Pod horou bohů

Pod horou bohů

Olymp. Vrchol opředený bájemi jako plné vřeteno. Někde tam, v mlze stoupající z lesů, je skála z magnetovce, který přitahuje blesky. Za rok jich pohltí dva tisíce. Kousek dál zeje skalní kotel, ve kterém prý vařili bohové polévku. Pohádky? Ne tak docela.
Vnímavý člověk tu pociťuje strach, pokoru i hrdost. Legendy se najednou nezdají tak nepravděpodobné. Možná se tamhle vynoří statečná princezna na své cestě k olympským bohům.
Na místě vykopávek poblíž ruin starověké Pidny legendy, vyhrabány ze země, ožívají. Snad právě tady princezna ztratila v boji s nepřítelem svou náušnici. Tu co mi leží na dlani. Je zlatá a třpytí se na slunci.
Krásnou zlatou náušnici spatřil shůry i Zeus. Mne si vousy na bradě a usilovně přemýšlí. Jakže se jmenovala princezna-válečnice, se kterou se utkal v přestrojení za potulného lumpa a nakonec prohrál? Myra? Xena? Nebo snad - při Diovi Olympském - to byla Láska?
* Okres Pieria je nejmenším řeckým okresem. Co mu chybí do rozlohy, dožene v bohatosti historie a přívětivosti svých obyvatel. Jsou hrdí na místo svého zrození i na slavné reky, své předky. Už pět tisíc let žijí lidé pod Olympem, posvátnou horou celého Řecka, jejíž vrchol si vybral jako své sídlo nejmocnější z řeckých bohů - sám Zeus.
Celé věky shlížejí na smrtelníky bohové olympského Pantheonu. Když se zlobí, je vrcholek Olympu zahalen mraky a mlhou. Za bouřky Zeus bije pěstí do svého trůnu a blesky jeho zloby sjíždějí po úbočích skal. A lidé stejně jako kdysi hledí na mocný vrch se sedmi pahorky na náhorní plošině, které symbolizují božské trůny, s prosbou, s bázní i s hrdostí.
Bohové olympští! V pokoře a míru přicházíme. Veďte naše kroky a rozjasněte naši mysl.

Město z kamení

Výchozím bodem pro pěší výstup až na náhorní plošinu se sedmi pahorky je dnes městečko Litochoro. Nejbližší původní osídlení existovalo o něco dále na místě starověkého města Dion (zasvěceného nejvyššímu bohu Diovi). Postupem dob se lidé usadili přímo pod Olympem; první zmínky o Litochoru ("vesnici z kamení") jsou z roku 1540.
Trvale žijících osadníků je sedm tisíc, v sezóně se počet zvýší až na dvacet tisíc lidí. Původním zaměstnáním ve městě je řemeslo kamenické a zámečnické, přičemž nesmíme zapomenout ani na stavitele a zemědělce. Nyní je výdělkem číslo jedna turismus a vše, co s ním souvisí.
Ročně se odtud vydá na Olymp až čtyři sta padesát tisíc poutníků. Trasy jsou různé a někdy se i mění, proto se každoročně vydávají nové mapky okolí Litochora. Nejznámější z tras vede soutěskami Olympského masívu a kolem vodopádů Enipea.
Poutníci vyrážejí pěšky už z Litochora, nebo jedou auty k záchytnému parkovišti v polovině hory. Výš se už musí po svých či na mezku.
Plánuje se také propojení turistických stezek v oblasti Olympského masívu s ostatními řeckými horstvy. Část projektu by měla financovat Evropská unie.
Některé horské boudy ubytují turisty s vlastním vybavením (spací pytel) za tisíc drachem za noc, ve výstavbě jsou další chaty pro turisty. V Litochoru také chtějí postavit čtyři muzea věnovaná mořeplavectví, lidovému umění, starým zbraním a přírodě Olympu.

Hora chráněná státem

Vstupné se u registrační branky na úpatí hory neplatí.
Pěší výstup je náročný, doporučuje se absolvovat jej v pozdním jaru či časném létě. V zimě se povoluje pouze profesionálům se speciálním vybavením.
Cesta vede vesměs značenými pěšinami vyjma úseků po kamenné suti. Téměř až pod náhorní plošinu má velké převýšení. S přibývající výškou se citelně ochladí, výjimkou není ani v létě déšť nebo sníh. Trekingová obuv, pláštěnka a rezervní teplý svetr jsou proto nutné, stejně jako dostatečné množství jídla a pití. Někdy má všech sedm pahorků (nejvyšší Mitikas dosahuje 2917 metrů) sněhové a ledové čepice po celé léto.
Kdo nechce absolvovat namáhavý výstup pěšky, může si za deset tisíc drachem pronajmout mezka. Má tak jistotu, že po třech hodinách pochodu dorazí téměř až pod náhorní plošinu. Musí však svému mezkovi důvěřovat. Zvíře jde sice pomalu a rozvážně, ale jen ono ví nejlépe, jak se v horské krajině pohybovat. Od konečné stanice čtyřnohých taxíků není už cesta tak namáhavá.
Cestou poutník překročí hranice čtyř vegetačních pásem. Od tří do pěti set metrů nad mořem rostou stálezelené stromy a keře, většinou listnaté. Typickou rostlinou je zde planika a jedlý kaštan. Na území od šesti do sedmnácti set metrů rostou jehličnany, hlavně jedle a smrky, na dolní hranici ještě buk.
Třetí pásmo (sedmnáct set až dva tisíce metrů) opanovaly borovice, a na náhorní plošině nalezneme jen mechy a vzácné horské rostliny, z nichž 23 druhů patří mezi endemity. Flóru doplňuje mnoho druhů chráněných plazů, hmyzu a horských savců.

Pieria dnes

Auto se dýchavičně drápe serpentinami stále vzhůru. Na záchytném parkovišti musí zastavit, dál smějí turisté jen po svých. Protože dnes neplánujeme výstup, pohodlně se usazujeme a kocháme výhledem do kraje.
Přímo dole před námi, osmnáct kilometrů vzdušnou čarou, je pobřeží Olympské riviéry, jež je součástí okresu Pieria. Podél pobřeží se táhne sedmdesát kilometrů pláží podobných žlutavým stuhám. Linii přerušují jen vesničkami a přístavy.
Nejznámějším místem je bezpochyby Leptokaria, oblíbená jsou i střediska Platamonas se starobylým byzantským hradem, a také Nei Pori, Pidna (s nedalekými starověkými vykopávkami stejnojmenného starověkého města), Paralia nebo Litochoro ležící přímo pod Olympem. Ještě před balkánským konfliktem byl okres Pieria jedním z nejbohatších okresů v zemi. Velkou měrou se na tomto rozvoji podílel přísun turistů z bývalé Jugoslávie, kteří měli Olympskou riviéru nejblíže.
Po mnoho let sem vlastními auty jezdily celé rodiny s dětmi. Po válce přestaly, zato přijíždí více návštěvníků z České republiky, Maďarska, a jako všude ve Středozemí "noví" Rusové. Platí hotově a milují kožichy. Mohou si jich tu koupit, kolik chtějí. Každý druhý obchod je prodává nehledě na roční dobu.
Dál od moře se rozprostírá šachovnice různobarevných polí. Pěstuje se zejména bavlna, zelenina, ovoce, někde i tabák.
Mnoho zdejších usedlostí produkuje ekologicky čisté výrobky. V zemi, kde nejbližší větší průmysl je ve sto kilometrů vzdálené Soluni, je to poměrně snadné.
Rodinné firmy řídí výhradně ženy. Stejně jako za časů Titánů a dávných bohů vyrábějí stále stejným způsobem výborné přírodní víno nebo ovčí sýr naložený v olivovém oleji a horských bylinách. Jinde vaří džem z kivi, jehož pěstování se zde neustále rozšiřuje, nebo do cukrového sirupu zavařují dezertní hrozny. Této dobrotě se říká glyko krasi.

Tsipouro a mezedes

Makedonskou specialitou je pálenka tsipouro, připomínající rozšířenější ouzo, která se ředí vodou a pije zejména k předkrmům.
Základ makedonského tsipoura tvoří destilát vyrobený ze zkvašených bobulí planiky, kterému místní lidé říkají kumara. Výslednou lihovinu přichucují fenyklem a anýzem. Na rozdíl od tsipoura je základem průmyslově vyráběného ouza destilát z obilí, někdy i rýže.
V horské vesnici Paleo Panteleimonas žijí trvale jen tři rodiny, z nichž jedna vlastní tavernu. Na stole je už prostřeno, psi se perou pod stolem, tsipouro rozředěné chladnou vodou zbělalo jako mléko.
Zasedli jsme k dřevěnému stolu, nad hlavou pergola porostlá révou, zvon kostela odbíjí poledne. Je čas na mezedes - či mezé, chcete-li. Čas na ochutnání prastarých pokrmů Středozemí.
Kořeny tohoto způsobu stolování se táhnou až do Malé Asie. Odtud se tento příjemný obyčej, jež povyšuje konzumaci prostého jídla na společenský zážitek, dostal do Řecka, a také na Kypr. Stůl s mezedes může být pokryt až šedesáti různými předkrmy v malých miskách.
Součástí mezedes jsou například masové kuličky keftedes, vinné závitky dolmades, rozstrouhaná okurka s česnekem v jogurtu zvaná tzatziki a jakási majonéza z rybích jiker, taramosalata. Nesmí chybět melidzanisalata, směs dušeného lilku utřeného s rajčaty a česnekem, a olivy, kapary, kousky pečených ryb, korýši, marinované chobotničky, dušená bamie nebo smažené plátky cuket.
Přestože misek je asi patnáct, náš stůl se už nyní podobá malířské paletě obsahující kromě barev i vůně. Tady se maluje nosem a lžící, drobné opravy se provádějí chlebem a za ředidlo poslouží minerální voda vyvěrající z pramenů v Olympském masívu, tsipouro a kokino krasi neboli červené víno.
Stejně jako malíř dlouho míchá barvy, aby dosáhl žádaného odstínu, tak i při mezedes se poměrně dlouhou dobu ochutnává, porovnává a debatuje. Nováček se při tomto způsobu jídla téměř nasytí, aniž tuší, že první hlavní chod teprve přijde.
Znalci utiší jen největší hlad, a teprve potom jako správní mlsouni naplno ožívají. Téměř obřadně obírají rybí maso z kostiček a s mlasknutím konstatují vysokou kvalitu bílého vína retsiny. S mručením rolují sardinku v oleji, aby zjistili, zda je správně vláčná.
Makedonci - epikurejci. Jeden se podobá Filipu Makedonskému a statečně bojuje s upečenou polovinou ryby, které se říká fragar. Druhý se raduje jako dítě z čerstvě upečených chlebových placek, křehké cibule, horké rybí polévky a buclatého melounu.
Když po několika hodinách opouštíme stoly pokryté vyjedenými talíři a baterií prázdných sklenek, prochází kolem vousatý pán se psem. V jeho úsměvu není závist. Je mu jasné, že se u tohoto stolu sešli dobří lidé a užili si spolu krásné odpoledne.
Lidé nejen pod Olympem, ale i v celém Řecku a Středozemí, jedí nejraději společně. Proto hospodyně nikdy nepřipraví mezedes jen pro jednu osobu. Vždycky je nějaký strávník po ruce a důvod k oslavě dobrého jídla a vína se také najde.

Makedonie

Život Makedonců nebyl nikdy snadný a na jejich území se střídali vládci jako roční období. Po Byzantincích přišli kolem roku 1450 Turci a vytrvali až do roku 1828. Po balkánských válkách (1912 - 1913) Řekové jako vítězové získali jednu část Makedonie - jižní Thesálii, druhá část Makedonie připadla Srbům.
Země byla zaostalá, v nížinách delty řeky Vardar byly močály zamořené malárií. Až paradoxně během první světové války se tomuto území dostalo pomoci.
V roce 1915 se Angličané pokoušeli obsadit Dardanely, což se jim však nepodařilo. Vylodili se tedy ve strategickém přístavu Soluni. Aby tu vůbec přežili (až do roku 1918), postupně vysušili močály. Tak vznikla spousta zemědělské půdy.
Když Angličané opouštěli Soluň proti proudu Vardaru směrem na Skopji, zůstala za nimi rýžová pole s původním kanálovým zavlažováním, která se dodnes obdělávají. Vedle bavlny, ovoce a vína se tak rýže stala jednou z vývozních makedonských komodit.

Stranu připravila Hana Bořtová

Doprava: Přímo z Prahy do Soluně se nelétá, lze využít jen maďarských aerolinií Malév s přestupem v Budapešti. Na spoj do Soluně je třeba v Budapešti čekat minimálně dvě hodiny. Jinak si lze zakoupit charterovou letenku u některé české cestovní kanceláře. Cestující autem musí počítat s drahým průjezdním vízem přes srbsko-černohorskou Jugoslávii. Další informace o dopravě do řecké Makedonie i o jejích kulturních a turistických možnostech mohou zájemci získat v Řecké centrále pro cestovní ruch v Praze.