známé "bohatým bral a chudým dával".
Na otázku, kdo je dnes ten bohatý, je lehká odpověď. Ti, kteří na audiovizi vydělávají. Vždyť vydělávat na "umění" je amorální. Neposílejme tolik peněz producentům do zahraničí, omezme výdělky distributorům, majitelům videopůjčovem, prodejcům kazet, kinům, stejně je dotují města. Jinými slovy: Zrušme reálněsocialistické praktiky v ideové oblasti, ale zachovejme je v ekonomické. Někdo může říci: "Já nechci omezovat domácí podnikatele, jen redukovat množství prostředků, co se odvádí do zahraničí." To je ovšem také přerozdělovací socialismus, jenže tzv. nacionální.
Teď je asi nutné, abych zdůraznil, že česká filmová tvorba skutečně podporu potřebuje a že se bez ní nemůže obejít. Ostatně prakticky ve všech státech Evropy nějaký systém podpory existuje. Pokus o zcela liberální model "pomoz si sám", který nastolila Klausova vláda, je jen druhý extrém. Neexistuje žádná motivace pro podnikatele do filmu investovat, neexistují žádné daňové úlevy, neexistuje žádná přímá podpora, jen paradoxně divák, který chce jít do kina, musí zaplatit víc. Je to jako kdyby koncesionářský poplatek televizi platili jen diváci jednoho vybraného televizního kanálu.
Základem zdravé kinematografie musí být vícezdrojové financování tvorby, kde stát nefunguje jako automatický mecenáš nebo Jánošík, ale vytváří systém, který podporuje investice do kultury a sám se na nich také aktivně podílí. Ne z donucení, ale z vlastní vůle, jako dobrý hospodář, který si vedle píce pro dobytek a jídla koupí také obrázek do světnice.
Hledat vyvážený model, v jaké míře do financování domácí filmové produkce zasahovat a co je nutné nechat na přirozeném vývoji, je velmi složité. Již z úvodních odstavců je patrné, že nejsem příznivcem francouzského modelu značně přebujelé byrokratické podpory. Ostatně domnívám se, že jejím hlavním cílem je expanze frankofonní kultury do světa. Pokus uchovat si velmocenské postavení alespoň v Evropě, když ve světovém měřítku vládnou "zlí" Američané. Pozoruhodné ovšem je, že mezinárodní úspěchy francouzské kinematografie rozhodně nejsou přímo úměrné finančním prostředkům, které do ní stát investuje. Celá řada významných francouzských společností dnes hledá jiné cesty, které mají reálný ekonomický základ, a učí se spíše z modelu užívaného na britských ostrovech.
Studovat situaci ve Francii, Německu či Británii je sice užitečné, avšak českým tvůrcům bude vždy chybět rozsáhlý domácí trh, a ten je pro tyto země klíčový. Samozřejmě ani zde není možné se na návratnost vložených prostředků spolehnout, ale naděje, která je motorem mnoha projektů, má alespoň jakýsi reálný základ. Dlouhodobě sleduji výsledky filmové distribuce nejen u nás a v USA, ale i ve většině evropských zemí. S různou intenzitou, ale jistou pravidelností se v drtivé většině zemí objevují na vrcholu zájmu domácí filmy. Jen zcela výjimečně lze sledovat úspěch zahraničního evropského filmu, který se prosadí proti domácím i americkým filmům. Francie tvrdí, že bojuje za evropský film, avšak pozice nefrankofonní evropské produkce je i zde zanedbatelná. Čestnou výjimkou jsou v posledních letech britské filmy. Přitom právě britská kinematografie prožívala před lety hlubokou krizi. Nespornou výhodou britských filmů je angličtina, která se mezi evropskou mládeží stala jednoznačně dominujícím jazykem. Na druhé straně ovšem britští nezávislí producenti rozhodně nejsou skupinou rozmazlovanou bohatými státními subvencemi.
V České republice bylo v posledních letech vyráběno tolik filmů, že by nám mohly mnohé vyspělejší země závidět. Jejich žánrové zařazení je velmi různorodé a o kvalitě nejlépe hovoří mezinárodní ceny, které celá řada děl získala. Již sice není vyloučené, aby nový film měl problémy se zajištěním distribuce, ale je to spíše výjimka. Většina producentů si může distributora filmu vybírat z více nabídek. Na druhé straně dnes nikdo nenabízí podmínky, které by mohly producentům garantovat významnou návratnost prostředků vložených do výroby filmu z kin.
Co je tím motorem, který udržuje českou filmovou tvorbu při životě, ačkoli není podporována ze státních prostředků? Je možné hovořit o reálné návratnosti investic, které jsou do filmu vloženy? Nebo je český filmový průmysl jen rozjetou lokomotivou ze setrvačnosti se řítící ke kraji propasti?
Jedním z hlavních argumentů existence českého filmu je - s prominutím - tradice. Tuto tradici můžeme nahlížet z mnoha stran. Český film vždy přitahoval diváky, diváky následovala média, média dávají publicitu, publicita přitahuje peníze. Spolupodílet se na tvorbě českého filmu má nejen dobrý zvuk a zvyšuje publicitu, ale může být i vstupenkou "do žita". Česká filmová tvorba není televizí potlačována, naopak její dopad je mnohonásobně větší. Televize i video přitom potřebují onu publicitu spojenou s uvedením filmu v kinech, protože její ohlas pak rezonuje, když přijde jeho čas.
Ta přízeň médií i publika, která je věnována českým filmům v kinech i na televizní obrazovce, přitom výrazně přesahuje nejen evropský, ale i světový průměr a tvoří onen těžko uchopitelný základ, na kterém lze stavět i tak přízemní věci, jako je rozpočet konkrétního filmu.
Základním principem mnou prosazovaného vícezdrojového financování je otevřenost soukromých i veřejných zdrojů. Každý film by měl mít přístup k otevřené soutěži o využití veřejných prostředků, žádný by však na nich neměl být plně závislý.
Klíčovou roli ve filmové tvorbě hraje osoba producenta. Producent je dnes tím motorem, který musí být schopen soustředit finanční prostředky, a tím iniciovat vznik filmového díla. Svou činností přitom do díla vkládá základní tvůrčí potenciál a vytváří podmínky, které nesmazatelně ovlivňují jeho výsledný tvar. Teprve pak přichází role režiséra, který ve stanovených podmínkách a za stanovených pravidel realizuje ve spolupráci s ostatními tvůrci výsledné dílo. Pokud chce režisér hrát výraznější roli a být spolutvůrcem podmínek, v jakých bude dílo tvořit, má dvě možnosti: Buď vytvoří tým s producentem, s kterým je naladěn na stejnou notu, nebo se sám stane producentem.
Není obvyklé, aby producent vkládal do filmu vlastní finanční prostředky, ani u nás jistě nikdo nemůže očekávat, že nezávislý filmový producent ukrývá v matraci několik miliónů, které se chystá investovat do svého nejbližšího díla. Přesto i vlastní prostředky producenta se mohou při financování projektu objevit. Například formou vkladu vlastní práce, což se často může týkat i režiséra a jiných klíčových tvůrců.
Výrobní štáb může, i nemusí být s producentem přímo spojen a v podstatě není klíčový problém jej zajistit. Produkční je praktik, který bude rád, že má práci. Složitější to je s výrobními prostředky. Je-li dostatek peněz, což většinou není, ani toto není problém. Pokud ovšem chceme služby studia získat co nejlevněji, vzniká zákonitá otázka: Co za to?
Významnými zdroji financování filmové tvorby jsou investiční a koprodukční vklady. Jde o finanční prostředky v zásadě velmi vítané, protože při ekonomickém neúspěchu filmu se nemusejí vracet. A to je u nás častější problém než dělení se o zisk. Rozhodujícím rozdílem mezi koprodukčním vkladem a prostou kapitálovou investicí je, zda se investor stává spoludržitelem práv neboli copyrightu. To je důležitější než veřejná prezentace. Jako producent se totiž vůči mediím může prezentovat kdokoli. Skutečný koproducent však bude nejen vlastnit část práv, až bude film dokončen, ale s největší pravděpodobností bude i výrazněji zasahovat do jeho tvorby.
Jednou formou je i mnoha producenty osočovaná, ale zcela logická snaha vlastníků výrobních prostředků, tedy filmových a televizních studií, vstupovat do filmu tzv. materiálními vklady. Výměnou výrobních prostředků za koprodukční vklad. Já to považuji za zcela legitimní zdroj nefinančních prostředků na výrobu českých filmů a myslím si, že je věcí vyjednávací schopnosti producentů nenechat se příliš přitlačit ke zdi. Na druhou stranu České televizi, která nejčastěji využívá svého postavení tímto způsobem, velmi nahrává malá pestrost možných zdrojů financování při absenci státní podpory. Určité typy filmů se totiž u nás bez podpory veřejnoprávní televize prostě nedají zafinancovat.
Nejceněnější květinkou na skromné zahrádce českého filmu jsou skuteční investoři. Osoba nebo společnost, která přispěje na výrobu českého filmu skutečnými finančními prostředky. Nabízí se otázka, zda je vůbec možné očekávat, že někdo bude investovat do tak ekonomicky problematických projektů, jako jsou české filmy. Odpověď zní kupodivu - ano. Důvodem je publicita, která je s uváděním filmu spojena, a množství diváků, kteří jej prostřednictví kin, videa, a hlavně televize uvidí. To má často větší hodnotu než prostředky získané prostřednictvím šíření filmu. Motivů může být mnoho - od pozitivní publicity společnosti a reklamy výrobků až ke zcela privátním motivům. Dokonce ani ryze komerční úvahu spojenou s šířením filmu nelze předem vylučovat. I tato forma podpory filmového průmyslu podnikatelským stavem má svou tradici již z období první republiky. Skutečně pozoruhodné je, že právě tento přístup není státem preferován formou daňových úlev. To by totiž pomohlo část těchto zdrojů najít i pro umělecky ambicióznější projekty, které musí mít z pekla štěstí, aby dnes narazily na mecenáše.
Poměrně malou roli při vstupním financování filmových projektů u nás zatím hraje následná distribuce. Finanční prostředky formou předprodeje lze jen ojediněle získat i od televize, protože ta preferuje právě kapitálový vstup. Distributoři ovšem mohou u některých projektů pomoci s reklamními náklady a předem uzavřená distribuční smlouva je zárukou pro potenciální investory, že film vůbec bude mít zajištěnou distribuci. Tento efekt předprodejních distribučních smluv byl u nás zatím podceňován, protože drtivá většina českých filmů skutečně neměla problémy dostat se do kin. V okolních státech však rozhodně není samozřejmé, že každý vyrobený domácí film je v kinech uváděn. Rok 1997 naznačil, že ani u nás to již samozřejmé být nemusí.
Financování filmové tvorby se většinou neobejde bez bankovních ústavů. Na jedné straně již dnes asi nikdo nepočítá s možnosti natočit film na úvěr a z tržeb za jeho uvádění jej splatit i s úroky, na druhé straně překlenovací úvěry vyrovnávající věčný rozpor mezi potřebou finančních prostředků a jejich přísunem nelze zcela pominout. V zahraničí se můžeme setkat i s formou nevratných, resp. podmíněně vratných půjček, které jsou vlastně formou podpory. I tato forma finanční podpory u nás zatím chybí, přitom kontrola čerpání subvence bankou má své výhody. Pro producenta je výhodou, že si může předem přesně spočítat, co jej půjčka bude stát a představitelé banky mu nebudou mluvit do tvůrčích postupů jako koproducenti.
Skutečné pravé mecenášství je našimi předpisy prakticky vyloučeno. Už vidím, jak nějaký podnikatel dá ze zisku pár miliónů korun na výrobu nového českého filmu. Skryté formy mecenášství naopak v našem velmi nepřehledném ekonomickém systému dosti kvetou a prakticky přebíjejí vlastní kapitálové investice, jak jsem se již ostatně zmínil.
Státní fond na podporu české kinematografie je dnes prakticky jediný zdroj podpory českých filmů, přitom stát se nepodílí na jeho zdrojích. Regionální subvence jsou téměř nulové. Komise, která odpovídá za rozdělování prostředků ze státního fondu, má vzhledem k malému množství zdrojů a nepropracovanému systému velmi těžkou situaci. Nelze popřít, že státní fond finančně podpořil vznik celé řady filmů, na druhé straně ovšem nemůže být jedinou státem trpěnou zárukou další existence české filmové produkce.
Pro budoucnost české kinematografie je podle mého názoru skutečně nezbytná rozmanitost potenciálních zdrojů, které se mohou podílet na financování filmové tvorby. To přitom neznamená, že mohou vznikat filmy, které se na tento systém nebudou orientovat. Všude ve světě vedle sebe existuje vícezdrojové i jednozdrojové financování filmové tvorby.
Jednozdrojové představují hlavně velké společnosti, ve světě reprezentované hollywoodskými studii. U nás jde touto cestou nejčastěji veřejnoprávní televize. Ta má jistě i pro budoucnost nezastupitelnou roli při výrobě nových filmů a její producentská centra mají plné právo filmovou tvorbu ovlivňovat. Ostatně celá řada skvělých projektů byla v minulosti televizí iniciována a plně financována. Přesto nelze z veřejnoprávní televize dělat jediného spasitele českého filmu.
Vícezdrojové financování je za hranicemi naší země hlavním prostředkem nezávislých producentů, kteří nechtějí nebo nemohou své dílo prodat některému studiu nebo televizní stanici. I u nás by měl být vytvářen prostor pro toto vícezdrojové financování. Daňové úlevy, podpora investic do filmového podnikání a rozvoj veřejnoprávních organizací by měly rozšířit možné zdroje, jak získat finanční prostředky. To je podle mého názoru dokonce důležitější než pravidelné dotace do státního fondu. Více zdrojů, odkud lze získat finanční prostředky, vytváří spravedlivější podmínky pro nezávislé producenty. Producent je dnes v situaci, kdy nemá šanci, pokud nepřesvědčí jedinou grantovou komisi. Stát by měl pro toto vícezdrojové financování filmové tvorby vytvářet podmínky, což neznamená, že v černé díře českého filmu musí zmizet více peněz než ve srovnatelných státech. Většina zdrojů by měla počítat i s určitou návratností. Ta ostatně producenty i zavazuje k jisté míře pokory před divákem.
V současné době se hovoří o potřebě nového modelu financování české filmové tvorby a o novém zákoně o audiovizi. Při Ministerstvu kultury vzniká pracovní skupina složená ze zástupců všech oborů filmového podnikání i filmových tvůrců. Česká filmová obec má před sebou dlouhou a nesnadnou cestu. Tradiční hádky je třeba nahradit konstruktivním hledáním cesty přijatelné pro stát, filmaře i potenciální investory. Pokud má česká filmová tvorba i v budoucnosti dostát své tradici, bude hodně záviset na podmínkách, které jí naše budoucí vládní garnitura ve spolupráci s filmařskou obcí připraví.

Aleš Danielis
(autor je ředitelem společnosti Bontonfilm a místopředsedou Unie filmových distributorů ČR)