Čtvrtá moc se zřekla svého poslání

"Média jsou stále více všudypřítomná. Žurnalisté neustále krotší, informace stále průměrnější a poplatnější... "

Čtvrtá moc se zřekla svého poslání

* Říkávalo se, že žurnalistika je čtvrtou mocí, protože pro obyčejného občana noviny představovaly možnost odvolání a poslední obrany proti třem světským mocem - zákonodárné, výkonné a soudní. Ale kdeže ty loňské sněhy jsou.
Už delší dobu stále více lidí zjišťuje, že soudobé sdělovací prostředky, převážně skoupené průmyslovými koncerny a bankami, se přidaly k jednotnému myšlení vládnoucí ideologie a že mnozí žurnalisté hájí s velkým nadáním a erudicí zájmy bohatých a mocných. Navíc nedávná hrubá selhání a zalhání médií při zpravodajství z Panamy, Perského zálivu, Somálska a Rwandy, abychom jmenovali aspoň ty nejkřiklavější příklady, jsou dokladem toho, že sdělovací prostředky jsou manipulovatelné a stále méně spolehlivé a věrohodné.

Protiváha se ztratila

Američané shrnuli poslání tisku coby hlasu živé demokracie jednou větou: Utěšovat ty, kdo žijí v zármutku, a sužovat ty, kdo žijí v pohodlí. "Protiváha však nejen ochabla, nýbrž se obrátila proti těm, kterým měla sloužit, a slouží těm, na které měla dozírat," píše známý publicista Serge Halimi v útlé knížce Noví hlídací psi (Les nouveaux chien de garde, vyd. Libre-Raison D'Agir, Paříž), která byla po řadu týdnů na prvním místě bestselerů literatury faktu ve Francii.
V podstatě nejde o nic nového. Žurnalisté byli téměř vždy sešněrováni omezeními a ohledy. V minulém století svoboda tisku patřila lidem, kteří už svobodu měli, zatímco zbytek byl odsouzen k "mlčení chudých." Ale starý problém má nový rozměr. Poplatnost je nejsnáze přijímána a cenzura je nejúčinnější, když se o nich nemusí mluvit, když se zájmy majitele sdělovacích prostředků zázračně shodují se zájmy "informace".
Tato shoda je dnes nebývalá, takřka ideální. Proto se "žurnalista může cítit báječně volný a šťastný", píše Halimi. "Navíc se může považovat za mocného, vlivného člověka. Cítí se být svědkem praskliny v berlínské zdi, jež se otvírá svobodě a trhu, malým vojínem ohromeným americkou armádou, která v Perském zálivu předvádí chirurgickou válku, velkým obhájcem evropské měnové unie... Ačkoli je tak skřípnut mezi majitele listu, šéfredaktora, vlastní existenční nejistotu a konkurenci, že už nemá žádnou autonomii, vždy najde něco, s čím se může chlubit kolegům, s nějakým detailem, který pustil do svého listu či vysílací stanice a který svědčí o jeho vlivu a moci." Nebo naopak, že "nepustil" názor, který by mohl zhoršit či poškodit politickou situaci v zemi nebo vztahy s určitým státem, jako třeba komunistickou Čínou.

Čí chleba jíš...

Firma Genérale Occidentale vlastnila v roce 1994 polovinu francouzských týdeníků. Její mateřská společnost usilovala v té době o výnosné veřejné zakázky. "Lze si myslet, že tato situace nemůže ovlivnit zpracování informací o privatizaci anebo vládní politice?" ptá se Halmi. "Jak si jen lze představit, že průmyslník koupí sdělovací prostředek a zakáže si jakkoli zasahovat do jeho zaměření?"
Edwin Diamond v monografii uveřejněné v New York Times ukazuje, že v Americe, otčině "protiváhy", je situace stejná. "Žurnalisté se mylně domnívají, že mají rozhodující slovo. Ale jsou to noviny rodiny Sulzbergerů, a ta si dělá, co chce, aniž pořádá soutěž oblíbenosti nebo lidové hlasování," prohlašuje autor. "Sám Arthur Ochs Sulzberger to potvrdil, řka, že když jsem večer doma a když uvidím něco, co se mi nelíbí v zítřejším vydání, neváhám zavolat do redakce a poručit jim: Tohle musí ven! "

Žurnalistika jednotného myšlení

Serge Halimi věnuje převážnou část své studie poplatnosti a zglajchšaltovanosti zpracování informací o francouzské politické scéně. Ale je to kapitola nazvaná Žurnalistika trhu, která nejvíce upoutává pozornost svou obecnou platností. Jde o žurnalistiku jednotného myšlení, které je economically correct, hospodářsky správné. Vychází z přesvědčení, že světová ekonomika je mechanismus velice drahý, složitý a delikátní, jemuž rozumějí pouze oborníci, zatímco obyčejný člověk se má prostě přizpůsobit nové éře, srovnat krok a držet jazyk za zuby.
VŠECHNU MOC TRHŮM! Toto bojové heslo globálního kapitalismu omílá tisíce institucí, orgánů a komisí. "Média, ať již pravicová nebo takzvaně levicová, slouží jednotnému myšlení nebývalou měrou jako břichomluvci, jako symfonický orchestr sladěný s trhy a skandují je do našeho bytí ve světě, který nezná hranic ani spánku," píše Halimi.
Podle něho ve francouzském tisku, rozhlasu a televizi vládne žurnalismus poklonkování průmyslovým a finančním skupinám a jednotnému myšlení. Na malém ideologickém prostoru se množí zabarvené informace, lze vidět stále stejné tváře a podpisy žurnalistů, kteří se vzájemně podporují a protlačují. Jde o skupinku asi 30 "novinářských baronů", kteří jsou všudypřítomní a kteří svým kolegům vnucují svoji definici a pojetí informace jako zboží.
"Tito režiséři sociální a politické skutečnosti, domácí a zahraniční, deformují obojí realitu, slouží zájmům pánů světa. Jsou novými hlídacími psy současného hospodářského systému," prohlašuje Halimi. Zjišťuje dále, že žurnalisté trhu nepřestávají opěvovat přednosti neoliberalismu a globálního kapitalismu, bojují proti "zkostnatělosti" pracovního trhu a "povijanu" předpisů, které brání tvorbě nových pracovních příležitostí, odsuzují "tabu" minimálního platu, který znemožňuje mladým dostat první místo, a jako řešení navrhují jít americkou cestou Mcjobs, špatně placené, nejisté, bezvýhledné práce.
Halimi neháže všechny novináře do jednoho pytle. Dělá rozdíl mezi "barony", kteří berou platy od 100 do 300 tisíc franků měsíčně a převážnou většinou řadových žurnalistů, jejichž životní a materiální podmínky se neustále zhoršují. Novinářská profese choří existenční nejistotou, oplývá nesmírnou nabídkou psavců, bídně placených od řádky, a stážistů bez budoucnosti. Co jim zbývá jiného nežli přizvukovat, když si chtějí aspoň pípnout?
Richard Harwood z Washington Post vysvětluje metamorfózu novinářského povolání v USA následovně: "Kdysi jsme popisovali životní podmínky obyčejných lidí. Žili jsme ve stejných čtvrtích jak oni. Reportéři se považovali za dělnou třídu... Ale od let osmdesátých je životní úroveň novinářů jen o maličko horší nežli jejich sousedů advokátů a podnikatelů... S platem víc než sto tisíc dolarů ročně se jejich denní život přibližuje víc k problémům privilegovaných vrstev nežli dělníků."

Šestero přikázání

Ovšem nejsilnějšími a nejvlivnějšími hlídači současného řádu jsou nadnárodní mediální agentury. Noviny se dnes dají udělat z jejich informací, které jsou bezbřehé. Redakce tak mohou omezovat počet pracovníků, aby byly "soutěžeschopné". Kolik novin a časopisů má dnes ještě své zahraniční zpravodaje? Agentury přinášejí zprávy rychle a profesionálně velice dobře zpracované. Informace jsou pečlivě utříděné, vytříděné, učesané a našminkované. Agentury, ovládané mezinárodním kapitálem, hlásají světu šestero přikázání neoliberalistické ideologie.
V jednotný trh věřiti budeš. Globalizace je skutečnost. Nikdo jí nemůže odporovat, je nezvratitelná. Každý jedinec, každý národ se musí podřídit jejím požadavkům.
Zboříš všechny bariéry a překážky, bránící volnému toku kapitálu, zboží, služeb a lidí. Naše hospodářství a společnost musí být bez hranic, bez břehů. Všechny ostatní svobody závisejí na svobodě obchodu, svobodě trhu, svobodě investic.
Už nestrpíš, aby vlády a parlamenty mohly určovat přednostní úkoly pro společnost. Tržní síly to udělají lépe a účinněji. Úloha státu je vytvářet nejlepší prostředí pro soukromé podnikání, zajistit veřejné služby, posbírat střepy rozbité národní ekonomiky, postarat se o ty, které globalizace převálcovala.
Předáš veškerou moc a kontrolu nad majetkem soukromému sektoru. Každá hospodářská a lidská činnost může být zprivatizována včetně školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, důchodového sytému, dopravy, spojů, elektřiny, plynu, vody, vzduchu... Privatizace je rovněž nezvratitelná.
Buď nejlepší, nejsilnější, buď vítězem. Kdo chce přežít v dnešním rychle se měnícím světě, musí být co nejvíce soutěžeschopný, musí umět urvat co největší kus trhů. Všichni musí soutěžit jeden proti druhému: města, firmy, univerzity, národy, regiony. Poražení nemají budoucnost. Vítěz bere vše.
Americký protějšek Halimiho, sociolog Carl Jensen v knize o manipulaci médií v USA nazvané Dvacet let cenzurovaných zpráv (20 Years of Censored News, vyd. Seven Stories Press, Ny.) obviňuje postoje a zájmy vlastníků masových sdělovacích prostředků z toho, že neinformují objektivně lidi, "zejména méně zámožné", o faktech, které by právem měli vědět. Například o vedlejších účincích léků nebo škodlivosti chemikálií a prostředků na hubení hmyzu. Americký spisovatel Michael Parenti říká naplno: "Posláním korporačních médií je zabezpečit, aby veřejné mínění se nepostavilo proti korporační Americe."

Překážka sociálního pokroku

Jednotné myšlení není nestranné, je neměnné a nemá sobě rovného. Vyjadřuje v ideologických termínech, zdánlivě univerzálních, zájmy "trhů", mezinárodního kapitálu a velkých investorů. Jeho prameny jsou mezinárodní instituce, které používají a zneužívají pověsti své důvěryhodnosti a údajné nestrannosti: Světová banka, Mezinárodní měnový fond, OECD, Světová obchodní organizace. Předstírají, že svým vyvoleným dávají desky zákona s Desaterem "jediné možné politiky". Ta je "nevyhnutelná" a má požehnání bohatých... "Podat se jednotnému myšlení znamená souhlasit s tím, že ziskovost má přednost před sociální prospěšností, znamená dále zlehčovat úlohu politiky a podporovat vládu peněz," píše Halimi.
A na závěr dodává: "Média jsou stále více všudypřítomná. Žurnalisté neustále krotší, informace stále více průměrnější a poplatnější. Sociální pokrok bude po dlouhou dobu narážet na tuto překážku."