"A nezapomeň na chleba"

"A nezapomeň na chleba"

* Naučný slovník suše konstatuje, že chléb je základní energetická potravina, dodávající organismu energii, vitamíny skupiny B a biogenní minerálie. Chléb je však v historii lidstva mnohem víc než pouhá potrava.
Chleba se nikdy nepřejíš, chlebíček je boží dar, chleba na zem nepatří, lovím v paměti věty, které jsem slýchávala už v útlém dětství. Obřad pečení chleba, který jsem naštěstí ještě zažila, na mne hluboce působil a dodnes jej uchovávám jako krásný zážitek. V pátek navečer, když babička vydrhla doběla prkennou podlahu a všechno sklidila, přinesla teta do sednice díži. Nasypala mouku, přidala kvas, vodu, přežehnala. S dlouhou kopistí v ruce pak chodila kolem díže a mísila těsto. Šlo to velmi ztuha, na jejím čele se perlil pot, možná občas skanul i do díže (V potu své tváře budeš dobývat chléb.) Posléze se těsto přestěhovalo na velkou dřevěnou desku stolu a nakonec, několikrát žehnané, na pomoučené ošatky, kde v chladné síni do rána kynulo. Ještě před rozedněním vstala babička, zatopila v kamnech a rozdělaný živý oheň přenesla do pece. Když se rozhořela, rozpálila a natrávila metrová polena, nahrnul se oheň na okraj pece, a mohlo se sázet. Celý dům voněl, pecny byl lesklé a červené a vydržely měkké čtrnáct dní - až do příštího pečení.

Jak to bylo od začátku?

Před deseti tisíci lety už lidé věděli, že chutnější než v původním stavu jsou zrna rozdrcená či rozemletá, smíchaná s vodou a upečená na rozpálených kamenech v ohni. Historickým zlomem ve výrobě chleba však bylo objevení kvasnic. Jak už to často u fantastických objevů bývá, stalo se tak vlastně náhodou. Asi tak před pěti tisíci lety smíchal roztržitý (nebo nepořádný či šetrný) egyptský pekař nové chlebové těsto se zbytkem starého, zkvašeného. Výsledek byl ohromující - místo tvrdé placky nadýchaná pochoutka. Vynález chlebové pece jde rovněž na vrub Egypťanů, a tak je docela možné, že jejich historickou zásluhou se pekl chléb i u mé babičky. Jisté je, že znali až 50 druhů chleba, dělali bochníčky kulaté, hranaté, i ve tvaru figur, a naučili jej péci jak Židy, tak Řeky. V Athénách i Spartě svěřili pečení otrokům, ovšem cenou patřil chléb k nejluxusnějšímu zboží. Římané věnovali pekařskému umění velkou pozornost - chléb a hry potřeboval každý císař pro spokojenost svých oveček. Snad i proto se chléb všelijak vylepšoval - Plinius starší například ve svém díle vzpomíná na obdivuhodný lehký galský a iberský chléb s přídavkem pivní pěny.
Ve středověku se rozšířil zvyk používat chléb jako podložku pod jídlo. Když hodování skončilo, chlebový talíř se zbaštil také. Pekařský mistr byl u nás v té době osoba vážená a těšil se obecné úctě. Pokud ovšem nešidil. V takovém případě úcta ustoupila hněvu a "vypečený" mistr byl smočen ve Vltavě. Bohulibý zvyk!
Není chleba jako chleba
Slovo chleba najdeme snad ve všech slovnících světa, i když pojmy, které jej označují, jsou stejně různorodé jako výrobky, které se za nimi skrývají. Mnohdy nám jen stačí zaslechnout výraz, abychom si jej automaticky spojili se zemí, ke které patří. Tortilla, kulatá placka z kukuřičné mouky - to je přece Mexiko, čápátí či puri lidnatá Indie, ovesný chléb bychom nejspíš čekali ve skotské krajině, přičmoudlé a neslané malé placky s puchýřky v severní Africe či na Blízkém východě, macesy, to je nekvašený židovský chléb. Baguette - samozřejmě i tato slavná francouzská veka navrch křupavá a vevnitř nafouknuté nic - je chléb. Francouz vracející se odpoledne domů s náručí čerstvoučkých baget, to je typický obrázek pařížské (marseillské atd.) ulice. Arabský výraz pro chléb má stejný význam jako život. Do naší mateřštiny se dostal podle etymologů přes germánské slovo hlaiba, které lze opět dát do souvislosti se staroanglickým hlaford. Tento výraz doslovně znamenal "pán chleba". O dalekosáhlém významu slova napovídá i to, že se z něj časem vyvinulo označení lord, které dodnes patří vysoké britské šlechtě. Podobně vznešený titul lady ostatně také pochází z původního staroanglického slova hlaefdige, což neznamenalo nic jiného než "žena hnětoucí chlebové těsto".
Náš slovník znal i další výrazy, které souvisejí s domácím pečením chleba, a které tudíž stejně jako tato krásná činnost vymizely. Tak jako si dnes už malé dítě neví rady s díží a kopistí (tu nenajdete dokonce ani ve Slovníku spisovné češtiny), většina populace nebude vědět, co je to třeba podplamenice. Tak se totiž říkalo plackám nebo šiškám z výškrabků těsta z díže, které se pekly zároveň s chlebem hned na kraji pece - u plamene.
Chléb náš vezdejší
Od domácích pecí jsme pokročili k velkopekárnám a k troupelnatým velkokapacitním chlebům bez chuti a zápachu. Pak se naštěstí znovu objevily firmy menší a rodinné, jejichž chlebíček voní a chutná - inu jako chleba. Naučily se i ty velké. Indický nebo arabský chléb si klidně můžete koupit na Václaváku, nabízí se vám pecny a šišky bílé, hnědé i černé jako bota, slunečnicové, šestizrnné a celozrnné, chléb posypaný anýzem či sezamovým semínkem i chléb v celofánu již pokrájený - jen jíst. Ještě neklademe jako Italové do středu bochníku pro překvapení kousek šunky či sýra, neděláme ovocné chleby jako Američané, ani nezakusujeme kousek chleba po kávě jako Brazilci, podvědomě však tušíme to, co nevěděl mlsný čeledín, když si v pohádce O chlebu přál, aby celý život mohl jíst jen maso. Stalo se tak, vše, čeho se dotkl, se proměnilo v pečínku, a on zesmutněl, onemocněl a toužil po krajíčku chleba.
Snad proto se za těmi z nás, kteří vyrážíme na nákup a slibujeme rodině všelijaké laskominy, většinou nese věta: A nezapomeň na chleba!

Vladimíra Storchová