Proměny médií a recyklované filmy

Nad několika hollywoodskými filmy, které teprve přijdou do našich kin

Proměny médií a recyklované filmy

* Dnes na film nejsou kladeny žádné vyšší požadavky, míní známý režisér Paul Schrader. Film se podle jeho názoru stal něčím naprosto triviálním, a tak se s ním i zachází. Jeho názor ale nesdílejí všichni tvůrci.
Všimli jste si rozdílu obrazu, pokud jde do vaší obrazovky po televizní kabelu nebo po internetu? Kabelový obraz se zdá být dokonalý až kýčovitý, zatímco internetový je méně výrazný, jeho pohyb je rozfázovaný, poněkud směšný. Jenže - který z nich je vlastně bližší skutečnosti a který ovládne budoucnost?
Nebo jiný příklad: Většina německých obyvatel se zatím staví odmítavě ke společné evropské měně. Změní názor pod tíhou argumentů, anebo bude rozhodující masívní reklama ve prospěch nové měny, která je vidět počínaje časopisy a konče vozy městské dráhy? A kdo má pravdu? Ti, co říkají, že zabijácké akční filmy vznikají proto, že konzumenti mají takový vkus, anebo ti, co tvrdí, že konzumenti mají ve víru velkých mediálních korporací minimální slovo a že si jejich vkus přizpůsobila a převálcovala výroba mediálních zmetků, které mají jedinou výhodu: Snadno a rychle se produkují.
Tyto a podobné otázky nastoluje nový film amerického režiséra Barryho Levinsona Chyť psa za ocas (Wag the Dog). Levinson se opět po Rain Manovi spolehl na tvář Dustina Hoffmana, jenž tentokrát hraje hollywoodského producenta. Filmař touží zvýšit svou světskou slávu. Jeho spoluhráčem je Robert De Niro v roli šéfa bezpečnostního oddělení amerického prezidenta (shodou okolností má erotické techtle mechtle v oválné pracovně). Levinsonova vize korporativní společnosti, v níž veřejné mínění ovládají média a v níž světu vládne ten, kdo vlastní obraz, je hořce pravdivá. Hlavní zápletka filmu je o tom, že ve stagnující prezidentské kampani je třeba vytvořit událost, která by unavené voliče chytila. Cynický závěr poradců: Musí to být válka. "Válka s kým?" ptá se někdo. "Třeba s Albánií," míní De Niro. "Ale proč zrovna s Albánií? Co Albánie Americe udělala?" ptá se jeden z pochybovačů. "A co Albánie udělala pro Ameriku?" zní odpověď. Kdo může vytvořit událost lépe než média? Jenže takovou událost je třeba naaranžovat a učinit lehce konzumovatelnou. Kdo jiný než hollywoodský producent to může učinit? A tak se sejdou dva muži opačných zájmů nad stejným úkolem, který nabízí ohromný prostor k tvořivosti. Má jen jeden limit: Při jeho plnění nelze vystoupit z daného systému. A tak se začíná točit neexistující konflikt, jehož prvním obrazem předhozeným lidu ke konzumaci je albánská dívka prchající před skřeky a výbuchy na digitálně vytvořeném pozadí hořících domů. Otázkou je jen to, zda herečka hrající Albánku není náhodou nelegální imigrantka. (Pak by totiž mediální bomba mohla vybuchnout přímo v oválné pracovně Bílého domu). Komický a znepokojující film o moci médií, o mediální manipulaci a o mužích, kteří konají "jen svou povinnost", patřil k nejlepší filmům letošního berlínského festivalu.

Lidé, klikněte!

A jistě není náhodou, že tématem manipulace v médiích se ve stejnou dobu zabývá i řecký režisér Costa-Gavras v Městě šílenců (Mad City) - a opět s Dustinem Hoffmanem. "Role médií se díky nástupu elektronických sítí a bulvárních listů změnila," říká Costa-Gavras. "Informace zaplavily zeměkouli. Jejich přebytek ničí informační hodnotu. Příliš mnoho informací znamená nulovou informaci. Vinu na tom nese bohužel systém, který je postaven na kolotoči peněz, v němž je nutno vydělávat stále víc. Systém, který zredukoval média na jejich čistou výnosnost, při níž je brán ohled na čísla, nikoli však na čtenáře. Profitující firmy se snaží zvyšovat své zisky. To je Amerika. Platí jen úspěch. Už Občan Kane byl velkolepou parabolou o tom, kam takový postoj vede."
Elektronická média přinesou další vlnu informací a peněz. "Například interaktivita je další metoda, jak manipulovat lidi," říká internetový umělec Alexej Šulgin, jenž tvoří ve virtuálním prostoru. "V interaktivitě se říká: Jak demokratický je to dorozumívající prostředek! Zúčastni se! Vytvoř si svůj vlastní svět! Klikni - a staneš se objevitelem právě tak jako já! Ale tak to není. Za interaktivním dílem je vždycky autor se svým jménem a se svou kariérou. Jeho materiálním zájmem je přimět lidi k tomu, aby klikli. Máme obrazů víc než dost. Víc jich už není třeba. Vznikají-li i nadále nové, nejde o sebevyjádření, ale o obchod. Přitom by stačilo recyklovat ty staré."
Možnost řešení? Pravdu má patrně režisér vynikajícího brazilského filmu Hlavní nádraží Watler Salles. Říká: "Film musí produkovat hodnoty. Vědění. Vždyť postavy od režiséra, jako je Chen Kaige, jsou nám mnohem bližší než banalizované obrazy v televizi. Proto je nám právě film blíž, než si myslíme."
Americký režisér Paul Schrader však na obnovu obrazu nevěří: "V osmdesátých letech byl film i jiné druhy umění mnohem funkčnější. Lidi ho potřebovali. Pomáhal jim při řešení sociálních problémů. Dnes na film nejsou kladeny žádné vyšší požadavky: Stal se něčím naprosto triviálním a jako s něčím triviálním se s ním i zachází. Bylo by příliš jednoduché z tohoto stavu obviňovat jen Hollywood. I publikum nese svůj díl viny. V Hollywoodu se netočí hloupé filmy z přesvědčení, ale proto, že je lidi chtějí. Nevěřím na to, že by lidi bylo možno v tomto smyslu kontrolovat. Bohužel násilí a sex se staly ve filmu nefunkční, neužitečné. Každý máme v hlavě sex, ale nepotřebujeme žádné potomky. Jsme geneticky naprogramovaní jinou dobou. To je ten problém."
V Levinsonově filmu se i válka stává show businessem. Reálné násilí je převedeno do virtuálního prostoru. Má to dvojí smysl: "Zvýšení naděje prezidenta na znovuzvolení, a uklidnění voličů, kteří potřebují čas od času válku, aby měli pocit, že jejich daně jsou smysluplně použity. Mediální prefabrikace skutečnosti má jednu vadu: Pravda je v ní naprosto nedůležitá." Tak pravil Levinson.

Tarantino a kriminálníci

Kultovní americký režisér Quentin Tarantino, který platí za nejvlivnějšího muže Hollywoodu, však na pravdu ve filmu stále ještě věří. Ve svém novém filmu Jackie Brownová oprašuje starou chandlerovskou detektivku, ducha sedmdesátých let, a konečně dnes už statnou čtyřicátnici Pam Grierovou, která začínala jako star akčních B-filmů a přes dvacet let už ve filmu nehrála. Pomocí B-filmů, B-zápletek a krimižánru dosahovat pravdy? K tomu Tarantino: "Točím příběhy kriminálníků, protože cesta ke kriminalitě se týká každého z nás. Většinou se však po ní nevydáme. Ti, kteří se vydali, pak žijí ve stejné společnosti, ve stejném městě, ale jiným životem. To je to, co mě fascinuje. Nebýt umělcem, stal bych se asi kriminálníkem..." Nadbytek krve a násilí ve svých filmech Tarantino bagatelizuje: "V umění neexistují morální závazky. Jediný, kdo existuje, se nazývá pravdivost. Umělec musí být čestný k sobě samému." Levinsonův film však ukazuje, že nelze být pravdivý, když systém je jiný. Nelze se vzepřít, je třeba přijmout pravidla hry.

Radovan Holub