Houpací kůň okouzlí spíš dospělé

Svět hraček není jen zmenšenina velkého, reálného světa

Houpací kůň okouzlí spíš dospělé

* Hračky jsou staré jako lidstvo samo, jen se v průběhu let mění podle toho, jak se mění svět. Jejich význam nespočívá jen v tom, že dítě zabaví a rozsvítí v jeho očích jiskřičky radosti. Hračky jsou především předměty, které dětem otvírají pohled na svět, rozvíjejí jejich fantazii a ovlivňují jejich vkus, tvořivost a citlivost.
Svět hraček byl po dlouhou dobu pokládán za pouhou zmenšeninu světa dospělých, ale v poslední době psychologové dospívají k názoru, že je to zcela svébytný svět, který významně formuje dětskou osobnost.
Mnoho rodičů netuší, že podle toho, s čím a jak si dítě hraje, se vyvíjí jeho vkus, představivost, a dokonce i nejrůznější dovednosti. Ačkoli dnešní hračky se od hraček starých několik staletí výrazně liší, mají v životě dítěte stále stejnou úlohu. S jejich pomocí lze dítě zabavit, potěšit, ale i vést.
S hračkami je téměř neodmyslitelně spjato období Vánoc. Snad na každé dítě čeká pod rozsvíceným stromkem vytoužená panna, autíčko nebo plyšový medvěd a každý rodič se v předvánočním shonu snaží najít v přeplněných obchodech hračku, která by byla ideálním darem pro milované dítě.
Udělejme si malý výlet do světa hraček, který je neobyčejně pestrý a ani pro většinu dospělých nikdy neztratí své kouzlo.
Cesta do historie
Nejstarší dochované hračky pocházejí z Egypta, Řecka a Afriky a většinou bývají vyrobeny z odolných materiálů, jako jsou keramika, hlína nebo slonovina. Dřevěné a kožené hračky se dochovaly až z mnohem mladší doby; ne proto, že by se začaly vyrábět později, ale proto, že snadněji podléhají zkáze.
Na starých hračkách je kromě patiny, kterou na nich zanechal čas, asi nejkrásnější fakt, že každou vyrobily ruce otce nebo dědečka přímo pro milované dítě. Až do sedmnáctého století, kdy se výroby hraček chytili podnikavci a začali je prodávat na jarmarcích a trzích, byla totiž každá jednotlivá hračka originálem.
Staré hračky se podstatně liší podle toho, z jaké sociální vrstvy pocházel člověk, který je vyrobil. Ti nejchudší při výrobě hraček používali vše, co jim příroda nadělila: kaštany, žaludy, kůru stromů, dřevo. Majetnější lidé už si mohli nechat vyrobit na zakázku jednodušší hračky, a skutečně bohatí lidé pak nechávali pro své děti zhotovovat velmi nákladné přesné kopie světa dospělých; například nábytek, oblečení pro panenky a podobně.
Největší odlišnost starých hraček od moderních spočívá v tom, že kdysi byly hračky přesnou kopií skutečnosti, někdy trochu přikrášlenou, ale stále kopií. Dnes se při výrobě hraček používá fantazie a nadsázka, což bylo kdysi nemyslitelné.
"Staré hračky ovšem pro dnešní děti nemají žádnou zvláštní hodnotu," říká Václav Kubát, prezident Sdružení pro hračku a hru a profesor pražské Střední uměleckoprůmyslové školy, která vychovává návrháře a tvůrce hraček. "Jejich kouzlo cítí hlavně dospělí, kteří chápou souvislosti jejich vývoje. Studenti naší školy se například často dívají na staré hračky svrchu, připadají jim obyčejné, nedůmyslné, všední. Až časem pochopí, že jsou daleko hodnotnější než hračky moderní."
U dětí vítězí kýč
Pokud dítěti darujete pod stromeček starožitného dřevěného houpacího koně, pravděpodobně se dozvíte, že jste raději měli koupit umělohmotnou figurku Supermana. Dítě neocení, že dřevěný kůň je padesát let starý a nádherně ručně vyřezávaný. Bude mu na něm chybět křiklavá barva a knoflík, po jehož zmáčknutí zvíře řehtá nebo koulí a svítí očima.
Děti zkrátka mají tendenci přiklánět se ke kýči. Jelikož nemají vyškolený vkus, jako první sáhnou po nevkusu. Úkolem rodiče proto je ovlivňovat výběr hračky tak, aby vyhovovala dětským požadavkům, byla pro dítě atraktivní a plnila dětská přání, ale vedle toho i rozvíjela jeho tvořivost, vkus a fantazii.
To samozřejmě neznamená, že moderní hračky jsou veskrze horší než ty staré. Jen je třeba citlivě vybírat a uvažovat, která dítěti nějak pomůže ve vývoji a která mu naopak může uškodit. Velkým nedostatkem některých moderních hraček je to, že jsou dovedeny do takových detailů, že vlastně okrádají děti o fantazii. Jsou efektní, zajímavé a atraktivní, ale poskytují minimální prostor pro představivost, a navíc škodí vkusu.
Na trhu se objevuje spousta hraček, na nichž je na první pohled znát, že je nedělali výtvarníci a že jsou vyrobeny ryze pro zisk. Dětem se ovšem tyto kýčovité hračky líbí ze všech nejvíc. Dospělý by proto měl dohlížet na to, aby si dítě vybralo takovou hračku, která je potěší, ale bude přitom pro ně vhodná.
V současné době se čeští výrobci hraček pokoušejí prosadit návrat dřevěné hračky, ale tuto snahu jim často komplikují prodejci, kteří jsou velmi zpátečničtí a odmítají přijímat do prodeje cokoli neosvědčeného.
Ačkoli v minulosti byla naše země hračkářskou velmocí, která vyvážela své výrobky do celé Evropy, dnes se na našem trhu prodávají hlavně zahraniční hračky. Po revoluci se totiž všichni rodiče masově vrhli na západní hračky, protože to pro ně bylo něco, co neznali a co chtěli svým dětem koupit bez ohledu na to, jak nevkusné to je. V současné době se konečně zdá, že se lidé těchto hraček nasytili a už je v takové míře nekupují. Není to jen proto, že by měli méně peněz, ale i proto, že se poučili, jak by měla kvalitní hračka vypadat.
Hračka jako umění
Tvorba hraček má v naší zemi velkou tradici. Již za první republiky vyrábělo velmi kvalitní hračky družstvo Artěl. K poválečným osobnostem tohoto oboru pak patří především Jiří Trnka, Viktor Fixl a Vít Grus. Největší rozkvět české hračky nastal po roce 1958, kdy na světové výstavě hraček v Bruselu získala česká expozice, navržená Jiřím Trnkou, zlatou medaili. O české hračky potom byl dlouhou dobu po celém světě velký zájem.
Ačkoli v posledních letech se už české hračkářství netěší takovému rozkvětu, stále u nás existují studijní obory, které se snaží vychovávat profesionální návrháře a výrobce hraček, jejichž hlavním úkolem by mělo být dovést českou hračku znovu na výsluní.
Děti, které mají výtvarné nadání a chtěly by se v životě věnovat tvorbě hraček, mohou začít studovat na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově, v Uherském Hradišti nebo v Brně.
Při výuce studenti vyrábějí hračky podle svých vlastních návrhů a ty později putují do mateřských škol, dětských domovů a nemocnic, aby udělaly radost dětem, které je nejvíc potřebují.
"Vyrábíme hračky pro motolskou nemocnici - pro psychiatrii, onkologii a dlouhodobě nemocné pacienty," říká profesor Václav Kubát. "Po poradě s psychology také vyrábíme věci, které se jim hodí při práci s dětmi - například jsme dělali pro mentálně postižené děti panáka, ze kterého se učí odezírat, jestli je veselý nebo smutný, rozzlobený nebo spokojený." Studenti také vyrábějí naučné hračky: Stavebnice, skládanky, s jejichž pomocí se dítě učí počítat, rozeznávat barvy, zvířata nebo roční období. Škola pak tyto hračky velice levně, jen za režijní cenu, odprodává mateřským školám.
Připravil Emanuel Mizia