Takzvané Benešovy dekrety

Takzvané Benešovy dekrety

Nikoho by asi nenapadlo nazvat Benešovým dekretem pravidla o hospodaření uhlím a palivovým dřívím, vydaná v říjnu 1945. A přece mají stejný původ a prošla stejnou legislativní cestou jako třeba ve stejné době vydaný a často připomínaný dekret prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku. Proč u nás vlastně termín Benešovy dekrety zdomácněl? Proč jsme bez velkého uvažování převzali názvosloví používané v prostředí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, pojem, který má svůj vyhraněný politický podtext?
Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše, vydávané mezi červencem 1940 a říjnem 1945, byly produktem zcela mimořádné doby. Hitlerovým výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava bylo naše území zbaveno státní suverenity a podřízeno německému právnímu řádu. Formálně tak zanikla československá státnost, což je v životě každého státního útvaru situace krajně nebezpečná, zpravidla osudová.

Vláda bez parlamentu

K uchování československé státnosti, k tomu, aby mezinárodní veřejnost pochopila, že protektorátní statut českých zemí a změny v postavení Slovenska nejsou výrazem občanské vůle, ale důsledkem násilí ve střední Evropě, směřovala veškerá exilová činnost Edvarda Beneše a lidí, kteří kolem něj v exilu působili. Jejich diplomatickému úsilí, a zejména rozložení mocenských sil ve válečné Evropě lze připsat skutečnost, že v červenci 1940 britská vláda uznala naši exilovou vládu v Londýně a že se o rok později přihlásily k nepřerušenému trvání ČSR vlády všech zemí bojujících s nacistickým Německem.
Od podzimu 1940, poté, co byla v Londýně ustavena československá exilová vláda a Státní rada, všechny nově přijaté zákony měly formu dekretů prezidenta republiky. Jiný zákonodárný orgán v té době z pochopitelných důvodů neexistoval. Tento legislativní stav, původně zamýšlený na dva roky, trval od začátku čtyřicátých let do 27. října 1945, kdy v osvobozené zemi vydávání zákonů převzalo Prozatímní národní shromáždění.
Přes značný počet prezidentských dekretů exil ani vládní složky v prvních měsících po válce touto pravomocí neplýtvaly, naopak se snažily upravovat jen zcela nezbytné právní vztahy. Navíc byly dekrety vydávány pouze na návrh vlády; vedle prezidenta je podepisoval předseda vlády (v exilu jím byl Msgre. Jan Šrámek) a příslušní ministři.
Od začátku se předpokládalo, že prezidentské dekrety budou v obnovené republice podléhat dodatečnému schválení parlamentu, což také ústavní zákon Prozatímního národního shromáždění ČSR v březnu 1946 učinil. Tím se dekrety staly běžnou součástí našeho právního řádu tak jako tisíce zákonů, které je předcházely nebo po nich následovaly.
Všechny prezidentské dekrety - v exilu jich bylo vydáno 45 a na domácí půdě 98 - zde nelze ani vyjmenovat, ostatně mnohé mohou zajímat už jen historiky práva. Valná část těchto zákonů byla jednorázová, a tedy obsahově už vyčerpaná, "zkonzumovaná"; pro poválečné československé dějiny jsou přesto zajímavým pramenem. Dvoudílný sborník Dekrety prezidenta republiky 1940 - 1945, vydaný před třemi lety Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, nejen zveřejňuje texty těchto právních norem, ale dokládá také jejich vývoj od prvních návrhů přes rozpravy ve vládě až po jejich konečné znění.
Třebaže pro další vývoj československé ekonomiky měly značný význam dekrety kodifikující první poválečné znárodnění, z celkového souboru se dosti vymykají. Formy dekretu zde bylo použito ve snaze spojit jejich vyhlášení se symbolikou 28. října. Šlo o gesto spíš nešťastné, neboť v desítiletích komunistického režimu tak význam vzniku republiky účelově překrýval Den znárodnění.

Předmět sporů

Dodnes živé, zejména jako předmět sporů vedených po padesáti letech, jsou poválečné dekrety týkající se občanského a majetkového postavení bývalých československých státních příslušníků německé národnosti. Této problematiky se přímo či nepřímo dotkla asi desítka prezidentských dekretů, především pak dekret, jímž byli 2. srpna 1945 zbaveni občanství osoby německé národnosti, a dva dekrety vyvlastňovací, z června a října 1945.
Po padesáti letech, která od vydání dekretů uplynula, po našich vlastních zkušenostech s totalitním režimem a na základě poučení z vývoje poválečné Evropy najdeme v dekretech principy a formulace pro současníky nepřijatelné.
Dekretu o úpravě československého státního občanství je například oprávněně vytýkáno použití principu kolektivní viny, neboť na jeho základě pozbyli 2. srpna 1945 občané německé národnosti československého státního občanství. Dekret sice z tohoto ustanovení vyjímá německé antifašisty, skutečná praxe však mnoho výjimek nepřipustila. "To se mně zdá jít příliš daleko a je to v rozporu s názory, které v těchto věcech veřejně hlásá pan prezident," připsal v září 1944 k osnově dekretu Benešův tajemník Eduard Táborský. Prakticky by to znamenalo, že ze všech našich Němců a Maďarů by zůstalo čs. občany jen tak nejvýš několik desítek tisíc těch, kdo se aktivně účastnili zápasu za osvobození ČSR. Zdráhání Beneše a londýnského exilu nad takto radikálně pojatým krokem je patrné, obecné roztrpčení vůči Němcům však citlivější řešení znemožnilo.
Obdobná z dnešního hlediska nepřijatelná východiska nalezneme i v dekretech, jimiž byl konfiskován majetek osob německé národnosti. Tato konfiskace se týkala veškerého majetku kromě předmětů "nevyhnutelně potřebných k ukojení životních potřeb", takže toho, co si mohly vzít odsunované rodiny do svých nových domovů, nebylo víc než málo. V souvislosti s často vyslovovaným požadavkem, aby německá strana odškodnila oběti nacismu, nelze proto přehlédnout námitku, že majetky zanechané odsunutými menšinami měla podle Pařížské dohody o reparaci každá země odečíst od svých reparačních nároků a že podle prezidentského dekretu měly být právě odtud (z Fondu národní obnovy) čerpány prostředky na poválečné rehabilitace obětí.
Není bez užitku kriticky zkoumat tyto prezidentské dekrety, chceme-li upevnit své předsevzetí, že případné obdobné situace už nikdy takto řešit nebudeme. Je však zcela bezpředmětné domáhat se zrušení dekretů, chápat je jinak než jako důsledek nejkrutější války, jakou lidské dějiny poznaly.
Nakonec ještě k problematice zmíněné na samém počátku: Dokážeme-li pohlédnout do tváře nejen velkým, ale i malým stránkám vlastní minulosti, není třeba, abychom skutky, k nimž se dnes neradi hlásíme, spojovali se jménem druhého prezidenta ČSR. Odmítejme toto spojování i tehdy, přichází-li ze zahraničí. Averze vůči Benešovi není dobrá tradice, spíš ji lze považovat za bezděčné dědictví po nacistickém režimu, který ho světu představoval jako hlavního utlačovatele sudetských Němců. Co bylo možné a pochopitelné u nacistů, nelze přehlížet, či dokonce kultivovat u demokratů. Tento prezident není sice historická postava, již lze přijímat bez jakýchkoli pochybností a otazníků, byl však nesporně významným evropským politikem v letech, kdy se rozhodovalo o osudu našeho kontinentu.

Jiří Vančura