Wantok a pantok

Slova

Wantok a pantok

Už jsem několikrát naznačil svou zálibu v exotice. Takže mě velice potěšili ve Vesmíru, kde otiskli články odborníka na ekologii herbivorního hmyzu RNDr. Vojtěcha Novotného, který žije na Papui-Nové Guineji. Nezabývá se v nich ani tak býložravou žouželí, jako způsobem života tamních papuánských a melanéských obyvatel. Zájem o ty končiny mě pronásleduje od dětství a vyvolal ho ruský cestovatel z minulého století Nikolaj Miklucho-Maklaj (jeho Deníky z ostrova lidojedů jsem měl později potěšení přeložit a vydat v nakladatelství Mladá fronta).
Podle Vojtěcha Novotného zopakuji, že populace druhého největšího ostrova na zeměkouli, tedy 4,2 miliónu lidí, hovoří 816 jazyky; k tomu povětšinou navzájem nesrozumitelnými. Potřeba nějakého dorozumívacího prostředku je nasnadě. Vzniklo několik řečí typu "lingua franca", z nichž nejznámější je police motu (podle mluvy melanéského kmene Motu, odkud pocházeli policajti), ale větší životaschopnost prokázal Niu Gigi toktok čili tok pisin, tedy novoguinejský pidžin. Pominu složité autorovy statistické úvahy a budu se držet toho, co se mi hodí do krámu. Novotný ve stručném slovníčku tok pisin uvádí: wantok - člověk hovořící stejným jazykem ("one talk"), soukmenovec. Klíčový pojem, který nejen suše konstatuje shodnost jazyka, ale implicitně předpokládá spojenectví, společné zájmy a postoje. Přeneseně se užívá ve smyslu přítel, spojenec, nikoliv již nezbytně stejnojazyčný.
Musím přiznat, že jsem výraz wantok zazáviděl. Potřebovali bychom ho i v češtině. Jazykově si vypůjčujeme, kde se dá, proč ne též v tok pisin? Zvláště se mi po něm zastesklo před televizorem, když probíhal Kotel s panem doktorem Sládkem. Koukal jsem s otevřenou pusou. Ničeho nechápu, jacísi jinozemci! chtělo se mi vykřiknout podle starého překladu z Čechova. Na všech stranách jen přeskakující hlasy a zrůzněné obličeje... Ta vřava má být tříbením politických názorů, ten povyk demokratickou diskusí? Vzpomněl jsem si na mnichovské pivnice a na to, co z nich pošlo.
Většině soudných lidí jistě v Kotli scházel právě jejich wantok, člověk, který myslí a cítí normálně, jako oni. Nebyl v hledišti, nebyl ani dole v ringu. Dávno je zřejmé, že za wantoka těžko považovat Miroslava Sládka; za wantočku už bohužel ne ani kdysi tak sympatickou paní Jílkovou. A zdá se, že wantoků, slušných lidí, se nedostává nejen v Kotli, ale v celém našem politickém životě...
Kde se vlastně skrývají? Zase si nechávají názory pro sebe, zase utápějí své moudrosti v napěněných půllitrech? Kotel mě přesvědčil, že je oprávněné tvrzení, které jsem považoval za bohaprázdnou frázi: Demokracii je třeba se učit! Jinak se totiž naleznou lidé, kteří budou považovat za řešení vytáhnout místo slovních argumentů kameny, klacky a třeba i sekery a pantoky. Svědčí o tom ostatně docela čerstvé zkušenosti z Prahy, Nového Boru, Orlové i odjinud.
Ten pantok jsem tasil, protože se zvukově podobá slovu wantok. Pro toho, kdo ho nezná: Je to moravské označení dřevorubecké sekyry, vzniklé z německého Bandhacke.

Ivo Vaculín