Tři osudné výstřely v Dallasu

Od násilné smrti prezidenta Johna F. Kennedyho uplyne letos 35 let, otázky zůstávají, nejasností dokonce přibývá

Tři osudné výstřely v Dallasu

* Teorii, že Lee Harwey Oswald střílel v Dallasu 22. listopadu 1963 sám, ne všichni v Americe věří. Poslední komise zabývající se případem přišla před několika týdny se zajímavým zjištěním, že přinejmenším s archívními fotografiemi poškozeného mozku Johna F. Kennedyho "není něco v pořádku". Oficiálně se však na závěru vyšetřování nic nemění. Atentát na JFK tak zůstává i nadále jednou z největších politických záhad tohoto století.
První kulka vletěla prezidentovi zezadu do krku, odkud se dostala do pravé plíce, přetrhla mu průdušnici a hltanem se dostala ven. Druhý výstřel minul "cíl" a omylem zranil texaského guvernéra Johna Connallyho, který seděl také v autě na předním sedadle velkého černého kabrioletu - Lincolnu. Třetí rána zasáhla hlavu "pravé" oběti a byla smrtelná. Půl hodiny na to 35. prezident Spojených států amerických, John Fitzgerald Kennedy, v Parklandské nemocnici v texaském Dallasu zemřel. Psal se 22. listopad 1963.
Přestože letos uplyne 35 let od tragické smrti nejmladšího zvoleného prezidenta USA, téměř každý Američan, jenž v té době vnímal politické události v zemi, si ještě dnes pamatuje, co přesně dělal, když "zabili Kennedyho". V Alexandrii ve Virginii Betty Fordová vařila v kuchyni, když zazvonil telefon a na druhé straně se ozval ustaraný hlas jejího muže - budoucího prezidenta USA Geralda Forda. Ten vezl svého syna Jacka na Univerzitu George Washingtona a zde se dověděl o atentátu. Okamžitě spěchal do Kongresu, odkud informoval také svoji ženu. Rosalynn Carterová byla v té době u holiče a smutnou zprávu jí tam zavolal manžel Jimmi. I Barbara Bushová seděla v texaském městě Tyler u kadeřníka, když rozhlas začal chrlit zpravodajství o vraždě Kennedyho. A nakonec Nancy Reaganová v knize Carla Sferrazza Anthonyho o prvních amerických dámách vzpomíná, že jela zrovna svým autem po San Vincente Boulevard v Los Angeles, když v autorádiu uslyšela o střelbě v Dallasu.
"Proseděli jsme celé hodiny u televize, plakali jsme a nevěřícně hleděli na opakující se záběry, jež zachytily výstřely a smrt našeho prezidenta," vzpomíná jedna rodilá Texasanka. "Bylo to pro nás zvlášť bolestivé, stalo se to totiž u nás, v Dallasu."
Zpráva o atentátu na Johna F. Kennedyho způsobila téměř po celých Spojených státech šok. Země zůstala ochromena. Lidé se vzájemně informovali o vývoji událostí v práci, na ulicích, v obchodech. Postávající hloučky čekaly na nové zprávy z rádiových přijímačů, až přišla ta nejhorší. Mnozí nejdříve odmítali uvěřit, že prezident je skutečně mrtev. Po akceptování faktů upadali v depresi, u některých se projevily i známky hysterie. Američané si totiž uvědomovali, že zavražděním Kennedyho končí jedna éra, jejímž hlavním symbolem se stala mladost, entuziasmus, energie a naděje. Skončil také Kennedyho sen o "Kamelotu", který přirovnával Ameriku k bájnému hradu krále Artuše.
Osudný den
Kennedy přijel 21. listopadu do Texasu, aby se pokusil poopravit názor zdejších konzervativních skupin na svoji vládu a také si zde chtěl částečně připravit půdu pro prezidentské volby v roce 1964, v nichž hodlal samozřejmě kandidovat. Vzal s sebou i populární manželku Jacqueline, jež se měla stát v průběhu kampaně jeho "tajnou zbraní". Popularita Jackie byla v té době nesmírně vysoká a i Texasany první dáma skutečně oslnila. Jednak svou dokonalou elegancí, ale také například i plynulou španělštinou, kterou použila hned v první den cesty při projevu k Lize Latinoamerických občanů v San Antoniu. Odsud se letělo do Houstonu, kde mladý první pár také triumfoval. První namáhavý den ukončili v hotelu ve Fort Worth, což byla zároveň i poslední noc v životě Johna F. Kennedyho. Druhý den dopoledne nabralo prezidentské letadlo Air Force One kurs na Dallas.
Secret Service navrhoval prezidentovi, aby kvůli své bezpečnosti použil pro jízdu ulicemi Dallasu kabriolet s průhledným a neprůstřelným krytem. Také Jackie upřednostňovala uzavřené auto. (Sice z mnohem prostších důvodů: Měla obavy o svůj účes.) John F. Kennedy se však nechtěl před Texasany "schovávat", a tak v 11.55 nastoupil na dallaském letišti Love Field do velkého otevřeného černého lincolnu. Vedle něj usedla Jackie, dalšími pasažéry na předním sedadle auta byli guvernér státu John Connally se svojí manželkou.
Více než třicet minut se celá kolona pohybovala ulicemi města bez sebemenších problémů, všude ji vítal nadšený dav lidí. Všichni mávali mladému prezidentovi a jeho manželce. Limuzína s Johnem Kennedym se pomalu blížila na roh ulice Elm a Houston. Ve dvanáct třicet míjela Texaský knižní velkosklad, když se v průběhu šesti vteřin ozvaly tři výstřely. Paradoxně zde byl pás lidí lemujících silnici nejtenčí.
Jackie Kennedyová si nejdříve jako všichni ostatní myslela, že zvuky způsobila policejní motorka v čele kolony. Když však uviděla velkou otevřenou ránu na hlavě svého manžela, z níž se valila krev, dostala okamžitě šok. Naklonila se nad něj, aby jej ještě chránila, a zoufale křičela: "Můj Bože, co to dělají? Můj Bože, zabili Jacka, zabili mého muže... Jack, Jack!"
Jeden člen ochranky naskočil zezadu na blatník a ani ne za šest minut dorazila limuzína se smrtelně raněným prezidentem do nemocnice Parkland Memorial. Jackie nechtěla opustit svého manžela. Věděla, že umírá. Její růžový kostým, který ji v to osudové ráno doporučil sám Jack, nasákl celý zepředu krví. Personál nemocnice se ze začátku domníval, že první dáma byla také raněná. Jackie si odmítala šaty vyměnit. Podle vlastních slov jimi chtěla demonstrovat před celým světem, co se stalo jejímu manželovi.
Situace byla beznadějná. Prezident Kennedy neměl žádnou šanci, aby těžká zranění hlavy přežil. Třicet minut po výstřelech skonal. Jackie jej naposled políbila, chytila za ruku. Odmítala odejít. Podle irského zvyku si sundala snubní prsten a vložila mu jej do dlaně. Ve tři hodiny odpoledne bylo oficiálně oznámeno, že John Fitzgerald Kennedy, třicátý pátý prezident Spojených států, zemřel.
Střílel Oswald sám?
Zpráva o atentátu na prezidenta obletěla celý svět stejně rychle, jak se přihodila, a to přes dálnopis. V autě za Kennedym totiž seděl Merriman Smith, zpravodaj agentury UPI, který všechno viděl. Smith rychle popadl rádiový telefon umístěný ve voze a poslal bleskovou zprávu: Tři výstřely na Kennedyho, prezident byl vážně zraněn. Kolega z agentury AP Jack Bell sedící na zadním sedadle chtěl učinit totéž, a tak se hlasitě domáhal telefonu. Smith mu jej však odmítal vydat. Zacpal si druhé ucho a diktoval další podrobnosti. Jeho vlastní zpráva byla "venku" v průběhu čtyř minut. Rvačka o telefon skončila pro agenturu AP porážkou a UPI si zapsala prvenství. Do konce života tito "kolegové" již spolu nepromluvili ani slovo.
Mezitím ve městě začal hon na pachatele. Měl jím být běloch ve věku přibližně 30 let, 180 cm vysoký, vážící asi 80 kg, který střílel vojenskou puškou kalibru 25. Za několik hodin zadržela dallaská policie Lee Harweye Oswalda, čtyřiadvacetiletého bývalého námořníka, zaměstnance Texaského knižního velkoskladu, z jehož budovy byly na Kennedyho údajně vystřeleny všechny tři rány. (Dnes je zde v šestém patře umístěno muzeum věnované památce zavražděného prezidenta. V centru Dallasu byl také vybudován velký bílý památník zvaný Empty Tomb symbolizující svou architekturou skutečnou "prázdnou hrobku".)
Oswald byl podezřelý hned z několika důvodů: Právě se vrátil z dlouhodobého pobytu v Sovětském svazu, navštívil také Kubu a jeho rodina měla svazky s jedním členem mafie, který Kennedymu vyhrožoval smrtí. Oswald se však vlastního soudu nedočkal. Při převozu z jednoho vězení do druhého byl za přítomnosti televizních kamer smrtelně raněn dallaským majitelem nočního klubu Jackem Rubym několika výstřely do břicha.
Pouze sedm dní od atentátu jmenoval prezident Johnson komisi, jejímž úkolem bylo vyšetřit vraždu Johna F. Kennedyho. Po desíti měsících nashromáždila Warrenova komise 102,83 kubického metru materiálu a dospěla k závěru, že Oswald jednal sám. Tato teorie však i dnes vyvolává u mnoha lidí podezření a atentát na prezidenta Kennedyho zůstává i nadále jednou z největších politických záhad tohoto století.
V závěru letošního září ukončila svoji činnost další (v pořadí již několikátá), pětičlenná komise, díky níž bylo 9. listopadu v Národním archívu zpřístupněno 400 tisíc nových stran týkajících se případu. Podle deníku Washington Post se klíčovou zprávou reportu komise stala informace o tom, že fotografie, jež měly být součástí pitvy prezidenta, ukazují mnohem menší poškození, než k jakému došlo podle tehdejších svědků při střelbě v Dallasu. Bývalý agent FBI Francis X. O'Neil, jenž byl při pitvě prezidenta ve vojenské nemocnici v Bethesdě večer 22. listopadu přítomen, totiž uvedl, že když byl vyňat mozek z poškozené lebky Kennedyho a posléze uložen do bílé misky, "moc z něj nezbylo. Více než polovina chyběla." Na fotky jeho údajného mozku reagoval slovy: "Tady chybí pouze malá část. Tento (mozek) vypadá jako téměř kompletní " Také doktoři v Dallasu tehdy prý reportérům řekli, že prezident byl střelen do hlavy zepředu a ne zezadu, k čemuž později dospěla Warrenova komise. Další svědek - fotograf John T. Stinger, který pořizoval snímky při pitvě Kennedyho, potvrdil, že mozek JFK byl velmi poškozen. Vzniká tak teorie, že musely být v té samé době nebo krátce po sobě prozkoumávány a fotografovány přinejmenším mozky dva, jeden střelený zepředu (prezidentův) a druhý zezadu. Důvod, proč poté došlo k záměně snímků, se nabízí pouze jeden: Zamaskování stop, jež by vedly k definitivnímu vyšetření případu.
Konspirační teorie
Ani poslední rekonstrukce případu konaná před několika měsíci přímo v ulicích Dallasu nepřinesla žádné nové světlo. A tak se lidé baví nejrůznějšími konspiračními teoriemi. V průběhu let jich vznikly desítky. Jedny tvrdí, že šlo o komplot CIA a mafie, jiné poukazují na kubánského vůdce Fidela Castra, další nitky vedou do Moskvy. Kennedy vládl zemi v pohnuté době, právě pod jeho velením se svět ocitl na pokraji jaderné války. Objevily se i názory, že za vraždou mohli být kubánští emigranti z Miami, kteří se na něj zlobili, že nepomohl jejich druhům z fiaska v zátoce Sviní. Nezanedbatelným zdrojem teorií se staly také četné ženské známosti prezidenta. Vzhledem ke své ochotě mluvit o svých dobrodružstvích v Bílém domě začínaly být v té době pomalu, ale jistě nebezpečnými.
V roce 1979 komise Bílého domu prohlásila, že v Dallasu střílelo více lidí, což FBI později opět úspěšně vyvrátila. Ve Spojených státech existuje "Koalice na politické atentáty", která se sešla koncem října 1996 ve Washingtonu, D.C., na své třetí výroční konferenci. Jedním z hlavním témat přednášek a diskusí byla samozřejmě vražda prezidenta Kennedyho. "Tento případ byl zamaskován tak dokonale, že se nikdy nic nenajde. Naší snahou je hledat malé zlomky, detaily, které by do sebe více a více zapadaly, a poté se pokusit dát celou věc dohromady," řekl mi tehdy Roger S. Peterson, aktivní člen této organizace, profesor z Univerzity v Los Angeles. Podle něj Koalice také věří, že atentát na prezidenta Kennedyho nemohl v žádném případě spáchat jeden člověk. V roce 1992 podepsal prezident George Bush zákon, podle něhož se mají všechny dokumenty týkající se tragédie v Dallasu stát součástí jednoho celku v Národním archívu (National Archives and Records Administration). Jasným záměrem zákona je do roku 2017 zpřístupnit veškeré existující důkazové materiály pro další výzkum. Podle jednoho bodu však bude moci úřadující prezident v případě nutnosti i v budoucnu některé spisy pozdržet.
Poslední cesta
Celé Spojené státy sledovaly u televizních obrazovek poslední pouť svého mrtvého prezidenta z Dallasu do Washingtonu. Jejich zraky se též upínaly na Jacqueline. Ta se stala v historii USA čtvrtou prezidentskou vdovou, jejíž manžel byl zavražděn při výkonu své funkce. Na rozdíl od některých předchůdkyň nesla však svůj osud statečně. Jackie měla ještě i několik hodin po tragické události pořád na sobě zakrvavený kostým jako důkaz násilí spáchaného na jejím manželovi. Dokonce v něm i svědčila prezidentské přísaze viceprezidenta Lyndona Johnsona odehrávající se na palubě Air Force One.
Jackie nelitovala, že do Dallasu letěla. Jak sama později uvedla, měla by výčitky svědomí, kdyby nebyla s Johnem v posledních minutách jeho života. Přestože se teprve smiřovala s tragickou ztrátou svého manžela, dohlížela na organizaci jeho prezidentského pohřbu. Vše promyslela do nejmenších detailů. Byla to Jackie, kdo přišel s myšlenkou "věčného ohně". V den pohřbu jej také osobně na Arlingtonském hřbitově zapálila. Plamen hoří i dnes, kdy v hrobce Kennedyových odpočívá již také Jacqueline.
Jackie také navrhla, aby za rakví prezidenta šel osedlaný kůň bez jezdce, dávný symbol vojenského vůdce, který zahynul v bitvě. Na její příkaz byly také státní místnosti Bílého domu smutečně vyzdobeny přesně tak, jak tomu bylo po zavraždění prezidenta Abrahama Lincolna.
Rakev s mrtvým prezidentem byla vystavena nejdříve v rotundě amerického Kongresu na Kapitolu, kde Kennedy strávil několik let jako člen Sněmovny a později jako senátor. Druhý den, v pondělí 26. listopadu 1963, se konal pohřeb Johna F. Kennedyho. Do Washingtonu se sjelo 220 nejvyšších státníků ze 102 zemí světa, aby složili poslední poklonu americkému prezidentovi. Všechny sympatie byly na straně mladé vdovy s tváří zahalenou černým závojem. Jackie se zachovala během pohřbu statečně. Jen málokdo se tehdy ubránil při pohledu na Jacqueline, její dceru a malého syna, který naposled otci zasalutoval, slzám.
Tři výstřely v Dallasu poznamenaly Ameriku. Většina národa si uchovala Kennedyho ve vzpomínkách jako skvělého a dynamického vůdce, jenž byl zničen na vrcholu své životní cesty. Jednou by se však rádi dověděli pravdu, jak to tehdy skutečně bylo.

Dáša Hyklová, Dallas, Washington