NATO a evropská bezpečnost v kostce

NATO a evropská bezpečnost v kostce

* Situace na našem kontinentu devadesátých let se podstatně změnila. To pociťují zejména státy středovýchodní Evropy (Českou republiku nevyjímaje), které svou politickou, ekonomickou a sociální podstatou směřují ke sdílení hodnot demokratického světa. Při svém směřování si však zároveň uvědomují i potřebu dlouhodobých bezpečnostních jistot.
Současné řešení problému bezpečnější středovýchodní Evropy spočívá v prohlubování svazku s evropskými a euroatlantickými organizacemi (NATO, Evropská unie, Západoevropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Rada Evropy), aktivní účasti na činnosti Organizace Spojených národů a v udržování dobrých vztahů se sousedními státy. Česká republika, hlásící se k spoluodpovědnosti za obranu společných demokratických hodnot, usiluje o plnohodnotné zakotvení v takových mezinárodních uskupeních, která poskytují nejvyšší míru bezpečnosti pro naše občany a celou Evropu.
V současné době lze NATO považovat za jedinou fungující strukturu kolektivní obrany. Jeho rozšiřování nabídne novým členům především výhody společné obrany, ale také rychlejší integraci do dalších evropských organizací. Česká republika usiluje o členství v NATO, neboť to je v jejím životním zájmu. Severoatlantická aliance hraje a bude hrát roli rozhodujícího garanta stability, bezpečnosti a důvěry v Evropě.

Organizace Severoatlantické smlouvy

North Atlantic Treaty Organization - NATO vznikla v roce 1949. Jejím cílem je zabezpečit svobodu sdružených zemí prostřednictvím politické solidarity a odpovídající vojenské síly sloužící k odstrašení a v nezbytném případě k odvrácení všech forem agrese. Základem Severoatlantické aliance se stala Severoatlantická smlouva přijatá ve Washingtonu 4. dubna 1949.
Smlouva potvrzuje individuální práva členů, jakož i jejich mezinárodní povinnosti vyplývající z Charty Organizace spojených národů. Zavazuje členské státy sdílet rizika i odpovědnost, avšak i výhody plynoucí z kolektivní bezpečnosti.
Klíčovou částí smlouvy je článek 5, který stanovuje mechanismus uplatnění kolektivní obrany. Zní následovně: "Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti."
Členy NATO je nyní 16 zemí: Belgie, Dánsko, Francie (pouze v politických strukturách), Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Řecko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Spojené státy americké, Španělsko (pouze v politických strukturách) a Turecko. V červenci 1997 na madridském summitu bylo rozhodnuto o rozšiřování aliance na východ. V první vlně jsou přizvány tři středoevropské státy - Česká republika, Polsko a Maďarsko, které již 16. prosince 1997 podepsaly protokoly o vstupu do NATO.
V činnosti Severoatlantické aliance se důsledně uplatňuje princip demokratické kontroly a civilního řízení, což v praxi znamená, že vojenské struktury aliance jsou podřízeny politickému vedení.

Řídící orgány NATO

Nejvyšším orgánem aliance je Rada NATO (North Atlantic Council), která má výkonnou politickou a rozhodovací moc. Skládá se ze stálých zástupců členských zemí - velvyslanců v NATO, kteří se scházejí nejméně jednou týdně, ale v případě nutnosti může být svolána téměř okamžitě. Nejméně dvakrát ročně se Rada schází na úrovni ministrů zahraničních věcí.
Kdykoli je třeba řešit obzvlášť závažné otázky, koná se summit, kterého se účastní nejvyšší představitelé států nebo vlád. Rozhodnutí Rady NATO jsou výrazem kolektivní vůle vlád členských zemí a přijímají se na základě konsenzu.
Nejvyšším vojenským orgánem aliance je Vojenský výbor (Military Committee). Pracují v něm stálí zástupci náčelníků generálních štábů členských zemí NATO. Nejméně dvakrát ročně se uskutečňuje zasedání na úrovni náčelníků generálních štábů. Výbor zajišťuje mezinárodní konzultace a spolupráci ve vojenských otázkách a je zároveň hlavním zdrojem vojenského poradenství pro civilní orgány aliance. Výkonným orgánem Vojenského výboru je integrovaný Mezinárodní vojenský štáb.
Úkolem integrované vojenské struktury je sloužit jako organizační základna pro obranu členských zemí proti ohrožení jejich bezpečnosti a stability. Je pod politickou kontrolou a podléhá velení na nejvyšší úrovni. Zahrnuje i síť hlavních a podřízených velení pokrývajících celé severoatlantické teritorium. Úlohou integrovaných vojenských sil NATO je zaručovat bezpečnost a územní celistvost členských zemí, přispívat ke stabilitě a rovnováze v Evropě, řešit krize, a hlavně poskytovat obranu strategické oblasti, pro kterou platí Severoatlantická smlouva.
V novém strategickém prostředí musí být tato role naplňována způsobem, který bere v úvahu fakt, že nebezpečí může spíše přicházet z mnoha stran a směrů než z jedné hrozby. Udržení adekvátního vojenského potenciálu a plná připravenost jednat kolektivně při společné obraně tak zůstává ústředním obranným cílem aliance.
Hlavním rysem nové integrované velitelské struktury NATO, která začala fungovat v červenci 1994, je snížení počtu hlavních vojenských velitelství ze tří na dvě - Velitelství spojeneckých sil v Evropě a Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku. V rámci Velitelství spojeneckých sil v Evropě jsou tři hlavní podřízená velitelství odpovědná za oblast Jih, Střed a Západ.

Vojenské síly aliance

Vojenské síly NATO se skládají z jednotlivých národních příspěvků států aliance, které je v rámci svých vlastních ozbrojených sil předurčí ke spolupráci ve spojeneckých silách NATO. Jsou připraveny podle stejných norem a pravidel, aby spolu mohly navzájem kooperovat. Této schopnosti se říká kompatibilita a interoperabilita. Patří sem zejména jazykové znalosti (používá se výhradně angličtina), systémy velení a řízení, komunikační systémy, mapová symbolika, logistika, plánovací procedury a mnoho dalších technických záležitostí důležitých pro vedení operací.

Tři kategorie vojenských sil

Síly včasného nasazení jsou mnohostranné, vysoce pohyblivé pozemní, letecké a námořní síly udržované ve vysoké pohotovosti a schopné při krátkém varování včas reagovat na krizové situace.
Hlavní obranné síly tvoří hlavní složku nové obranné struktury. Zahrnují pozemní, letecké a námořní síly v činné službě a mobilizační záloze, schopné odstrašovat a bránit se proti násilí nebo agresi. Skládají se z mnohonárodních a národních uskupení na různém stupni pohotovosti.
Záložní síly se skládají z dalších vojenských sil na různém stupni pohotovosti a použitelnosti, které mohou být užity k posílení kterékoliv oblasti NATO na souši či na moři pro odstrašení, řešení krize nebo obranu.