Sicilské Palermo má horký dech

Sicilské Palermo má horký dech

* V ulicích Palerma se našinec pohybuje tak trochu jako po rozpálené plotně. A to zdaleka nejen proto, že tu na dlažbu praží skoro už africké slunce. Turista poučený filmem, novinovými zprávami, ale i varováním samotných Italů vstupuje na molo zdejšího přístavu s vědomím, že temný zločin visí ve vzduchu a zlosyn s luparou číhá za každým rohem. Naše zkušenost je úplně opačná, plná setkání s přátelskými lidmi. Jaká je ale skutečně pravda, nevím.
Vyrazili jsme na jednu z hlavních tříd Palerma a snažíme se mít přehled o chodcích, kteří jdou za námi. Velí mi tak dávná zkušenost ze Sevilly, kde mne kdysi takto v mžiku očesali jako vánoční stromeček. Na velké křižovatce stojí voják se samopalem. Když ho míjíme, sklopí hlaveň a neznatelně se usměje. Uvelebili jsme se u stolečku před hezkým denním barem a pozorovali, jak jde život. Za chvíli se tu vystřídal snad tucet policistů. Každý z těch nažehlených mužů zákona chvatně vychutnal presso, našlápl silný těžký motocykl a s randálem zmizel. Svou demonstrací síly, stranící právu a bezbranným, nám připomínali rytíře. Nachomýtli jsme se zřejmě i ke schůzce s informátorem čili "práskačem" - viděno z té druhé strany. Začínali jsme chápat, že Palermo je divoký kůň držený na krátké policejní uzdě.
Palermo je však také místo s nevýslovně pestrou historií. Město samo bylo opěrným bodem Kartagiňanů na Sicílii až do roku 254 před Kristem, kdy je dobyli Římané. V okolí bylo objeveno originální punské zdivo a většina zajímavých nálezů pochází z četných pohřebišť. Některé hrobky měly pohřební komory vybavené masívními kamennými sarkofágy bez jakékoliv sochařské výzdoby, ale nabízely desítky amfor. Našly se i náhrobní stély s nápisy a symbolem lidské ruky se třemi prsty. Po mnoho měsíců byla ve zdejším Archeologickém muzeu speciální výstava dokumentující punské kořeny tohoto kraje. Z vystavených exponátů byl znát zvláštní charakter punské kultury: hodně středomořský, řecký, ale současně jaksi těžkopádný, archaický a poněkud drsný. Nicméně co zvládali Punové obdivuhodně, bylo sklo. Různobarevné flakónky a skleněné perly se zatavovanými pestrými očky byly žádané parádnicemi v celém antickém světě. Mnohé tu připomínalo nálezy z dnešního Tuniska, které bylo pochopitelně hlavním centrem punské moci.
Dotek Orientu je tu ostatně patrný na každém kroku, a právě ona směsice italských a východních vlivů činí z Palerma i z celé Sicílie jeden z nejpůvabnějších koutů Středomoří. Takovým příkladem je Normanský palác, založený kdysi Saracény a dobudovaný ve dvanáctém století - jak už název napovídá - Normany. Tamní slavná Capella Palatina, snad nejkrásnější "domácí" kaple na světě, je pozoruhodnou směsí románského slohu, který je výrazný především na reliéfech, a byzantské nádhery zářivých mozaik. Zajímavé je i palermské baroko, které má mnohdy dost daleko k římským dynamickým stavbám, jejichž průčelí se vzdouvá v mohutných vlnách a křivkách. Oč méně plastická je sama architektura, o to víc hýří uvnitř drobnými detaily a ornamenty, které zcela pokrývají stěnu, jako by na ní byly jen přilepeny. Pak jsem se dočetla, že Sicílie zažila i španělskou nadvládu, a bylo to jasné. Dobyvatelé sem donesli svůj trochu pitoreskní styl tzv. platereskního baroka, připomínajícího titěrnou práci stříbrníků.
Putujete-li po palermských památkách, máte pocit, že je to město svateb. A to ne ledajakých. Květinová výzdoba kostela je tu zjevně věcí společenské cti. Stovky bílých a žlutých růží svázaných do girland a nejrůznějších kaskád, živá hudba malého orchestru, vyšňořené družičky, a třeba i ženich v uniformě letce opásaný parádní šavlí - to vše jaksi patří k atmosféře. Do Palerma prý se jezdí ženit a vdávat lidé z celé Itálie. Kolony troubících limuzín se svatebčany se prodírají zcela ucpanými ulicemi, a když nevěsta vystoupí z auta, málem dostane zásah mičudou, která přiletěla z nedalekého "čutacího" plácku zdejších kluků.
Palermo je skutečné velkoměsto otevřené světu, metropole ostrova mezi Evropou a Afrikou. Má moderní bulváry s módními obchody světových značek a vedlejší uličky s výklady napěchovanými nejrůznějšími věcmi, které marně čekají, že si jich zákazník jednou všimne. Cítíte se tu trochu ztraceni, ale současně prožíváte opojný pocit volnosti.
Zcela jinou atmosféru má nedaleké městečko Monreale, ospalé místo vybudované na prudkém svahu, ostatně jako většina sicilských osad, které je světoznámé svou katedrálou a klášterním komplexem z dvanáctého století. Ornamenty na fasádě voní maurským dědictvím, řady vzácných sloupů v interiéru kostela tu zbyly z antických časů, sochařská výzdoba je perlou evropského románského umění, zatímco mozaiky jsou v honosném byzantském stylu. A nikdo z průvodců vás neupozorní snad na to nejcennější. Alespoň z hlediska italské národní kultury: Krásná bronzová brána hlavního portálu, dílo Bonanna Pisana, nese nápis v nejstarší italštině. Málokdo dnes ví, že právě Palermo, a Sicílie vůbec, má v historii italského jazyka klíčové postavení. Zakladatelská osobnosti Danta Alighieriho, který se narodil ve Florencii a je pochován v Ravenně - a náleží tedy tradici zcela odlišného regionu - měla své předchůdce právě tady na italském jihu. Popud ke vzniku nového jazyka dala skupina básníků a vzdělanců na oslnivém palermském dvoře Fridricha II. Tématem jejich veršů byla pochopitelně dvorská láska a jazykem vytříbený sicilský dialekt obohacený latinskými a provensálskými výrazy. Palermo se navíc proslavilo četnými překlady z arabštiny. Je zajímavé, že právě v arabské literatuře se uchovaly mnohé komentované spisy starověkých autorů, zejména Aristotela. To je kromě jiného také důvodem poněkud záhadně znějícího tvrzení, že arabský kulturní svět uchoval a zprostředkoval antický odkaz evropskému středověku.
Ale vraťme se do Monreale. Hlavní loď katedrály oslní návštěvníka bohatstvím mozaik. Klenba nad kněžištěm i stěny září byzantskou nádherou plnou zlata a hluboké modři. Nebeská důstojnost Krista a Madony mají svůj protipól v desítkách velmi spontánních výjevů (například šibalsky vyhlížející velbloudi putující pouští), které dokládají pozorovací schopnosti autora. Mozaiky mají neuvěřitelnou rozlohu 6340 m2. Zajímavým překvapením je zdejší křížová chodba, která tu zbyla z dnes již téměř neexistujícího benediktinského kláštera. Podloubí je neseno sloupy s nádherně zdobenými románskými hlavicemi. Vedle rostlinných motivů tu na nás hledí skutečná i fantastická zvířata, cudné středověké krasavice, moudré tváře proroků i udatní rytíři ve zbroji. Mohli byste tu chodit celý den a stále objevovat nové detaily.
V jednom z koutů tryská fontána obklopená křehkými arkádami. A voní to tady levandulí.
Dýchavičný autobus nás vypustil v malé vesnici a po krkolomných cestách se jal šplhat dál do hor. Bylo poledne. Náves sálala vedrem a kromě jedné prodavačky zeleniny, černé od hlavy až k patě, tu bylo liduprázdno. A stejně jako ve starých dobrých italských filmech se potichoučku pootevíraly okenice a člověk na sobě cítil neviditelné zkoumavé pohledy. K tomu filmovému dojmu chyběla jen ona báječná drnkavá muzika. Jak se dostaneme zpátky do Palerma, nám bylo v tu chvíli záhadou. Jedině stopem - napadlo nás skoro unisono. "Na Sicílii a stopem?!" bouřil se ve mně vnitřní hlas slušňák. "Kdyby to viděla maminka," zatrne mi vždycky v těchto situacích, třebaže doby, kdy tato obava byla aktuální, jsou již bohužel dávno v nenávratnu. A tak jsem zamávala. Velká bílá limuzína nás lehce minula, ale pak zabrzdila a my jsme nasedli. Náš dobrodinec byl sportovní muž neurčitého věku s prošedivělými kudrnatými vlasy a překypujícím temperamentem. Pomrkával na mne vesele od volantu a tlachali jsme o Sicílii i jeho zážitcích z Prahy. Naštěstí vzpomínal v dobrém. "Víte, že za půl roku jsou Vánoce? Taky se na ně celý rok těšíte?" Naši idylu přerušil za mnou hlas mého muže. "Ty, poslyš, tady vedle mne na sedadle leží puška..." Sicilské drama se však nekonalo, neboť dotyčný pán měl spadeno spíše na divoké králíky.
Naše loď se jmenovala Boccaccio. Večer v přístavu byl krásný a měl hořkosladkou příchuť loučení. Vzdalovali jsme se od sicilských břehů a mířili do Neapole. Vedle mne stála u zábradlí dívka a vydatně plakala. Moji melancholii však rázně ukončil zcela jiný truchlivý dívčí vzdech, vyrytý před lety do dveří dámské toalety: "I ragazzi sono come Cechi. Sempre occupati." (Chlapci jsou jako Češi. Pořád okupovaní.)

Zuzana Ledererová-Protivová