Techné a epistémé

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Techné a epistémé

* Řecké slovo "techné" znamenalo jakoukoliv manuální zručnost, třeba i šikovnost kapesního zloděje. Mechanickým uměním Řekové opovrhovali, trvalou hodnotu mělo podle nich jen "epistémé" - vědění teoretické.
Myšlenky, které mají posluchačům nebo čtenářům znít přesvědčivě, se osvědčuje vložit do úst nežijícím osobnostem, o jejichž moudrosti nikdo nepochybuje; nejlépe těm, kteří po sobě nic písemného nezanechali. Je to praxe stejně spolehlivá dnes jako před dvěma tisíci lety. Xenofón z Athén nechal např. ve spise O hospodaření svého učitele Sókrata, aby duchovní postoj starověkých Řeků k technice vyjádřil slovy: "Obory, jimž se říká řemeslné, nemají dobrou pověst a právem mají také ve městech malou vážnost. Škodí totiž tělu dělníků i dozorců, neboť je nutí sedět a žít ve stínu, při některých musí dokonce trávit celý den při ohni. Když je tělo vysláblé, i duše ztratí hodně ze své energie. Při těchto zaměstnáních nemají lidé vůbec čas věnovat se přátelům a veřejnému životu, takže pak platí za špatné přátele a za špatné obránce vlasti."
Zcela jiný vztah k technice měli Římané, kteří po vítězství nad achajským spolkem v roce 146 př. Kr. začali řecké kulturní dědictví přebírat a dále rozvíjet. Byli pragmatičtí, za důležité nepovažovali přírodní zákony, ale užitek z jejich technických aplikací.
Tři vynálezci ze 3. století před Kristem
V žádném rejstříku jmen geniálních přírodovědců a techniků třetího století před Kr. nesmí vedle Archiméda ze Syrakús chybět ani Stratón z Lampsaku, Ktésibios z Alexandrie a Filón z Byzantie. Do stejné doby zařazují historikové také tři technické divy starověkého světa - Rhodský kolos, maják na ostrově Faru a Velkou čínskou zeď.
Řecký filozof Stratón z Lampsaku nahradil (podobně jako Démokritos) působení nadpřirozených sil přírodní silou mechanickou; duševní procesy nebyly projevem nesmrtelnosti duše, ale životní síly, která při smrti člověka zaniká. Před Aristotelovým výkladem tíže, podle něhož země a voda tíhnou přirozeně dolů, vzduch a oheň nahoru, dal přednost pojetí démokritovskému: všechny živly jsou přitahovány dolů tíhou, která závisí na jejich hustotě dané velikostí, množstvím a způsobem uspořádání atomů. Odmítl však představu souvislého vakua atomistů i absolutní popírání vakua peripatetiků. Předpokládal jen navzájem nesouvisející mikrovakua mezi atomy; souvislé vakuum nevzniká jinak než násilně, např. vysátím vzduchu. Většina ze 40 Stratónových spisů se ztratila. Z toho, co zůstalo, víme, že jejich autorovi patří mezi všemi ostatními antickými přírodními filozofy jedno prvenství: Jako metodu vědecké práce zavedl experiment. Nazírání má být neustále spojeno s myšlením, myšlení s nazíráním. Ukázal tak novou cestu k poznání mechanikům stejně jako lékařům.
Ktésibius z Alexandrie proslul především jako konstruktér strojů a zařízení využívajících tlak vzduchu a vody. Své fyzikální nápady uměl dovést do praktických aplikací. Vynalezl tlakovou vzduchovou pumpu, požární stříkačku, vodní varhany, pneumatické napínání tětiv ve válečných strojích a různé mechanismy založené na ozubených hřebenech. Vylepšil také vodní hodiny, tzv. klepsydru - válcovou hliněnou nádobku na jednom konci otevřenou, na druhém zakončenou kuželem s malým otvorem, kterým za určitou dobu vyteklo odměřené množství vody. Zmínky o klepsydře jsou už z roku 522 př. Kr., kdy u soudů odměřovala stranám vedoucím spor stejný čas k argumentaci. Empedoklés zaznamenal její použití v domácnostech, lékařům sloužila jako přístroj při měření tepu.
Z Byzantia, dnešního Istanbulu, pocházel fyzik a vynálezce Filón. Jeho vědecké spisy jsou spolehlivým svědectvím o tehdejší úrovni znalostí z hydrostatiky a hydromechaniky. Podrobně popsal vodní čerpadla, navzájem propojené studny (zákon o spojitých nádobách), vodní kola i možnost využití vodní energie k pohonu výstražné sirény. Zkonstruoval také svítilnu, do které byl olej automaticky doplňován atmosférickým tlakem vzduchu.
Ve stejné době se hmotná kultura lidstva obohatila také o novou technologii úpravy ovčí, kozí a telecí kůže. I když byl nejstarší pergamen nalezen v syrské lokalitě Dura-Európos, své jméno dostal od maloasijského města Pergamon, v němž byla jeho výroba v první polovině 2. stol. př. Kr. podstatně zdokonalena. Nejdůležitější psací látkou středověku se však stal teprve od 7. století, kdy Egypt ovládli Arabové a Evropa musela najít za exotický papyrus náhradu z domácích zdrojů.
Kolos, Faros a Velká čínská zeď
Vedle Athén a Alexandrie byl v helénistické době nejdůležitějším centrem kulturního života Rhodos, druhý největší ostrov ve Sporadách u jihozápadního břehu Malé Asie. Celé antické Středomoří znalo rhodské sochaře, malíře, básníky i filozofy.
Někdy kolem roku 290 př. Kr. požádala rhodská vláda sochaře Charése z Lindu, aby postavil sochu Hélia, boha slunce a ochránce ostrova; dílo, které bude svými rozměry převyšovat všechny ostatní. Nejméně pětadvacet antických spisovatelů sochu popsalo, žádný ji však neviděl stát. Podle Filóna měl Kolos podobu "volně stojící mužské postavy na podstavci z běloskvoucího mramoru", do něhož byly kvůli stabilitě zapuštěny dolní části chodidel, tak vysoké, že "už samy o sobě převyšovaly jiné sochy". Ve vzpažené ruce držel pochodeň, která se dala zapálit; socha tedy mohla sloužit také jako denní i noční maják. Od Filóna rovněž víme, že Charés nejdříve odlil a postavil Kolosu nohy, pak kus po kuse odléval ostatní části těla a spojoval je s těmi částmi, které už stály. Vznikající dílo "obkládal nesmírným množstvím země a písku, ukrývaje ukončenou část sochy zemí, a kolem dal navršit kameny, aby držely dílo pohromadě". Dokončený bůh byl sedmdesát loktů (asi 32 m) vysoký a spotřebovalo se na něj 500 talentů mědi a 300 talentů železa, zhruba tedy 30 tun kovu.
Zdaleka ne všichni, co měli na Rhodu nějaké slovo, s postavením Kolosu souhlasili. Vyskytly se hlasy, že taková velká a drahá socha je zbytečná a že Hélios bude uražen, jestliže lidé "proti slunci vztyčí nové slunce". Nechyběla ani varování, že se socha Hélia jednou určitě zřítí a po jejím pádu přijde i pád Rhodu. Obě proroctví se samozřejmě časem vyplnila. První dokonce už v roce 226 př. Kr., kdy Kolos "zlomený v kolenou" padl při zemětřesení. O osm století později byly poslední zbytky Hélia prodány arabskými dobyvateli "jakémusi Židovi z Edessy".
Jméno ostrova proslavila i původní verze přísloví, používaného dodnes ve smyslu "ukaž, co umíš!" Když se prý nějaký muž z Rhodu kdesi chlubil, že doma - na svém ostrově - dokázal skok, který nezopakuje žádný smrtelník, byl jedním z posluchačů vyzván, aby svá slova potvrdil hned na místě. "Hic Rhodus, hic salta! - Tady je Rhodos, tady skoč!"
Rhodskému kolosu nebylo ani deset let, když na ostrově Faros nedaleko Alexandrie vyrostla další obrovská navigační stavba starověku. Řecký historik a zeměpisec Strabón, který žil v letech 64 př. Kr. až 19 po Kr., o Faru a majáku na něm napsal: "Jeden ze dvou výběžků ostrova se táhne směrem k poloostrovu Lochiás vystupujícímu z africké pevniny... V mořské úžině, kterou se vjíždí do přístavu, jsou skály zčásti neviditelné a zčásti nad hladinou... Na nejzazším výběžku ostrova stojí na skále obklopené mořem obdivuhodná mnohoposchoďová věž z bílého kamene; jmenuje se stejně jako ostrov. Pro bezpečnost plavců ji postavil Sóstratos, přítel králů." Maják měl čtvercovou podstavu o obvodu 240 m, na ni navazovalo střední osmiboké patro, pak válcovité třetí patro s lucernou a velkou sochou boha Poseidóna. Údaje o celkové výšce stavby se pohybují od 140 do 180 metrů.
Za Strabónovy návštěvy byl maják už zčásti v troskách. Zkázu způsobil "božský Caesar, protože obyvatelé ostrova drželi s vlastním králem". V dalších stoletích poškodilo farský maják několikrát zemětřesení, naposled roku 1326. Nakonec nezůstal kámen na kameni. Když se ostrov spojil úplně s pevninou, rozebrali si zbytky nejvyšší věže tehdejšího světa obyvatelé Alexandrie na stavební materiál. Ostrov sice zmizel, jeho jméno však dostala věda o stavbě a provozu majáků - farologie.
Ještě jeden div techniky se zapsal do historie třetího století př. Kr. - Velká čínská zeď. Přestože vznikla tisíce kilometrů od antického světa, je svou mohutností stejně výjimečná jako stavby na ostrovech Rhodu a Faru. Postavili ji lidé, aby dali znamení do vesmíru. Víme o tom od kosmonautů. Ochranná zeď dlouhá 2450 km, vysoká 16,5 metru a široká 5 až 8 metrů je prý jediný lidský výtvor dobře viditelný i z Měsíce.
Vymoženosti Římanů
Poslední dvě století před změnou letopočtu začala technika lidem konečně zpříjemňovat i každodenní život. Početné doklady o tom nám zanechali Římané. Stačí se projít Ostií, vykopávkami v Pompejích nebo Herculaneu.
Jestliže je pravda, že jaký stát, takové veřejné stavby, pak o síle a bohatství Římanů vydávaly svědectví nejen chrámy, budovy pro politická shromáždění a soudní jednání, ale i stavby obecně prospěšné, jako jsou cesty, vodovody, mosty a kanály. První starostí Římanů bylo vždy zajistit městu dobrou pitnou vodu, a to v množství daleko větším než nezbytně nutném; ve 3. stol. př. Kr. přitékal pro každého obyvatele miliónového Říma jedenácti vodovody přibližně 1 m3 vody denně. Většinu ovšem spotřebovaly lázně, kašny a jiná veřejná zařízení. Na vrcholu své slávy měl Řím 11 velkých veřejných lázní (thermae), 856 lázní s jednoduchým vybavením (balneae), 15 uměleckých fontán (nymphaea), dva vodní amfiteátry pro inscenace námořních bitev (naumachiá) a 1352 kašen a bazénů. Méně majetným občanům byly k dispozici četné kašny na křižovatkách ulic. Pro odpadní vody budovala města důmyslné kanalizační systémy.
Každodenní návštěva lázní se stala běžnou životní potřebou bohatých i chudých, mladých i starých, mužů i žen. V době císařství byly lázně buď úplně zdarma nebo jen za symbolické vstupné. Sloužily k udržování tělesného zdraví i jako střediska společenského styku. První místností velkých veřejných lázní byla šatna, za ní následovaly postupně sály s vodou horkou, vlažnou a konečně studenou. V prostoru lázní nechyběl ani bazén a hřiště, knihovna, čítárna, místnosti pro schůzky i občerstvení.
Koupání v lázních mělo však i svá rizika. Svědčí o tom písemná stížnost, kterou roku 221 př. Kr. podala králi Ptolemaiovi žena jménem Filista z osady Trikómiai ve faijumské oblasti: "Ublížil mně Petechón. Když jsem se totiž 3. ledna prvního roku tvého panování koupala v lázních naší obce, konal tam v ženském oddělení službu přilévače vody. A právě když jsem vystoupila z vody a chtěla se natírat olejem, přinášel dovnitř nádoby s horkou vodou; přitom mě postříkal a opařil na břiše a na levém stehně až po koleno, takže jsem se ocitla i v nebezpečí života... Nech tento případ přešetřit, abych já, která se k tobě, králi, společný dobrodinče všech, utíkám o pomoc, dosáhla odškodnění. Žij blaze!"
Římské vodovody (aquaeductus) byly budovány zpočátku pod zemí, později i nad zemí na arkádových podstavách. Do městské vodovodní sítě se voda rozváděla pod tlakem ze sběrných nádrží. Mistrovská díla římského vodního inženýrství zůstala velmi dobře zachována zejména ve Španělsku. Most v Segovii, postavený ze žulových kvádrů bez malty, má délku 728 m a výšku 29 m. Ještě delší akvadukty měla Emerita Augusta (starověký název města Meridy); most přes řeku Guandiana měří 792 m, přes údolí Rio Albarregas dokonce 830 m. Do jihofrancouzského Nimes přitékalo denně 20 000 m3 vody z pramenů vzdálených 50 km. Vodovod, který nechal pro město vystavět Marcus Agrippa (18 př. Kr.), byl v celé své délce vodotěsně vyzděný a pokrytý kamennými deskami; nad řekou Gardon vedl po třípatrovém obloukovém mostě Pont du Gard dlouhém 275 m a téměř 50 metrů vysokém. Neuvěřitelný je průměrný spád tohoto vodovodu: pouhých 34 centimetrů na kilometr!
Stejně jako dnešní velkoměsta měl i Řím své bytové problémy. Jak píše Marcus Vitruvius Pollio, římský architekt a inženýr z doby Augustovy, autor desetisvazkového díla De architectura, "majestátnost města a značný růst počtu jeho obyvatel vyžadovaly stále více bytů; řešení bylo hledáno především ve výšce budov". Stát sice občas do bytové otázky zasáhl, většinou však s nevalnými výsledky. Ani Augustus, který se chlubil, že "převzal město z cihel a zanechal město z mramoru", přelidnění ve čtvrtích římské chudiny nijak výrazně nezmírnil. Je paradoxem, že k určitému zlepšení situace došlo díky Neronovi. Podle stavebních a bezpečnostních předpisů vydaných po katastrofálním požáru v roce 64 nesměla výška budov překročit dvojnásobek šířky ulice, byly zakázany dřevěné stropy a sousední domy musely zůstat od sebe odděleny. Ochranu před požáry dostal na starost sbor hasičů organizovaný po vojenském vzoru; do jeho výbavy patřily žebříky, vědra, ohnivzdorné plachty a čerpadla, která se připojovala k veřejným kašnám.
Pragmatický vztah k přírodním vědám a přesvědčení o světovládné úloze římského národa nebyly posilovány jen úspěchy vnitřní politiky státu nebo růstem jeho mocenské a vojenské autority vůči vnějšímu světu; o božsky předurčeném poslání utvrzovala Římany i Vergiliova Aeneis: "Jiní ať kovové sochy jak živoucí jemněji tvoří - budiž - i z mramoru tvář jak mluvící, dovedou vyvést, jiní ať řeční lépe a oběh nebeských těles umějí zobrazit hůlkou a určit východy hvězdné - ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl, to bude umění tvé, dát světu pokoj a právo, laskav k poddaným být, však zpupné rozdrtit válkou!"
Naštěstí se i tehdy našel vzdělanec usilující o porozumění věcem, které jsou jakoby dětsky samozřejmé, a přece často neznámé a nejisté lidem přemítavým, některé dokonce jsou námětem vrcholné vědy. Úplné jméno tohoto bezesporu nejučenějšího Římana prvního století po Kristu zní Gaius Plinius Secundus, zvaný Maior, tj. Starší.

Ivo Kraus