Belfast vládne již jen nad vlnami Temže

O Vánocích roku 1943 se u Severního mysu odehrála poslední velká námořní bitva na evropském bojišti

Belfast vládne již jen nad vlnami Temže

* Doba, kdy Británie vládla nad vlnami, již patří minulosti. Jeden ze symbolů zašlých časů - křižník Belfast - však dnes kotví přímo proti londýnskému Toweru. Je součástí expozic Imperiálního válečného muzea.
Je po něm. Potopil se. Bůh pomáhej posádce! To jsou poslední tři věty, které může návštěvník slyšet z audioprogramu v operační místnosti křižníku. Program je zvukovou rekonstrukcí poslední fáze námořní bitvy u Severního mysu, ve které britské síly 26. prosince 1943 potopily německý bitevní křižník Scharnhorst. Tato loď o výtlaku 32 tisíc tun, vyzbrojená devíti děly 280 mm, byla do té doby stálou hrozbou pro arktické konvoje do Murmanska, kam směřovala značná část spojenecké pomoci Sovětskému svazu. V roce 1940 rozstřílela také britskou letadlovou loď HMS Glorious.
Dne 20. prosince 1943 vyplul ze skotského Loch Ewe do Ruska konvoj JW 55 B. O tři dny později se v opačném směru vypravil konvoj RA 55 A, jehož prázdné obchodní lodi se vracely zpět do Spojeného království. Součástí jejich eskort byl také HMS Belfast, vlajková loď 10. křižníkové eskadry. Na Boží hod vánoční vyrazil proti konvojům z norského Altenfjordu Scharnhorst v doprovodu pěti torpédoborců.
Druhý den ráno byl zachycen radary britských eskort a lehké křižníky Belfast a Sheffield spolu s těžkým Norfolkem se mu odvážně postavily do cesty a několikrát německou loď zasáhly. V krátké bitvě byl sice Norfolk vážně poškozen, ale Scharnhorst se dal na ústup k norským břehům, pronásledován z povzdálí britskými křižníky. V pozdním odpoledni jej dostihly další britské svazy v čele s bitevní lodí HMS Duke of York, která během hodiny a půl poškodila Scharnhorst natolik, že podstatně zpomalil rychlost. To umožnilo britským torpédoborcům a lehkým křižníkům, aby zaútočily svými torpédy a několikrát nepřátelskou loď zasáhly. Velitel německého křižníku kontraadmirál Erich Bey poslal poslední zprávu do Berlína: "Budeme bojovat do posledního náboje." V 19.48 se Scharnhorst potopil. Z 1968 mužů posádky se zachránilo jen 36 námořníků. Nepřežil žádný z důstojníků.
Britský premiér Winston Churchill se o úspěchu dozvěděl během třítýdenní rekonvalescence v Marrákeši. "Byl jsem nadšen, když nastalo ráno 27. prosince a poprvé jsem si znovu oblékl uniformu. Když jsem vycházel ze dveří, podali mi telegram oznamující osudovou zprávu o potopení Scharnhorstu," vzpomíná ve svých pamětech. "Ačkoli do definitivního zničení vyřazeného Tirpitzu zbýval ještě téměř rok, potopením Scharnhorstu byla nejen odstraněna největší hrozba našich arktických konvojů, ale konečně bylo uvolněno i celé Home Fleet. Napříště jsme už nemuseli být neustále připraveni zasáhnout proti německým silným lodím, kterým se podaří prorazit do Atlantiku, kdykoliv se rozhodnou. To byla významná úleva," zhodnotil význam bitvy u Severního mysu britský premiér.

Málem skončil ve šrotu

Lehký křižník HMS Belfast je dílem loděnic Harland & Wolff a jeho kýl spustili na vodu v severoirské metropoli, po které byl pojmenován, 17. března 1938, tedy na Den svatého Patrika, svátku všech Irů. Královské námořnictvo stál více než dva milióny liber. Křižník o výtlaku deset tisíc tun mohl vyvinout rychlost 32 uzlů a byl vyzbrojen 12 děly 152 mm ve čtyřech věžích a nesl poměrně silnou protiletadlovou výzbroj (12 děl 102 mm, osm děl 40 mm a osm kulometů). Ve své době byl nejsilnější lodí své třídy a byl domovem pro více než 950 důstojníků a námořníků.
Do služby v Královském námořnictvu se pod velením kapitána G. A. Scotta zapojil 5. srpna 1939, krátce před vypuknutím druhé světové války. Již 9. října zajal v rámci námořní blokády německou obchodní loď Cap Norte. O námořní válce na Západě se totiž v žádném případě nemohlo hovořit jako o "podivné". Jak poznamenal britský publicista Len Deighton, "atlantické tažení byla nejdelší a nejnáročnější bitva celé války a značná část bojů se v něm odehrávala v subarktických podmínkách, za vichřice a na rozbouřeném moři. (...) Nikdo z válečných hrdinů - dokonce ani stíhací piloti - nepřevyšoval statečností a zarytou odhodlaností muže obchodního námořnictva a jejich válečné eskorty."
Štěstí však Belfast opustilo 21. listopadu. Když opouštěl záliv Firt of Forth, německá magnetická mina jej poškodila natolik vážně, že v docích v Devonportu byl opravován celých 28 měsíců. V dobách míru by zřejmě skončil ve šrotu.
Do služby v Královském námořnictvu se vrátil 3. listopadu 1942 pod vedením kapitána Fredericka Parkhama a stal se zároveň vlajkovou lodí 10. křižníkové eskadry kontraadmirála R. I. Burnetta. Jejím úkolem byl doprovod konvojů do Ruska.

Z jeho paluby mělo v Den D velet Jeho veličenstvo Jiří VI.

HMS Belfast mohl být možná ještě slavnější. Počátkem června 1944 počítal Churchill, že se na jeho palubě zúčastní spolu s králem Jiřím VI. spojenecké invaze do Normandie. Vojenské špičky se však postavily proti. Například admirál Bertram Ramsay argumentoval tím, že všichni na palubě budou vystaveni značnému riziku, a navíc z boje příliš neuvidí. Churchill se s tím nechtěl smířit a trval na tom, že na Belfastu vypluje alespoň on sám. 2. června dostal z Buckinghamského paláce dopis, ve kterém mu král mimo jiné psal: "Včera odpoledne jste řekl, že by bylo skvělé, aby král mohl vést své vojáky do boje jako za starých časů; jestliže to však nemůže udělat král, nepřipadá mi správné, aby na jeho místo nastoupil jeho ministerský předseda." Churchill se, ač nerad, podvolil. Ve svých pamětech si ale neodpustil povzdechnutí: "Díky tomu, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl za první světové války, jsem dospěl k přesvědčení, že by se generálové a ostatní vyšší velitelé měli čas od času snažit osobně přesvědčit o podmínkách a aspektech, jaké jsou přímo na bojišti."
Křižník tedy k invazní pláži Juno odplul bez nejvyšších britských politických špiček. V půl šesté ráno 6. června 1944 zahájil spolu s ostatními loděmi invazní flotily - největší, jaká se kdy v historii zúčastnila jedné námořní operace - palbu na francouzské břehy, aby zneškodnil německou obranu a zničil její opevnění. V kanálu La Manche operoval Belfast až do 10. července, poté byl odvelen na Dálný východ.

Pomoc válečným zajatcům

Vývoj událostí jej však předběhl. Japonsko kapitulovalo. Práce mu však zůstalo dost. Belfast zachraňoval zubožené spojenecké vojáky, kteří přežili pobyt v japonských zajateckých táborech. Úmrtnost v nich byla 27 procent; v německých či italských byla čtyřprocentní. Křižník převážel nemocné a umírající mezi Šanghají a Hongkongem. Humanitární akce skončila v lednu 1946, ale Belfast na Dálném východě zůstal až do následujícího roku. Do přístavu Portsmouth na jihu Británie doplul 15. října 1947.

Vystřelil tolik salv, že zcela opotřeboval svá děla

V Británii byl opraven a vyzbrojen dalšími protileteckými kanóny Bofors. Do služby se znovu vrátil pod velením kapitána E. K. Le Mesuriera v září 1948. 6. července 1950 se Belfast zapojil v rámci sil OSN do Korejské války. Během ní vystřílel tolik salv, že zcela opotřeboval svá děla, takže se musel vrátit do Singapuru, kde mu vyměnili všechny hlavně. I po vyhlášení příměří v Koreji zůstal na Dálném východě.
V prosinci 1961 vplul do Dar es Salaamu, aby se zúčastnil vyhlášení nezávislosti Tanganiky. Měl tu čest, že poskytl stráž pro stažení britské vlajky.

Do výslužby sedm let před koncem dávek grogu

V roce 1963 se Belfast vrátil do Británie a naposledy navštívil své "rodné" město. Poté zakotvil v Devenportu a 24. srpna 1963 byla z jeho stěžně naposledy stažena admirálská vlajka. Během svého operačního života urazil na mořích téměř půl miliónu mil. Do výslužby byl dán sedm let předtím, než skončila jedna velká tradice Královského námořnictva - denní příděly grogu. Tento zvyk byl zaveden v roce 1655, když Angličané obsadili Jamajku. Námořníci dostávali denně ne méně než půl pinty (více než 1/4 litru) čistého rumu až do roku 1740, kdy admirál Edward Vernon nařídil ředit alkohol vodou.
Belfastu již podruhé hrozilo potupné sešrotování. Avšak zásluhou kontraadmirála Sira Morgana Gilese bylo rozhodnuto, aby byl zachován příštím generacím jako příklad velkých válečných lodí postavených pro Královské námořnictvo v první polovině 20. století. HMS Belfast se tak stal první pro budoucnost zakonzervovanou lodí po HMS Victory, vlajkové lodi admirála Nelsona. Pro veřejnost byl poprvé jako součást Imperiálního válečného muzea zpřístupněn 21. října 1971, ve výroční den bitvy u Trafalgaru.

Nejen námořní kočky

Když byl Belfast dán do služby, bylo mu povoleno mít na palubě tři kočky. Dnešní návštěvníci mohou dvě z nich vždy vidět v podobě figurín, budou-li mít štěstí, mohou potkat i současnou živou lodní kočku. Má v popisu práce zabránit přístupu myší a potkanů z nábřeží. Kočky, které slouží na HMS Belfast, jsou vždy pečlivě vybírány, aby měly přátelskou povahu. Ale návštěvníci s dětmi musí mít na paměti, že to jsou pracující zvířata a nemusí pokojně snášet necitlivé zacházení.
Ale přece jen kočky nejsou tím největším lákadlem návštěvníků. Ti mají jedinečnou příležitost prolézt veškeré prostory křižníku od můstku, důstojnických kajut, dělových věží až třeba po strojovnu. A vše si osahat. Mohou si také vyzkoušet, že ruční obsluha baterií boforsových dvojčat nebyla vůbec jednoduchá. "HMS Belfast je důležitou a trvalou připomínkou reality námořních válek 20. století," řekl ředitel lodi Jon Wenzel.

Jaroslav Beránek