Fenomén stáří (po česku)

Fenomén stáří (po česku)

* Při sčítání lidu v roce 1991 bylo u nás napočítáno 10 302 215 obyvatel. Za další dva a půl roku, tedy v polovině roku 1994, jsme dosáhli počtu 10 336 162. V dalších třech následujících letech však obyvatel už ubývalo. Kupříkladu v loňském roce nás bylo 10 299 125, což je přibližně o 37 tisíc obyvatel méně než v roce 1994. Z pohledu demografů je úbytek mírný, nicméně významný.
V našem poválečném období se dosud třikrát stalo, že se počet obyvatel České republiky výrazně snížil. Bylo to při odsunu Němců a při emigračních vlnách v roce 1948 a v letech 1968 - 1969. Třikrát se u nás rovněž stalo, že došlo k enormnímu počtu narozených dětí: Poprvé tři roky po první světové válce, dále pak v roce 1946 a naposledy v roce 1974, jako důsledek vládních propopulačních opatření přijatých začátkem sedmdesátých let. V současné době ale poprvé od první světové války dochází k situaci, kdy počet obyvatel klesá početní převahou zemřelých nad narozenými. Podobně je na tom v Evropě také Portugalsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko a Lotyšsko. Výrazná ztráta obyvatelstva tzv. přirozenou měnou probíhá i v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku, kde je však kompenzována hromadnou imigrací etnických Rusů, Ukrajinců a Bělorusů z jiných republik bývalého Sovětského svazu.

Čísla a statistika

V roce 1996 se u nás živě narodilo 90 446 dětí a ukazatel porodnosti, to je počet živě narozených dětí na 1000 obyvatel, činil 8,8 promile. Demografové tvrdí, že tato hladina porodnosti je extrémně nízká. Platí to jak z hlediska dlouhodobého porovnání (tak málo dětí se na území České republiky nenarodilo za celou dobu statistického sledování narozených od roku 1785), tak i z hlediska mezinárodního. Ve světě se porodnost nižší než 10 promile vyskytla dosud jen výjimečně a ze západoevropských zemí to byly kupříkladu Německo, Itálie nebo Španělsko.
Podle nejnovějších informací byla v roce 1996 nejnižší porodnost na světě v Lotyšsku, kde se na 1000 obyvatel narodilo 7,9 živě narozených dětí. Druhé místo s koeficientem 8,6 zaujalo Bulharsko a Česká republika skončila v tom roce na třetí příčce.
Ještě informačně přesnějším ukazatelem porodnosti je tzv. úhrnná plodnost, která v podstatě udává, kolik dětí by se narodilo jedné ženě za její život, pokud by úroveň realizované plodnosti žen zůstala stejná jako v daném roce. U nás ji v roce 1996 reprezentoval koeficient 1,18. Je to jen nepatrně více než v Lotyšsku (1,16) a ve Španělsku (1,15). Ve všech ostatních zemích světa byl tento ukazatel vyšší. Ať chceme nebo ne, Česká republika v současné době patří mezi země s nejnižší porodností i realizovanou plodností na světě. A známe příčiny?
"Současná nízká porodnost v České republice podle našich poznatků," vysvětluje Miroslav Šimek, z Českého statistického úřadu, "nemusí být bezprostředně způsobena tím, že by mladí lidé narození dětí odmítali, ale odkládáním rodičovství do vyššího věku. V praxi je to asi tak, že mladé ženy ve věku kolem 20 až 22 let, tj. ve věku, v němž by se v sedmdesátých a osmdesátých letech už stávaly maminkami, své mateřství odkládají na dobu, kdy jim bude 25 nebo více let. Současné 25- až 27leté ženy však už většinou maminkami jsou, a ani těm se proto v současné době děti nerodí."
Statistici očekávají, že počet narozených bude v nastávajících letech mírně vzrůstat, přičemž zřetelného zvýšení by měla porodnost dosáhnout kolem roku 2000 až 2005, kdy se ženy narozené kolem roku 1975 dožijí věku plánovaného mateřství. Nasvědčuje tomu i loňský rok. Zatímco se ještě v jeho prvním čtvrtletí narodilo asi o 600 dětí méně než ve stejném období roku 1996, ve druhém čtvrtletí to bylo už o 300 a ve třetím dokonce o 900 dětí více než ve stejných čtvrtletích roku předcházejícího.
"Druhým faktorem přirozené měny obyvatel," tvrdí Miroslav Šimek, "je úmrtnost. V sedmdesátých a osmdesátých letech se v tehdejším Československu výrazně zpomalilo prodlužování střední délky života. Zatímco ještě v šedesátých letech patřilo v Evropě mezi deset zemí s nejdelší očekávanou délkou života, koncem osmdesátých let bylo spolu s východoevropskými zeměmi na konci evropského pořadí. Po roce 1990 se situace až překvapivě mění. Střední délka života sice nadále podstatně zaostává za západní Evropou, nicméně se každoročně prodlužuje s perspektivou příznivého vývoje. Důsledkem je, že v České republice v posledních sedmi až osmi letech přibývají lidé ve věku 70 let a starší, a současně klesá celkový počet zemřelých. Jen pro ilustraci, zatímco v roce 1990 zemřelo u nás 129,2 tisíce osob, o šest let později to bylo o 16,4 tisíce osob méně.

Česká společnost stárne

Jak bude vypadat naše společnost za pět, deset, patnáct či dvacet let a jak se bude měnit její demografické složení? Na tyto i mnohé další otázky odpovídá nová populační projekce Českého statistického úřadu. Její varianty (nízká, střední a vysoká) chmurně očekávají mimo jiné další pokles počtu obyvatel. Kupříkladu podle střední a vysoké alternativy bude přibližně po roce 2005 v České republice opět na několik dlouhých let přerušen přírůstek obyvatel, protože v ten čas budou za vrcholem plodnosti početné ročníky žen narozených kolem roku 1975.
Po pravdě, očekávaný úbytek obyvatelstva není tou nepříznivější perspektivou, která nás čeká. Daleko horší je budoucí změna věkové struktury. Už v roce 1994 klesl poprvé podíl dětí ve věku do 14 let pod 20 % obyvatel České republiky a nad tuto hranici se v dohledné době nevrátí. Podle vysoké varianty se od roku 2005 bude pohybovat těsně nad 15 %, podle střední a nízké varianty bude ještě podstatně nižší.
Naproti tomu věková skupina 60 a více let očekává pronikavý růst a podle všech variant budou lidé ve věku nad 60 let po roce 2015 tvořit více než čtvrtinu obyvatelstva. Situaci nezmění ani zahraniční migrace, která by měla každoročně "přivést" do naší země maximálně devět a půl tisíce lidí. Jejich vyšší počet se totiž považuje za nepravděpodobný. Už třeba proto, že perspektivní úbytek obyvatelstva a populační stárnutí jsou a budou problémem téměř všech zemí starého kontinentu v příštích 15 až 20 letech.
Bude dost peněz? Tato otázka nás provázela pokaždé, když jsme chtěli vědět, jak se změny ve věkové struktuře promítnou za čas do života těch, kteří budou řekněme na konci své aktivní pracovní pouti nejvíce zranitelní a také, zda státní úředníci, které dnes ze svých daní platí, v této době vůbec počítají s možnými těžkostmi.

Nejvyšší čas pro reformu

"Problém, který nás bude nejvíce v příštích 20 letech provázet," říká Jiří Král, ředitel odboru Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, "bude nedostatek finančních prostředků v rámci penzijního systému u nás. Už delší dobu se potvrzuje potřeba provést jeho reformu, protože to, co dnes vybíráme, nestačí a stačit na výplaty důchodů nebude. Potvrzuje to mimo jiné i loňský sedmimiliardový schodek na penzijním účtu. Kdybychom se pro reformu nerozhodli, celý dosavadní systém by se zhroutil. Jen si vezměte, že kupříkladu v roce 2015 bude u nás v penzijním věku čtvrtina obyvatelstva, přičemž těch, kteří by na ně měli vydělat, bude necelých 60 procent. Za dalších pět let se nůžky otevřou ještě více!"
Co nový penzijní systému očekává a co by měl zaručit? Velmi zjednodušeně, především vyšší finanční spoluúčast každého plátce, která by měla přinést úroveň průměrných důchodových dávek na úrovni minimálně 45 procent průměrné hrubé mzdy. Mimochodem platí to pro všechny země Evropské unie.
"Základ uvažované reformy, jejíž plné zavedení si vyžádá částku přinejmenším dva a půl biliónu korun," vysvětluje Ivan Dvořák expert Československé obchodní banky, "tvoří třípilířový systém. Jeho první část, tzv. průběžné financování, při kterém stát vybírá v průběhu roku penzijní příspěvky a pak je tentýž rok vyplácí důchodcům v penzijních dávkách, je stejná jako dosud. Přibývá však druhý pilíř, který má zajistit, aby důchodci nebyli v takové míře jako dosud odkázáni na výkon produktivní generace. Říkáme mu fondová složka, do které si spoří každý člověk sám. Jeho peníze jsou pak vedeny na individuálním účtu střadatele. Z výše úspor i jejích výnosů se potom odvozuje také výše jeho penze. Oba pilíře jsou povinné. Naopak nepovinný je třetí pilíř. Je jím důchodové připojištění, které by mělo být státem zvýhodněno daňovými úlevami při ukládání peněz do penzijních fondů."
Úsloví Jak si kdo ustele, tak si i lehne můžeme s klidem použít pro všechny, kteří budou zanedlouho sami rozhodovat v rámci nového penzijního systému o výši svého důchodu. Budou-li si více platit, budou také ve stáří více bohatí anebo také naopak.

"Cena" zdraví pro letité?

Odpověď na tuto otázku nebylo jednoduché získat. Nicméně určitý obraz o financování zdraví šedesáti- a víceletých občanů existuje. Má ho Všeobecná zdravotní pojišťovna, která soustřeďuje či přesněji registruje u nás 70 procent všech pojištěnců. Ta v roce 1997 podle předběžných odhadů zaplatila za pojištěnce starší šedesáti let 28 miliard korun, to je 41 % z celkových nákladů VZP. Ze souhrnné částky představovala pak platba za léky na předpis 7,7 miliardy korun, což je 46 % z celkových nákladů na předepsaná léčiva.
"Odhad pro rok 2010, respektive 2015 pro celou ČR," uvádí pro náš list Jiří Němec, ředitel VZP, "lze provést za určitých předpokladů. Pro tento odhad jsme použili současný meziroční růst pojistného 9,56 %. Při respektování této podmínky a za předpokladu, že v roce 2010, resp. 2015 bude vyrovnaná bilance (výnosy = náklady), lze odhadnout platbu za spoluobčany starší 60 let přibližně ve výši 125 až 130 miliard korun, to je 42 až 44 procent z celkových nákladů v roce 2010. O pět let později, tedy v roce 2015, to bude přibližně 210 až 215 miliard korun, což je 44 až 45 procent z celkových nákladů pojišťovny."
Bude mít společnost dostatek prostředků na zajištění zdravotní péče starších občanů, kteří, ať se nám to líbí nebo ne, jsou častěji nemocní a potřebují větší péči? Odpovědět zcela na tuto otázku v této době, kdy se někdy nedostává peněz pro malé a velké, mladší i starší, a kdy v systému zdravotního zabezpečení jsou tu menší, tu větší díry, je přinejmenším riskantní. Nicméně stejně jak neodkladná je radikální reforma penzijního systému, tak neodkladné je v této době vyřešení kompetenčních a ekonomických otázek v rámci nutných změn zdravotního systému. Na prvním místě by měl být člověk a kvalitní zdravotní péče vůbec. Ne ukvapeně s perspektivou jen čtvrt nebo půl roku, ale s rozmyslem a v časovém horizontu více let.

Co nelze opomenout

Chceme-li dostat ještě ucelenější obraz toho, co si výrazná změna věkové struktury v příštích letech vyžádá, nemůžeme opomenout financování domovů a penziónů důchodců. Mimochodem jejich počet 440 (v roce 1996 v nich žilo 45 748 důchodců) už dnes zdaleka nestačí, a proto budou muset vzniknout další. Už třeba proto, že zájem je téměř o sto procent vyšší než kapacity domovů. Jaký bude konkrétní zájem za pět či deset let, se můžeme jenom dohadovat, nicméně jejich potřeba bude v souvislosti s prodlužujícím se věkem bezesporu ještě vyšší než dnes. A jaké jsou náklady na jejich provoz? Kupříkladu jen roce 1996 představovaly bezmála čtyři miliardy korun. A mohli bychom přičíst další náklady za provoz léčeben dlouhodobě nemocných, které by výslednou částku ještě zvýšily.

Korektury jsou nutné

Zlepšit věkovou strukturu naší společnosti bude jen velmi, velmi obtížné. Nečekejte recepty, hodnoťme fakta: Zvýšená porodnost v příštích letech, její opětovný pokles po roce 2005, změny ve věkové struktuře v neprospěch mladých, výrazný pokles počtu ekonomicky činných osob v příštích dvaceti letech, zvyšující se počet starších občanů u nás a prodlužování jejich věku, a nakonec i nutné reformy penzijního i zdravotního systému, to všechno jsou zásadní změny, jejichž důsledky si zatím málokdo uvědomuje. Zkušenost s jejich řešením zatím nemá ve své historii žádná země na světě. Je však velmi pravděpodobné, že si vyžádají podstatnou korekturu nejenom v životním stylu společnosti, ale také odpovídající politická a ekonomická rozhodnutí, od nichž se bude všechno odvíjet.

Petr Melničuk (s využitím materiálů ČSÚ)

Projekce složení věkových skupin - 3 varianty

Rok Věková skupina 0-14 let v % Věková skupina 15-59 let v % Věková skupina 60 a více let v %
nízká střední vysoká nízká střední vysoká nízká střední vysoká
1995-skut. - 18,3 - - 63,7 - - 18,0 -
1996-skut. - 17,9 - - 64,1 - - 18,0 -
1997 17,4 17,4 17,4 64,6 64,6 64,6 18,0 18,0 18,0
2000 16,3 16,3 16,4 65,3 65,3 65,2 18,4 18,4 18,4
2005 14,4 15,0 15,2 65,6 65,0 64,7 20,0 20,0 20,1
2010 13,5 14,5 15,1 63,7 62,5 61,8 22,8 23,0 23,1
2015 13,6 14,8 15,7 61,3 59,7 58,7 25,1 25,5 25,6
2020 13,4 14,4 15,4 60,3 58,6 57,5 26,3 27,0 27,1

Vývoj porodnosti v ČR a v Praze

Česká republika Praha
Rok živě narození index živě narození úhrnná živě narození index živě narození úhrnná
průměr let v tis. (1975=100) na 1000 obyv. plodnost v tis. (1975=100) na 1000 obyv. plodnost
1975 191,8 100,0 19,1 2,40 19,2 100,0 16,5 2,14
1990 130,6 68,1 12,6 1,89 13,0 67,7 10,7 1,71
1991 129,4 67,5 12,5 1,86 12,9 67,4 10,7 1,68
1992 121,7 63,5 11,8 1,72 11,9 62,2 9,8 1,52
1993 121,0 63,1 11,7 1,67 11,6 60,2 9,5 1,44
1994 106,6 55,6 10,3 1,44 10,3 53,8 8,5 1,26
1995 96,1 50,1 9,3 1,28 9,5 49,3 7,8 1,15
1996 90,4 47,2 8,8 1,18 8,8 46,0 7,3 1,05
1997 90,7 47,3 8,8 1,18 9,0 46,7 7,5 1,05
2001 - 2005 100,9 52,6 9,8 1,27
2006 - 2010 105,5 55,0 10,3 1,39
2011 - 2015 98,9 51,6 9,6 1,44
2016 - 2020 88,1 45,9 8,6 1,44