Freska z Pompejí

Životní styl starý dvě tisíciletí

Freska z Pompejí

* Do starověkých Pompejí se jezdí za krásnými mozaikami, proslulými freskami a architekturou. Romantické duše si tu pochvalují bezprostřední dotyk s dávnou minulostí a všechny dohromady tu fascinuje zdejší životní styl, přítomný v každé domovní zdi, krámku, zahrádce anebo amfoře s dávno vyschlým vínem.
Dějiny tohoto města, postaveného na lávovém výběžku, sahají asi do sedmého století před Kristem. Stýkaly se tu řecké a etruské vlivy, které se navzájem doplňovaly. Zatímco Řekové byli odjakživa nositeli kulturních hodnot, Etruskové se pozoruhodně vyznali v technických dovednostech. Pak sem z okolních hor začali pronikat divocí a drsní Samnité a od poloviny čtvrtého století začíná mít i zde, v Kampánii, rozhodující slovo Řím.
Vstoupíte-li do Pompejí poprvé, máte většinou stísněný pocit. Nejde vám z mysli okamžik, kdy jednoho letního dne roku 79 po Kristu tuny oblázků a sopečného popela učinily v několika hodinách konec všem krásám zdejšího života, jak se o tom ostatně dočteme i v autentických dobových pramenech. Muž, který nám zanechal následující svědectví, se jmenoval Caecilius Plinius Secundus, tedy Plinius Mladší. Byl to příslušník vysoké římské společnosti. Stal se senátorem, a dokonce i konzulem. Na začátku své kariéry sloužil jako vojenský tribun v Sýrii, byl prý obratným advokátem a na stará kolena byl už jmenován jen správcem koryta a břehů Tiberu a městské kanalizace. To nejdůležitější však bylo, že tento muž psal dopisy. Nás však zajímají dva jeho listy, které adresoval historiku Corneliu Tacitovi.
"...Dne 24. srpna, asi hodinu po poledni, sdělí strýci má matka, že se objevil neobyčejně velký zvláštní mrak... Společně se všichni radili, zda mají zůstat uvnitř, nebo zda se mají zdržovat venku, protože budovy se při opětovných záchvěvech půdy viklaly. Na hlavy si dali polštáře a uvázali je šátky. To byla ochrana proti padajícím kusům kamení...
...Bylo už sedm hodin, ale světlo bylo stále mdlé a slabé. A už se začaly otřásat okolní budovy. Rozhodli jsme se opustit město. Za námi se žene zděšený dav. Zastavíme se, až už máme město za zády. Máme se čemu divit a čeho se obávat. Vždyť vozy, které jsme dali vyvézt, jezdily samy od sebe různými směry, ačkoliv stály na zcela rovné planině. Kromě toho jsme viděli, jak se moře samo do sebe vtahuje a je zemětřesením jakoby zaháněno od pevniny. Z druhé strany se v klikatých a blýskavých ohnivých křivkách roztrhl příšerný černý mrak, který se pak rozšklebil do plamenných stuh. Jedni naříkali nad svým osudem, jiní nad osudem svých drahých..."
Touláte-li se Pompejemi poněkolikáté, zvyknete si. A místo spáru smrti začnete vnímat bohatý život. Místy se vás dokonce zmocní nálada lehce prostopášná, jinde vám zase imponuje typicky římská racionálnost, s níž tu dovedli řešit praktické problémy. Město má v zásadě pravoúhlou síť ulic, dlážděné silnice (ty užší prý byly jednosměrky) a fórum, které bylo pěší zónou. S pokutami pro povozníky si tu lámat hlavu nemuseli. Cesta jednoduše končila plochými kamennými deskami postavenými kolmo. Nároží dodnes nabízejí kašny s pramínkem pitné vody.
Ve vchodu jednoho domu najdete napsáno na zdi: "O valchářích a sově zpívám, ne o mužích a zbraních." Což znamená, že jsme vstoupili do valchářské dílny, kterou vlastnil jistý Stephanius. Zde se upravovaly nejen nové látky, ale poskytovaly se tu i běžné služby obyvatelstvu jako praní a žehlení. Vstupní vrata domu byla v okamžiku výbuchu sopky uzavřena zvenčí na závoru a uvnitř zahynul člověk, který nesl velký obnos peněz, snad poslední tržbu. V dílně byly tři nádrže na praní a pět hlubokých kádí, do nichž se zřejmě přidávaly nejrůznější odmašťovací prostředky. Dělníci stáli uvnitř a šlapáním nohou vlastně valchovali a prali. Někdy se místo vody užívalo lidské nebo zvířecí moči. Například za vlády Vespasiána, který nechal v Pompejích vybudovat veřejné záchodky, se odtud za mírný poplatek mohla moč vybírat. Dříve bylo dokonce zvykem, že valcháři sami vybízeli kolemjdoucí, aby jim tuto tekutinu nadělili do amfor s uříznutým hrdlem, které stály v přilehlých uličkách. Ony zmíněné záchodky však nebyly žádný salón jemných mravů. Na stěně se totiž našlo svérázné vybídnutí k zachovávání hygieny: "Postav se ke zdi, dobytku. Budeš-li přistižen, odneseš si to. Dej dobrý pozor!"
Když už jsme se dostali k řemeslníkům, nemůžeme pominout pekaře. Mouka byla čerstvá, mlela se přímo na místě. Dobře si vedl jistý Modestus, muž tak pilný, že vložil do pece chleba zřejmě ještě v okamžiku před katastrofou. Pec měla zavřená železná dvířka a uvnitř bylo nalezeno 81 spálených chlebů. Pompejský chleba měl tvar kulatého bochníku rozděleného na dílky do hvězdičky. Zmíněný Modestus měl velkého konkurenta v Popidiovi Priskovi. Ten však chléb jen vyráběl a dodával podomním obchodníkům a jiným distributorům. A tak jsme se vlastně ocitli na rušné obchodní třídě. Archeologové ji pojmenovali Ulice hojnosti, ale možná by se spíš měla jmenovat Ulice hospod. Co dům, to nálevna nebo termopolium, což je spojení moderního italského baru s ubytovacím hostincem. Základem lokálu je pult do tvaru L, vykládaný úlomky mramoru, a do něj jsou až po hrdlo zapuštěny amfory. V dutém pultu byl zřejmě horký vzduch, který udržoval jídla příjemně teplá, a řady štíhlých amfor v přístěnku napovídají, že se tu nehodovalo nasucho. V jednom termopiliu byla dokonce nalezena poslední tržba. Činila 83 sesterciů v drobných, což nebylo prý zrovna tak málo. Některé hostince byly "mnohaúčelová" zařízení. Na nároží s ulicí Stabijskou například na zdi zůstaly poněkud nestoudné nápisy svědčící o tom, že erotické služby tu neposkytovaly jen číšnice, ale i sama podnikatelka. Podobný podnik měla jistá Asellina, jejíž dívky byly zřejmě cizinky, jak o tom svědčí jména Smyrin, Aegle a Maria. Zmíněná Asellina zasahovala i do volební kampaně. Byla se svými dívkami horlivou obdivovatelkou některých kandidátů. Volby se konaly každý rok v březnu a volební agitace se částečně rovněž odehrávala na zdech domů. Zejména v dolní části Ulice hojnosti jsou dodnes pokryty zdi velkými červenými nápisy: "Marka Cerrinia navrhují za aedila obyvatelé Solné čtvrti!" nebo také "Herenia a Suettia za aedily navrhují soukeníci. Zasluhuje si místo ve správě obce!" Některé nápisy zvláště potěší srdce, jako například tento: "Volte, prosím, za aedila Marka Cerrinia Vatiu! Doporučují ho noční pijáci!" Jak vidno, politika nebyla u starých Římanů odtržena od života. Většina nápisů byla dílem najatého profesionála, krasopisce. Zdůrazňovala se ctnost, ale také se hodně slibovalo. Psalo se většinou v noci, a krasopisec byl proto doprovázen ponocným s lucerničkou. Někdy nebyl mistr s jeho službou moc spokojen, a tak si neodpustil poznámku: "Volte Gaia Iulia za aedila, pečujícího o silnice, veřejné budovy a svatyně! Sviť a drž žebřík!"
A tak nás Ulice hojnosti zavede až na sám konec města. K aréně. Není to sice svým účelem příliš sympatické zařízení, ale když uvážíme, že neměli akční filmy... V historii her je to místo více než významné. Jedna z nejstarších dochovaných arén. Byla vybudována v roce 80 před Kristem. Kampanie vůbec je kolébkou gladiátorských zápasů. Existují o nich doklady už ze 4. století před naším letopočtem. Čím nákladnější bylo představení, tím větší úcta lidu. Dochovaly se dokonce jakési plakáty, rovněž psané na zdech: "Pro blaho Nerona Claudia Caesara Augusta Germánského! Tiberius Claudius Verus uspořádá v Pompejích dne 22. února štvanici zvěře a atletické závody. Bude také postaráno o osvěžení vzduchu!" Jindy je slibována neméně povznášející zábava: "Skupina zápasníků s meči - rodina Aedilia Suettia Certa - bude 31. května bojovat v Pompejích. Také dráždění zvířat! Plachta nad hledištěm bude natažena." Někdy se do zápasů vložili všichni, a pak kdo utekl, ten vyhrál. V roce 59 se tu při hrách strhla krvavá potyčka mezi domácími Pompejany a návštěvníky z městečka Nucerie. Mnoho lidí bylo zabito a zraněno. Mnozí gladiátoři, kteří se rekrutovali z řad otroků, válečných zajatců nebo sprostých zločinců, získali za své výkony nejen svobodu, ale také velkou popularitu. Hrdinové jsou na zdech neuměle vyobrazeni ve zbroji, ba dochovaly se i výmluvné nápisy: "Trhák Celadus - touha dívek. Celadus - pýcha dívek," a tak podobně.
V Pompejích bývaly zřejmě zábavy poněkud hrubšího zrna. Takovým nezapomenutelným zážitkem je dodnes návštěva veřejného domu neboli lupanáru. Byla to poměrně malá stavbička v jedné boční ulici ve středu města. Malé stísněné komůrky byly postaveny v patře a celý tento podnik měl dosti prozíravě dva východy. Bez jistého půvabu není ani současná mezinárodní atmosféra tohoto pozoruhodného místa. Zatímco Italové se velice spontánně baví a rozjařeně si ukazují jednotlivé obrázky, které tu kdysi zřejmě sloužily jako nabídka klasických i speciálních služeb, Francouzi odborně studují detaily, a korpulentní německé turistky se rozhodly splynout s antickým odkazem způsobem poněkud naturalistickým: Uvelebily se na kavalcích. Ceny tu kdysi bývaly nízké, neboť se jednalo o podnik pro lidi z nejnižších společenských vrstev a pro otroky. Takové jedno potěšení přišlo prý na dva assy, což odpovídalo ceně dvou sklenic vína. Ani na zdejších zdech nesmlčeli dávní návštěvníci své názory. Jsou tu chvalozpěvy "štamgastů" na oblíbené holky, ale i hrdé výpovědi mužů chlubících se svými schopnostmi. Někteří dovedli být i hezky škodolibí: "Jak jsem řekl, tak jsem napsal. Máš rád Iridu, ale ta tě nechce!" Některé nápisy jsou velmi konkrétní sdělení dívek samých: "Menander, uhlazený v jednání. Za dva assy." Jinde tu takřka na věčné časy zůstalo inspirativní vybídnutí: "Pohni se, líbej mi klín."
Nápisy na pompejských zdech jsou vůbec báječné počtení. A nejen ty pikantní. Jaká dobrosrdečnost například dýchá z tohoto vzkazu: "Komu dne 25. listopadu utekla grošovaná kobyla s nákladem, ať se obrátí na Quinta Decia Hilara, Quintova propuštěnce! Bydlí na této straně Sarnského mostu na Mamiově statku!"
Nicméně pojďme dál. Mineme kadeřnickou oficínu a ocitneme se opět na jedné z hlavních ulic, do níž hledí průčelí domů, která jsou velmi prostá - někde si vybudovali v prvním patře arkýř předsunutý nad chodník, jindy si chránili vchod jen malou stříškou. Cestou se zastavíme v domě, kde uprostřed bazénku tančí bronzový faun. Je nádherný, unesený rytmem luská prsty, se stárnoucí tváří v radostném vytržení. Dal dnes dokonce tomuto domu jméno, ale původně tato nejhonosnější stavba patřila jednomu staviteli či architektovi, který zbohatl na stavebních opravách po prvním zemětřesení v roce 2.
Naším cílem je však jiný dům. Jdeme na návštěvu k Vettiům, dvěma bratrům, bohatým starým mládencům. Jeden z nich, Conviva, byl dokonce augustálem, což znamená, že byl členem řádu, do něhož jmenoval jen císař. A měli vytříbený vkus, jak o tom svědčí nádherné fresky s náměty mořských živočichů, ale i andílků, kteří vykonávají běžné denní práce: Lisují víno, vyrábějí olej, zhotovují parfémy, a dokonce se tu vyskytují i amorci-kováři. Takový bohatý pompejský dům je už architektura moderní, která velice promyšleně seřazuje místnosti kolem dvou, někdy i více vnitřních dvorků. Malou chodbičkou vstoupíme do atria, poměrně rozlehlé místnosti s otvorem ve střeše, který osvětloval dům a jímž také stékala dešťová voda do bazénku uprostřed podlahy a odtud pak byla odváděna do cisteren. Kdysi jsem byla v Pompejích, když pršelo, ba přímo lilo. Tato jinak nepříjemná okolnost však názorně dokázala, jak to tu měli do detailu promyšlené. Všude to zurčelo, bazénky se vesele plnily, ale ani kapka nevystříkla vedle. Ulicemi se valily malé potoky, nicméně velké valouny na rozcestích umožňovaly chodcům přechod téměř suchou nohou. Zmíněné atrium bývalo v nejstarších dobách hlavní část domu. Tady se sedělo u ohniště a zde se také obětovalo domácím bůžkům - lárům. Odtud se vcházelo do malých ložniček a vzadu pak bylo tablinium - původně ložnice manželů, později něco na způsob přijímacího salónu. Dům vývojem získal druhý dvůr s podloubím - peristyl, který byl nádherně upravenou obytnou zahradou s vodotrysky, uměleckými díly a pěstěnými záhony. Rozšiřují se i reprezentační místnosti domu. Je to především triklinium, určené pro hodování vleže - po řeckém způsobu - a další obytné místnosti. Někdy nechyběly ani soukromé lázně. Na stěnách se dodnes zachovaly vzácné fresky, jež patří k vrcholům malířství vůbec. Dělí se na čtyři tradiční styly: V nejstarším období malíři imitovali obložení mramorem, pak si začali mistrovským způsobem pohrávat s perspektivou a vytvářeli na stěnách iluzi nejrůznějších arkád, které jako by místnost otevíraly do nekonečně hlubokého prostoru, a pak byla móda zase jednoduchá, jen s malými, ale dokonalými obrázky na velké hladké ploše, a v posledním období hýřily zdejší stěny bohatostí výjevů, které zářily sytými barvami. No a na podlahách byly pochopitelně mozaiky nevídané krásy.
Procházka v Pompejích pomalu končí. Vzdali jsme návštěvu divadel a ani na lázně nakonec nezbyl čas. Cestou lemovanou náhrobky jdeme ven z města k Vile mystérií zdobené proslulými freskami s dramatickými výjevy tajných obřadů zasvěcování. Jeden z hrobů, které cestou míjíme, patřil herci, jak o tom dodnes svědčí nádherný epitaf:
"Plášť mi tragicky vlál a střevíc kráčel / se mnou přicházel Foibos, Bakchus zpupný... / Můj stín se kladní - sem s aplausem, mí věrní/ (smím-li doufat i dnes ve vaši přízeň)- / když tu po všech těch kopancích a poctách / chystám smířených dnů svou premiéru."
Pompeje jsou neobyčejné místo na naší planetě. Navzdory svému tragickému osudu nám tu lidé zanechali vzkaz o kráse a bohatosti života.

Zuzana Ledererová-Protivová