Na Titaniku se zřejmě pokazilo vše, co se vůbec pokazit mohlo

Luxusní parník se nepotopil s rozpáraným bokem - měl jen šest nevelkých trhlin

Na Titaniku se zřejmě pokazilo vše, co se vůbec pokazit mohlo

* Největší a nejpřepychovější osobní dopravní loď světa, považovaná za nepotopitelnou, skončila po srážce s ledovcem na dně Atlantiku při své panenské plavbě roce 1912 ze Southamptonu do New Yorku. Katastrofa si vyžádala 1503 obětí. Zachránilo se 703 lidí. Zbyly otázky: Proč tak bídně dopadla tak skvělá loď? Proč se potopila tak rychle? Šlo tomu zabránit?
Podle dlouho přežívající teorie při srážce s ledovcem vznikla v pravoboku 275 metrů dlouhého námořního obra trhlina o délce 91,5 metru. Protože však parník skončil jižně od Newfoundlandu v hloubce přes 3000 metrů, nikdo z námořních badatelů nemohl tuto teorii spolehlivě prokázat. Dokonce i v roce 1985, kdy se po mnoha marných pokusech konečně podařilo vrak objevit, jednotlivé výpravy sledovaly jedinečné panoptikum trosek luxusního parníku, aniž by se zabývaly poškozeními trupu - převážně proto, že příď pokrývala až šestnáctimetrová vrstva bahna.

Loď zřejmě zaplatila za přílišnou rychlost

Mezinárodní tým vědců a techniků, který opakovaně zkoumal vrak v poslední době, došel k překvapujícím závěrům, jež snad ukončí vleklou debatu o příčinách zkázy Titaniku. Průzkum na principu odrazu zvukových vln pronikajících nánosy bahna ukázal až neuvěřitelně malé poškození trupu. Omezilo se na šest nevelkých trhlin na pravoboku ve výšce kolem tří metrů nad dvojitým dnem lodi. Jejich celková plocha přitom činí sotva 3,7 čtverečního metru!
Odborníci soudí, že právě těchto šest trhlin v šesti z celkem 16 vodotěsných komor způsobilo zkázu lodi. Nejdelší trhlina, která přeráží vodotěsnou přepážku mezi kotelnami č. 5 a 6, měří necelých jedenáct metrů. Těsně po srážce měřily trhliny průměrně šest metrů. Vedly pod čarou ponoru, kde mořská voda pod obrovským tlakem prýštila do trupu obdobně, jako tryská voda z hasičské stříkačky. Vnitřek lodi tak byl postupně zatížen 39 tisíci tun vody.
Škody způsobené srážkou s ledovcem by byly diametrálně odlišné, pokud by loď neplula velmi rychle - v okamžiku nárazu se podle odhadů pohybovala rychlostí 22 uzlů (42 km/h). Už při poloviční rychlosti by byl trup výrazně méně poškozen a s největší pravděpodobností by bylo zatopeno méně vodotěsných komor. Největší námořní katastrofa by se oné nedělní noci 14. dubna 1912 za jasného nebe, studeného vzduchu a klidného moře nejspíš nekonala.
"Titanic se té noci stal obětí," říká vedoucí týmu námořních a právních expertů, kteří havárii vyšetřují, William Garzke. "Pokazilo se, co se pokazit mohlo," dodává. Jeho tým pomocí počítačových simulací a metalurgických expertiz vzorků oceli vyzvednutých z vraku stanovil, jak se parník potápěl po přídi (viz kresba), rozlomil se a klesl ke dnu. Podle působení mikrobů živících se kovem stanovil také na desetiletí dopředu pravděpodobný osud korodujícího trupu.

A nepotopitelné se kupodivu potopilo...

Konstrukce Titaniku umožňovala přežít zatopení tří a v závislosti na okolnostech možná i čtyř vodotěsných komor. V roce 1912 Edward Wilding, jeden z námořních architektů loděnic Harland & Wollf, kde byl námořní gigant postaven, navrhoval, aby postupné zatopení šesti komor způsobilo jen omezené škody. Jeho návrh však nikdo nebral vážně. Takřka všichni věřili, že jen po celistvém protržení trupu ve značné délce by se mohla potopit tak mohutná a skvěle postavená loď. Ostatně i dobové kresby zobrazují Titanic zásadně vedle vysoko přečnívající ledové velehory.
Z výsledků různých výprav k vraku v letech 1985 až 1995 vyplynulo, že příď a záď lodi leží na dně ve vzdálenosti asi 800 metrů od sebe. V bahně mezi nimi jsou roztroušeny tisíce předmětů z lodních palub i kajut. Kolem 1800 z nich už bylo vyzvednuto.
Otázkou zůstává, zda se zaoceánský kolos rozlomil už na hladině. Někteří cestující svědčili o tom, že se potopil poté, co se rozlomil. Přeživší důstojníci naopak tvrdili, že se loď potápěla jako celek. Z metalurgických analýz vyplynulo, že při potápění - ať už vinou křehké oceli, únavy materiálu či z jiných příčin - se v trupu začaly tvořit praskliny. Loď pak klesala do hlubin ve dvou kusech.
Vyšetřovací tým se pokoušel zjistit, co se s lodí stalo na dně, když na zádi nalezl rozsáhlé deformace svědčící o tvrdém nárazu. "Vypadá to, jako by se zprudka zastavila," prohlásil jeden z vyšetřovatelů. Než záď dopadla na dno, pohybovala se pravděpodobně rychlostí 57 až 86 km/h. Odborníci soudí, že náhlý náraz mohl umocnit relativně nevelké poškození způsobené ledovcem.
Přesto zůstává záhadou, co se skutečně přihodilo. Celistvé části vraku se někdy v příštím století zhroutí pod náporem koroze. Tisíce rudošedých jehliček rzi vytvářených bakteriemi narostou do délky mnoha desítek centimetrů a budou připomínat rampouchy. Mikrobiologové se domnívají, že bakterie už stačily spořádat asi pětinu zádi velkolepého lodního díla.

Souvisejí snad nýty s počtem obětí?

K vraku Titaniku se letos v srpnu chystá tým asi 150 vědců, oceánografů a odborníků na námořní právo, který se pokusí o vyzdvižení asi dvacetitunové části trupu s nedotčenou kajutou. Už v roce 1996 se obdobný tým pokoušel vyzdvihnout dvě kabiny první třídy pomocí šesti mohutných vaků, z nichž každý obsahoval 19 tisíc litrů nafty, látky lehčí než voda. Několik vaků nadnášejících trosku se však uvolnilo a kajuta opět zmizela v moři - má však na sobě zařízení, které usnadní její lokalizaci.
Analýza trosky má zjistit, zda by následky katastrofy mohly zmírnit kvalitnější nýty, které spojují jednotlivé ocelové pláty trupu. Lodní trup obsahoval celkem tři milióny nýtů o celkové hmotnosti 1200 tun. Metalurgické analýzy vzorků z plátů trupu totiž budí podezření, že ocel vyráběná na počátku století obsahovala příliš síry. Pokud její obsah překročí určitou úroveň, ocel ve styku se studenou vodou křehne.
W. Garzke má nicméně za to, že se dosavadní poznatky o podílu nýtů na katastrofě poněkud zveličovaly. "Nezjišťujeme, zda by loď přežila," říká a dodává, že by se i při kvalitním provedení kovu stejně potopila. Kdyby však nýty byly pevnější, snad by se snížilo riziko. "Zaměřujeme se na to, zda se potápění plavidla mohlo zpomalit o minuty nebo dokonce o hodiny," prohlásil Garzke.

Napadaný velkofilm

Novou vlnu zájmu o historickou tragédii vzedmul velkofilm Titanic režiséra Jamese Camerona, který už přes dva měsíce láme rekordy návštěvnosti. Film letos oceněný čtyřmi Zlatými glóby a nominovaný na Oscara ve 14 kategoriích už stačil vydělat v samotných Spojených státech přes 400 miliónů dolarů. Přes četné protesty, že "překrucuje a znevažuje chování některých skutečných účastníků dramatu", se stal druhým kasovně nejúspěšnějším filmem všech dob. Předstihl Spielbergův film E. T., za který diváci dosud zaplatili 399 miliónů. Nový velkofilm zatím nedostihl jen Hvězdné války z roku 1977, jež do pokladen přinesly 461 miliónů dolarů. Titanic prostě zůstává legendou - a na legendách se vydělává od nepaměti.

Bořek Otava
Pravděpodobné schéma, jak se trup potápěl přídí napřed předtím, než se rozlomil na dvě části, posléze ležící na dně ve vzdálenosti zhruba 800 metrů (křížky značí jednotlivé kotle).
Apokalyptická scéna z úspěšného filmového trháku Titanic, který se prakticky celý natáčel v průběhu loňského července a srpna v hollywoodských Digital Domain Studios (viz rubrika počítače).Pomoci mohl echolot
Bezprostředně po potopení Titaniku navrhl anglický fyzik Lewis Fry Richardson objevovat v noci a v mlze ledovce ozvěnou, kterou se vracejí odražené signály zpět k lodi. Američané vyvinuli takové přístroje už v roce 1912. V témže roce vynalezl německý fyzik Alexander Behm echolot, který vysílal zvukové signály z lodi směrem k mořskému dnu. Z času návratu ozvěny bylo možné vypočítat hloubku pod lodí.
Hlavní technické parametry Titaniku
Délka 268,98 m
Šířka 28,19 m
Výtlak 46 329 BRT
Počet cestujících 2603
Výkon motorů 51 000 HP
Cestovní rychlost 23 uzlů (44 km/h)
Výrobce loděnice Harland & Wollf (Irsko)
Pracnost 3000 dělníků po dva roky
Náklady dnešních asi 400 mil. USD