Kouzelníci se sklem

Kouzelníci se sklem

* Svor je od Nového Boru coby kamenem dohodil. Uprostřed stojí velký bílý dům, dole je obchůdek se skleněnou krásou, nahoře dílna, sklady, kancelář. A také pícky - jedna velká a pět malých - a lidé a jejich práce.
Milan Drábek a Zdeněk Čáp založili svou firmu Vitráž v roce 1992. Oba absolvovali Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově. "Je to nejstarší škola na umělecké zpracování skla, je tam největší škála oborů," vysvětluje volbu Zdeněk Čáp. "Povinnou součástí studia je sklářská technologie jako taková, ale pak jsou tam obory jako malování skla, rytí skla, broušení, tvarování, leptání, výroba svítidel a velký důraz se klade na výtvarnou část. Spousta času byla věnována kreslení, modelování, malování. To nám vyhovovalo." V Crystalexu, kde nastoupili, se dělaly různé plastiky, broušené sklo, svítidla, hutní stěny, tavené sklo, pískované sklo a všechny techniky, které s tím souvisejí, včetně malování. Také vitráže. Pracovali a vstřebávali. Na sklářská sympozia se sjížděli výtvarníci z celého světa - měli možnost je pozorovat, setkat se s nimi. A rostla touha po seberealizaci.
Začátky
Ještě před listopadem 1989 spolupracovali s různými výtvarníky - Ivo Rozsypalem, Vilémem Veselým, Gizelou Šabókovou, Jaromírem Rybákem. "Tato práce navíc nám vlastně pomohla při zakládání soukromého podniku - měli jsme peníze do začátku," vzpomíná Milan Drábek: "Představovali jsme si to hrozně jednoduše. Mysleli jsme si, že když umíme řemeslo, tak to stačí. Měli jsme firmu, a neměli jsme jedinou zakázku - přísliby, které jsme dostali, nevyšly. Museli jsme rychle zaimprovizovat a najít náhradní program. Nosili jsme peníze z domova, výplaty žádné, dělali jsme fusingové obrázky, vánoční ozdůbky - tisíce kusů. Byl to takový malý zázrak, že jsme přežili. První zakázka přišla po čtyřech měsících této práce. Nechci říct, že se roztrhl pytel, ale přišla i druhá. Byly to menší věci - patnáct tisíc, třicet tisíc. Pro firmu, která má sedm lidí a ohromnou režii, to nic není, ale přece jen nás takové zakázky držely při životě. Potom jsme dostali kostel, a další, tam už šlo řádově o částku do 200 tisíc. Naše první veliká zakázka byl Týnský chrám. Když jsme poprvé podepisovali smlouvu na 700 tisíc, tak se nám klepaly ruce. To nejhorší bylo za námi. Už se o nás vědělo."
Jak jde život
Týnský chrám byla zakázka na několik let, pracovalo se podle toho, jak bylo postavené lešení, a to se dělalo zároveň s fasádou. V roce 1994 získali oba výtvarníci licenci Ministerstva kultury na restaurování památek - vitráží. "To je pro nás velmi důležitý papír," říkají. Zúčastnili se několika výběrových řízení, kde právě tato licence byla podmínkou. Některá z nich vyhráli, jiná ne. Přišly i zakázky ze zahraničí. Restaurování v rezidenci chorvatského parlamentu, autorské vitráže pro Itálii a Izrael. Která zakázka patřila k těm nejprestižnějším? "Těžko nějakou postavit na první místo. Restaurování památkových oken je náročné na preciznost a autentičnost. Jsme vedeni a zároveň omezováni rukopisem mistrů, kteří dílo tvořili. Autorská tvorba nám dává úplně jiné možnosti, můžeme zkoušet nová témata a výtvarná řešení. Obrovskou příležitostí byl v tomto směru úplně nový břeclavský kostel." Původně měli pro nově zbudovanou sakrální stavbu realizovat veškeré vitráže podle daných návrhů, v neveřejné soutěži však zvítězila jejich vize a tak dostali k dispozici 200 m2 plochy, na které mohli uplatnit svůj design. "Ojedinělý byl pro nás projekt i tím, že jsme nepoužili klasickou technologii, ale fusing. Výtvarníci jej používají pouze jako ateliérovou záležitost na menší drobnou plastiku apod. My jsme to pojali velkoryse a použili této technologie v architektuře jako velkého stavebního prvku. Je to významný posun a jsme na něj pyšní."
Fusing, Tiffany a ledové sklo
V dílně pracují většinou mladí lidé. Dvě dívky pečlivě vybarvují předlohu s motivem podle Muchy - nejžádanější artikl od německých a japonských zákazníků. Předloha se položí pod sklo, které už je vyskládáno z kousků. Ty se podle ní opět namalují, pak jdou do pece a pak se osazují. Na jedné stěně vzorky barevných sklíček (dovážejí se sem, do srdce sklářského kraje, z Ameriky!), vedle nerealizované návrhy. Na oknech fragmenty vitráží, autorských her a nápadů. O stěnu se opírá pořádný kus - modrá skleněná stěna. Když Milan Drábek metrákové dveře pootočí proti světlu, rozehrají se celou škálou modří, světýlek a lomů tam, kde se v hladké části skla rýsují původní skleněné tyče, které o kus výš plasticky vystupují na povrch. Nádhera, vydechuji, a vzápětí slyším zcela nový termín: tavená vitráž. Je nejvyšší čas na vysvětlení pojmů.
Klasika je vitráž skládaná do olova, sklíčka se vkládají do olověných profilů, je možné kombinovat s malbou. Pak je tu technologie Tiffany: Okraje sklíčka se obalí měděnou samolepicí páskou a potom se nařezaná naskládají vedle sebe do žádaného tvaru. Obrázek se letuje cínovou pájkou. I tady lze kombinovat s malbou, Tiffanyho technikou se dělají i prostorové věci jako lampy apod. Další technologií, která je těmto dvěma příbuzná, je skládání do mosazi. Mosazný profil nezapadá jako jednotlivá olůvka dovnitř do sebe, ale jde vlastně na sraz přímo k sobě. Záleží na přesnosti, je to piplačka, letuje se v bodech. Pak přichází již zmíněný fusing, kdy vrstvením různobarevných skel vzniká proti světlu zajímavý efekt. "Nemůže to být jen tak, jak si kdo zamane, že vezme červené a modré sklo a že to speče," vysvětluje pan Drábek. "Sklo musí mít stejnou dilataci (tepelnou roztažnost) - to znamená, že je vyráběné pro tento účel. Spékáním se sklo zahřívá na 700 nebo 800 stupňů téměř doběla, potom zvolna tuhne. Kdyby každé tuhlo jinak - popraská to. Technologie je složitá, ale když už se ví, co s tím, tak to náročné není. Sklo se dá i ohýbat, tvarovat. Tavená vitráž je nejnovější věc. Nazvali jsme si ji tak sami, protože se jedná o tavenici. Dělají to tak výtvarníci, že slijí tyče nebo kompozici, ale v malém. My jsme chtěli tuto technologii použít pro náš obor, pro vitráž jako takovou - pro okno, pro ploché sklo. Jsme v začátcích a už teď se ukazují velké možnosti."
Procházíme kolem skla pokrytého ledovými květy a Milan Drábek se usmívá: "Tady ledování - to je mechanicky narušený povrch skla. Sklo se zdrsní (pískováním nebo broušením) a potom se na něj nanáší vrstva klihu. Postupně, jak klih tuhne, na povrchu rychleji, vespod pomaleji, vytrhává skleněné lasturky z povrchu skla. Vypadá to jednoduše... Viděli jsme u některých zákazníků, jak se pokoušejí udělat si ledové sklo sami, ale nakonec se stejně na nás obrátili. Všechno chce své."
O zákazníkovi a konkurenci
Zákazník je všelijaký. Třeba takový, že zavolá a zeptá se, kolik stojí metr vitráže, a neví ani jaké. Pak takový, který chce, aby pánové něco namalovali a přijeli, protože on nemá čas. Pak ti, kteří jsou informovaní a chápou, že ceny určuje materiál a náročnost zpracování, a konečně ti, kteří mávnou pohrdavě rukou a oznámí, že takovou (rozuměj vitráž) viděli za podstatně míň a ještě byla hezčí. Nejspíš viděli skládačku - napodobeninu pravé vitráže, ale kdo to pozná? A jsme u konkurence. "Ano, víme o ní. Snažíme se být před ní vybavením a možnostmi, které jsme schopni nabídnout. Konkrétně technologie do mosazi, to je drahá záležitost. Tavené věci, na to musí být pece a musíte znát technologii, mít dostupný materiál - levnější, než se dá koupit. To jsou naše výhody." Horší je to s konkurencí nekalou. Milan i Zdeněk vzpomínají na zákazníka, který je pozval, aby dodělali zakázku. Ukázal hrdě svou vitráž a netušil, že to žádná vitráž není: "Jsou to takové samolepicí fólie, nalepí se na to sklo, a olovo je rovněž samolepicí. Na půl metru to nepozná ani odborník, ale je to podfuk. Zasvítí vám do toho sluníčko a po dvou sezónách všechno spadne."
Budoucnost?
Když si pustíte jakýkoliv nový americký film, je velmi pravděpodobné, že v interiéru filmových hrdinů zahlédnete vitráž. Je velmi žádaná, stává se běžnou. "Vitráž je jedna z věcí, kterou lidé v životě nepotřebují," říkají zcela realisticky oba výtvarníci a zároveň se shodují v tom, že právě v drobné klientele vidí svoji budoucnost. Ceny se samozřejmě odvíjejí od materiálu, technologie, složitosti vzoru. Obyčejné ornamentální sklo u sklenáře stojí kolem dvou set korun za metr čtvereční, u skla zpracovávaného ručně cena rázem skáče ke dvěma tisícům, a sklo dvouvrstvé, kdy se přes vrstvu křišťálového skla přetahuje barevné - to už je osm tisíc bez daně. Záleží také na tom, toužíte-li po jednoduchém sklíčku v olovu či po složité malbě na skle, které pak bude spojováno mosazí. "Vítáme každého. Když přijde zákazník, který neoplývá penězi, nabídneme mu jednoduchou, ale kvalitně provedenou věc. Žádný podfuk," říká Zdeněk Čáp a Milan Drábek doplňuje: "Lidé by se neměli bát, říkat si, pro mne to není. Nedělají se jen vitráže do secesní vily, ale i moderní do moderního domu či do paneláku."
Nebojím se, říkám si, když odjíždím, oči plné barevných sklíček. Jednou, až v mém bytě uzraje místo, se možná vrátím jako zákazník. Ne snad že bych vitráž potřebovala pro život. Může mi ho však báječně zpříjemnit.

Vladimíra Storchová