Mistr těch, kteří vědí

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Mistr těch, kteří vědí

* Sókratés si vychoval sedm následovníků. Nejvýznamnější z nich - Platón - měl žáků nejméně třikrát sedm. Říká se, že jeho výkladu o nesmrtelnosti duše, přednášce, která byla ze všech nejobtížnější, porozuměl jen jediný posluchač. Jmenoval se Aristotelés.
Největší učenec starověku Aristotelés se narodil roku 384 př. Kr. ve Stageiře, malé iónské osadě na poloostrově Chalkidiké u Strymonského zálivu. Jméno rodiště ho odlišuje od sedmi dalších řeckých Aristotelů. Jeho otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa, z lékařského prostředí pocházela i Aristotelova matka. Nebýt toho, že v patnácti letech osiřel, pokračoval by možná v rodinné tradici. Poručník však rozhodl jinak. Sedmnáctiletý Aristotelés, nazývaný také Stagirita, odešel do Athén, "kdež horlivě studiím všestranným se oddal a pak žákem Platónovým se stal. I poslouchal mistra svého po mnohá léta".
Po Platónově smrti v roce 347 athénskou Akademii opustil; možná ho zklamalo, že Platón v závěti určil do vedení školy Speusippa, "který byl prchlivý a dal se ovládat rozkošemi". Novým Aristotelovým působištěm bylo pak maloasijské město Assos na egejském pobřeží naproti ostrovu Lesbos, kde si pod ochranou vládce Hermia (někde se o nich píše jako o přátelích, podle jiných pramenů to byli dokonce spolužáci) otevřel vlastní filozofickou školu. V té době se také oženil s krásnou Hermiovou neteří (nebo adoptivní dcerou?) Pýthiadou. Sám však zřejmě mnoho fyzické přitažlivosti nepobral; dochovala se svědectví, že šišlal, měl slabé nohy a malé oči. Nosil prý nápadný šat a prsteny. Byl však zábavný společník, měl rád ženy a jídlo, pečlivě se staral o manželku a manželské i nemanželské děti.
V roce 343 odjel z Assu do Mytilény na Lesbu. Tam ho zastihlo pozvání, aby na makedonském královském dvoře v Pelle převzal výchovu třináctiletého Filippova syna Alexandra, zvaného později Veliký. Během let 343 - 340 naučil Aristotelés svého žáka všemu, co mohl potřebovat z filozofie, historie a politiky, přírodních věd i umění. Pořídil mu také komentovaný exemplář Homérovy Íliady, kterou si největší dobyvatel světa vozil později na svých cestách stále s sebou. Jsou známa Alexandrova slova: "Otci vděčím za to, že žiji; díky Aristotelovi vím, jak žít."
Ve stejné době, kdy se po Filipově smrti v roce 336 ujal dvacetiletý Alexandr vlády, přišel Aristotelés podruhé do Athén. Sídlem filozofické školy, kterou tu založil, bylo proslulé athénské gymnasion Lykeion v posvátném okrsku Apollóna Světlodárce (Lykeia). Žáci prý Aristotela velmi milovali a doslova ho na každém kroku provázeli. Jinak to vlastně ani nešlo, protože se nevyučovalo v sedě, ale při procházkách stromořadím nebo sloupořadím (peripatos); škola dostala proto název peripatetická. Ráno přednášel Aristotelés žákům, odpoledne širší veřejnosti, jednou měsíčně zval své přívržence na symposion. Ve starém Řecku to bylo označení pro společnou pitku; předseda (symposiarchos) řídil pořadí přípitků a určoval poměr, v němž bylo míšeno víno s vodou. Ve vzdělaných kruzích se někdy při symposiu diskutovalo na určité téma, většinou šlo však o pouhé nezávazné tlachání.
Aristotelés dostával od makedonského dvora vše, co ke své pedagogické i badatelské činnosti potřeboval. Alexandrovi zahradníci, lovci a rybáři mu byli dokonce povinni posílat vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Kromě přírodovědných sbírek založil i velkou soukromou knihovnu; shromáždil v ní také 158 ústav řeckých městských států.
Ke konci dvanáctého roku vedení athénské školy se Aristoteles ocitl v politických nesnázích. Na jedné straně přibýval počet spoluobčanů, kteří mu nedůvěřovali (byl přece přítel Alexandrův a zastánce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu), na druhé straně měl k diktátorským praktikám svého slavného žáka stále vážnější výhrady. Alexandr však nepotřeboval kritika svých činů, ale filozofa, který by ho ideologicky podpořil. Možná právě tak, jak napsal jeho jménem Karel Čapek v Knize apokryfů: "Hleďte, můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl i ve své západní vlasti uznán za boha... Žádám-li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filozoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník; vaší úvaze budiž ponecháno, zda ten úkol chcete splnit jako věc rozumnou, vlasteneckou a politicky nutnou."
Když začátkem června roku 323 Alexandr po krátké nemoci v Babyloně zemřel, převzala veškerou moc v Athénách protimakedonská strana. Pak přišlo to, s čím musí počítat každý, kdo je lepší než druzí: Hledá se oficiální důvod, jak by mohl být zbaven vlivu nebo (raději) fyzicky odstraněn. Na Aristotela byla podána žaloba pro bezbožnost; prý proto, že nechal svému zemřelému příteli Hermiovi postavit sochu. Aristotelés si včas vzpomněl, jak před sedmdesáti lety dopadl Sókratés a raději i s rodinou uprchl do Chalkidy na ostrov Euboia. Nechtěl dát podruhé Athéňanům příležitost prohřešit se proti filozofii. O rok později v exilu v osamění zemřel. Bylo mu dvaašedesát let.

První polyhistor

Od otce zdědil Aristotelés vztah k biologii a praktickým vědám, v Platónově škole si vypěstoval zájem o filozofické hloubání.
Aristotelés všechny své předchůdce převyšuje nejen v šíři vědění, ale především systematičností zpracování jednotlivých vědních disciplín. Popsal, prozkoumal a roztřídil okolo pěti set živočichů, vytvořil teorii o stavbě vesmíru, kterou potom v podobě upravené Ptolemaiem přejal středověk, věnoval se etice i politice, je otcem biologie, zoologie a estetiky, položil základy psychologie a ekonomie. Vytvořil i vědeckou logiku, která v jeho pojetí představuje nauku o formách a metodách správného myšlení. V divadelní tvorbě vyzdvihoval zejména psychologickou funkci tragédie, protože navozuje v duši diváka katarzi.
Vědy se podle Aristotela dělí na teoretické, praktické a poetické.
K teoretickým patří první filozofie čili metafyzika, tj. filozofie, která pojednává o bytí, jeho příčinách a počátcích, o jeho základech a částech. Je ze všech věd nejabstraktnější a jejím cílem je samo poznání. Dále sem náleží i druhá filozofie - fyzika, zabývající se živou i neživou přírodou, a matematika.
Do skupiny praktických věd patří politika - nauka o životě společnosti organizované v obci, o formách a způsobech života, jeho vedení a řízení; dále etika (o mravní stránce lidského jednání), rétorika, pedagogika a strategie (o válečnictví).
V poetických vědách přikládal nejvýznamnější místo estetice - nauce o krásnu ve všech oblastech umění.
Technické vědy do této klasifikace nezahrnul. Bez ohledu na jejich těsný vztah k výrobě předmětů nezbytných pro život je v souladu s převládajícím názorem tehdejší doby nepovažoval za hodné zvláštní vědecké pozornosti.
Při nesmírné šíři svých zájmů byl Aristotelés především přírodovědec. První podal obecnou klasifikaci živočichů, zabýval se astronomií, meteorologií, mechanikou, matematikou, optikou a akustikou. Přitom se nikdy nespokojil popisem toho, co už bylo známo, ale každý obor obohatil něčím novým.
Svět je podle něho materiální, hmota není však víc než jen jakousi možností. Aby se z ní staly konkrétní věci, musí působit čtyři příčiny: materiální, formální, účinkující a účelová. Příkladem může být dřevo, z něhož podle modelu nebo nákresu vyrobí řemeslník židli, na níž můžeme pohodlně sedět. Látka i forma každého objektu jsou v ustavičném pohybu. Nejedná se však o pouhý mechanický pohyb, ale také o vývoj a růst příznačný pro říši organickou a konečně i vznik a zánik, který pozorujeme třeba při chemických reakcích, kdy jedny látky vznikají, druhé zanikají. Mechanický pohyb má podle Aristotela dvojí povahu; může být přirozený a vynucený. Přirozeným pohybem nazýval to, co dnes označujeme jako volný pád v gravitačním poli Země. Na tělesa měnící svou polohu vynuceným pohybem musí po celou dobu pohybu působit nějaká síla. Zajímal se také o jednoduché stroje; objasnil princip užitkových vlastností páky, kladky, kleští, sekery, klínu, praku, kormidla aj.
Pro označování matematických veličin zavedl písmena, formuloval funkci vzduchu při šíření zvuku, pokusil se objasnit různé teploty bodu tání jednotlivých kovů a příčinu ohřevu vznikajícího třením. Popsal ozubenou převodovku a zjistil také, že čistší železo je možné získat opakovaným tavením.
V logické důslednosti a obecnosti závěrů byl zcela bez konkurence. Pouze filozofická metoda však k řešení fyzikálních problémů nestačí; musel proto nutně docházet i k chybným závěrům. Vyvrátit je později nebylo snadné, bránila tomu příliš velká váha jeho osobnosti. Svými omyly tak vlastně způsobil retardaci celé fyziky. Zdánlivě bezesporné a logické Aristotelovy teze mechaniky a kosmologie zároveň podpíraly teologické argumenty středověkých apologetů křesťanství i islámu.

Dílo knížete filozofů

Aristotelés je autorem největšího souboru vědeckých děl v dějinách lidstva; napsal 400 knih. Už ve starověku spočítali, že to bylo celkem 445 270 řádků. Zdaleka ne celý Aristotelův odkaz zůstal ovšem zachován do našich časů. Spisy, které zůstaly, bývá zvykem členit do šesti skupin: přírodovědné, metafyzické, etické, politické, o literatuře, logice a rétorice.
Knihy pojednávající o obecných příčinách věcí byly v souborném vydání Aristotelova díla (Androníkos Rhodský, 1. stol. př. Kr.) zařazeny za spisy přírodovědné. Z řeckých slov meta (=za) a fysikos (=přírodní) vznikl pro ně čistě formální název metafyzické. V pozdní antice byl dán pojmu metafyzika nový obsah: To, co přesahuje přírodu (fysis); to, co je za přírodou; filozofie zkoumající principy nepostižitelné smysly, ale výhradně rozumem. Od té doby se metafyzikou rozumí filozofická disciplína, která má za úkol induktivními a analogickými úsudky doplnit výsledky odborných věd natolik, aby vytvořila jednotný světový názor.
Nejenom vědu o živých tvorech nebo o stavbě státu začal Aristotelés sbíráním a tříděním poznatků. Stejně postupoval i při tvorbě etiky, filozofické disciplíny o mravních zásadách, vlastnostech a jednání člověka. Věnoval jí 10 knih. Srozumitelněji než tam jsou však lidské charaktery popsány Aristotelovým přítelem a pokračovatelem Theofrastem z Eresu na Lesbu. Ve svých Povahopisech vykreslil 30 lidských typů. Je to literatura, která se dá číst i před spaním. Na rozdíl od většiny antických vědeckých spisů v tomto případě nic nezestárlo. Atributy pokrytců, lichotníků, lakomců, zbabělců i mrzoutů jsou na čase nezávislé.
Theofrastos řídil Aristotelovu školu v Athénách celých pětatřicet let. Za tu dobu získala takový věhlas, že počet jejích žáků dosáhl dvou tisíc. I když císař Justinián I. v roce 529 Lykeium zrušil, vymazat z paměti lidstva je nedokázal. Název lyceum mají dnes instituce pečující o vzdělání nejen v Řecku, ale i v mnoha zemích celého světa.

Ivo Kraus