První izraelský premiér ben Gurion: "Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením."

První izraelský premiér ben Gurion: "Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením."
Padesát let Izraele: dávný sen a realita
* Sen mnoha generací Židů po celém světě se naplnil 14. května 1948, kdy David ben Gurion vyhlásil v Tel Avivu nezávislý Stát Izrael. Padesát let jeho spletité historie přineslo množství úspěchů, ale také zklamání.
(iv, čtk)
Izrael a my
Československo zaujalo před 50 lety zvláštní místo v srdcích mnoha Izraelců. Praha byla členem komisí OSN, které připravily rezoluci z 29. listopadu 1947 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Velkou zásluhu na dobrých vztazích měl tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, údajně "největší nežidovský sionista na světě", ale i státní tajemník Vladimír Clementis.
Praha uznala Izrael pět dní po vyhlášení nezávislosti, bleskově mu poskytla vojenskou pomoc (letadla a pušky) a půjčila letiště v Žatci na výcvik izraelských pilotů, parašutistů i tankistů. Jak řekl první izraelský premiér ben Gurion, "Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením". Tehdy také vznikla báseň jednoho z nejznámějších izraelských básníků Natana Altermana, oslavující "českou pušku", která se dostala do slabikářů židovských dětí.
Magická sedmička
Dějiny uznávání práva Židů na svoji domovinu určuje v tomto století magická sedmička. V listopadu 1917 vyjádřila britská vláda v Balfourově deklaraci pochopení pro vznik židovské národní domoviny v Palestině. O třicet let později, v listopadu 1947, hlasovalo v OSN pro vznik židovského státu 33 zemí světa, ale žádná arabská či muslimská země. A po dalších třiceti letech, v listopadu 1977, přijíždí do Jeruzaléma první hlava arabské země, egyptský prezident Anvar Sadat. O dva roky později je na světě první mírová smlouva mezi Izraelem a arabským státem (Egyptem), na kterou v říjnu 1993 navázala dohoda s Palestinci a o rok později mírová smlouva s Jordánskem.
Blízkovýchodní mocnost
Za půl století dosáhl Izrael, podle bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana "země stability a demokracie v neklidné a násilnické oblasti", výrazných úspěchů, ale i hořkých zklamání. Ze 600 tisíc obyvatel před půl stoletím, kteří museli zpočátku obtížně nalézat svoji identitu i jazyk a obdělat mnoho čtverečních kilometrů pouště, vzrostl počet obyvatel desetkrát. Lidé zápolili s obrovskou inflací (například 445 procent v roce 1984), obchodními embargy, zapojili se do pěti válek s arabskými státy a sužovala je i šestiletá palestinská intifáda.
Nyní má Izrael hrubý domácí produkt větší než všechny okolní země dohromady (17 tisíc dolarů na osobu, ačkoli se růst loni zpomalil), nejsilnější armádu s jaderným potenciálem na Blízkém východě, stabilní demokracii, a je jednou ze světových "jedniček" v zavádění nových technologií. V někdejších hrdých socialistických kibucech dnes hospodaří za pomoci nejnovější techniky vlastníci půdy, kteří zavrhli dřívější rovnostářské teorie a zaměstnávají levné pracovníky z Asie.
Vnitřní rozpolcení
Motto oslav 50. výročí existence Izraele znělo Společně v pýše, společně v naději. Mnozí lidé, kteří se sem během dlouhých desítiletí přistěhovali s nadějí v duši, však mají na rozdíl od pověstí o nalezeném domově hořkou zkušenost s nepřístupností a rasismem. "Imigranti si myslí, že alija (přistěhování) znamená nalezení domova. Většina z nich však zjistí, že zde není nic výjimečného, ale že se tady žije těžce," říká profesor antropologie na Hebrejské univerzitě Harvey Goldberg. Sám do Izraele přijel z USA v roce 1972.
Od konce 60. let roste příkop mezi sekulárními a náboženskými skupinami, který vyvrcholil vraždou premiéra Jicchaka Rabina v listopadu 1995, kterou spáchal pravicový náboženský aktivista. Nelepší se ani vztahy mezi otci-zakladateli Aškenázy (Židy evropského původu) a Sefardy (ze Španělska a severní Afriky), kteří po opuštění mnohdy pohodlné existence v arabských zemích jsou v "zaslíbené zemi" vnímáni jako občané druhé kategorie. Sefardé jsou v průměru chudší než Aškenázové (z Německa a východní Evropy), kteří zakládali stát. Nesou břemeno společenské diskriminace, která znamená menší přístup ke vzdělání a podřadnější práci. Žádný sefardský Žid nebyl za padesát let existence země premiérem.
Rabín Šlomo Beizri z ultraortodoxní strany Šas, jež je třetí nejpočetněji zastoupenou stranou v parlamentu, nevidí důvod, proč by se to nemohlo do příštího kulatého výročí Izraele změnit. "Po všechny generace byli králové i vůdci věřící, například David a Šalamoun. Tak proč bych se i já, věřící, nemohl stát vůdcem. Myslím, že bych to dělal líp než sekulární občan," říká Beizri.
Izrael a sousedé
Izrael též nikdy nenaplnil své původní poslání o "zemi míru". (Jen po první arabsko-izraelské válce v letech 1948 - 1949 bylo ze svých domovů vyhnáno na 700 tisíc Palestinců, ke kterým se po šestidenní válce v červnu 1967 přidalo dalších asi 300 tisíc). Vztahy s mnoha arabskými zeměmi jsou stále víc než napjaté poté, co současná vláda pravicového premiéra Benjamina Netanjahua zmrazila koncem loňského března mírový proces s Palestinci a co se zastavilo i narovnávání vzájemných vztahů s Libanonem či Sýrií.
"V letech 1973 - 1996 tu byl pomalý, ale stálý pohyb k vzájemné existenci a uznání," uvedl pro agenturu Reuters Valíd Kazziha, profesor politických věd na Americké univerzitě v Káhiře. "Nebyla to vřelá normalizace vztahů, ale pokud jde o vzájemné příznivé přijímání, byly učiněny ohromné kroky." Ovšem zablokování mírových rozhovorů podle jeho slov "oživilo nejhorší arabské obavy a starý pohled na Izrael jako expanzionistický stát". Přesto vlády arabských států nepřijaly jednotnou strategii, jak se vyrovnat s izraelskou neochotou pokračovat v cestě výměny území za mír. "Arabské státy nemají iluze, pokud jde o izraelskou politiku a své vlastní schopnosti. Mohly by palestinské věci vyjádřit podporu jen slovně, nemají dostatečnou páku," soudí profesor Kazziha. "Všechno, co mohou dělat, je obrátit se k Izraeli zády a odmítnout jeho uznání a příslušnost do oblasti."

Naděje?

Nicméně arabští analytikové soudí, že arabský svět, s výjimkou nemnoha zastánců tvrdé linie, jako je Libye či Irák, zůstává připraven vybudovat s Izraelem normální vztahy, pokud předá dostatek území a pravomocí, aby umožnil vznik čehokoli podobajícího se palestinskému státu. "Netanjahu si myslí, že násilná okupace může fungovat. Arabské státy by měly být připraveny jednat s jinou izraelskou vládou," říká libanonská politoložka Marlene Šadidová.
Izrael byl a stále je problematickým dítětem v rodině států světa, okolo něhož se stále stahují mračna a řinčí zbraně. Nicméně o "padesátce" se hovoří jako o věku důstojnosti a též lze spolu s izraelským spisovatelem Amosem Ozem doufat, že mírové dohody vyřeší staleté konflikty práva proti právu.
Jindřich Marco: Golanské výšiny. Z publikace Izrael [50], kterou vydalo k izraelskému jubileu pražské nakladatelství Argo (blíže na str. 35).