Život zasvěcený tvůrčímu výzkumu a vědě

In memoriam člověka, který dal světu kontaktní čočky a silon

Život zasvěcený tvůrčímu výzkumu a vědě

* Kontaktní čočky a silon. Dva pojmy, kterými obohatilo slovník všech světových jazyků dvacáté století. Oba jsou také spojeny se jménem jednoho člověka a oba mají svůj původ v této zemi.
Otto Wichterle se narodil 27. 10. 1913 v Prostějově do podnikatelské rodiny - jeho otec byl spolumajitelem strojírny Wikov (později Agrozet). Ve třicátých letech začal studovat na chemické fakultě pražské ČVUT, přestože byl od toho zrazován s poukazem na to, že absolventi chemie nenajdou zaměstnání - v té době se totiž projevovaly dozvuky hospodářské krize a chemici těžko sháněli místa. Právě tento ročník se však po absolvování dostal do období maximálního zájmu. Jednou z nitek, které později přivedly O. Wichtereho ve válečných letech do Zlína k osudovému baťovskému systému, bylo přidělení jeho prvního doktoranda I. Vavrečky, syna ředitele firmy Baťa.

Plány psané křídou

"V té době jsem v souvislosti se svou habilitační prací připravil mimoděk při preparaci krotonaldehydu vedlejší produkt, ve kterém jsem rozpoznal 1-ethoxylbutadien," píše O. Wichterle ve svých Vzpomínkách. "Při jeho rektifikaci mi v koloně vznikl kaučuk, první syntetický polymer, který jsem v životě připravil. Vavrečka u toho byl a referoval o tom ve Zlíně."
Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939, což O. Wichterlemu zabránilo dostudovat Lékařskou fakultu UK, kam se v roce 1935 zapsal, nastoupil u Bati. Ten totiž vydal příkaz získat pro výzkum co nejvíce vědeckých pracovníků ze zrušených škol.
"Křídou na podlaze jsem tedy vyznačil, kde chci mít pracovní stoly, kde digestoře, kde jaké instalace, Nastoupila hned instalační četa, která během asi tří dnů provedla všechny konstrukce."
O. Wichterle začal rozhlížet po něčem, co by pro firmu mělo bezprostřední význam - a zaujaly jej Carothersovy patenty týkající Nylonu 66, obzvláště pak práce o polykondenzaci 6-aminokapronové kyseliny získané z kaprolaktamu. Z ní vyplývalo, že takto není možné připravit vysokomolekulární polyamid, který by se dal spřádat na vlákna. O. Wichterle si však vzpomněl, jak viděl v Lukešově laboratoři destilovat nádherně krystalizující kaprolaktam:
"Sledovali jsme tehdy s potěšením, jak Přeučil prováděl skoro explozívní Beckmanův přesmyk oximu vždy s několika málo gramy a pokaždé se z baničky zakouřilo. Nikoho z nás ovšem tehdy nenapadlo, že by kaprolaktam mohl mít jednou význam jako surovina syntetického vlákna."

Čočka na Štědrý den

Tato myšlenka jej pak dovedla až ke způsobu polymerace epsilon kaprolaktamu, který se stal podkladem pro výrobu silonu. Kromě punčochářské příze ale vyrobili již v roce 1941 vzorky pro chirurgické šití, které vyzkoušeli na statném vlčáku, jemuž byl vyjmut dvanácterník. Pes přežil tuto operaci a byl zdravý ještě přes deset let.
Po válce přes politické problémy dovedla vědecká prestiž O. Wichterleho na místo jednoho ze tří děkanů nově zřízené VŠCHT v Praze, kde ale bylo jeho působí ukončeno po politických prověrkách v roce 1958. Nicméně v padesátých letech přišel jeho největší úspěch - objev kontaktních čoček. K syntéze hydrofilních gelů došel, jak sám popisuje, zcela náhodou. V létě 1952 jel rychlíkem z Olomouce do Prahy, kde si sedl vedle muže, který četl oftalmologický časopis.
"Když jsem v něm zahlédl velkou reklamu na tantalové protézy pro náhradu očního bulbu, navázal jsem se svým sousedem rozhovor a vyslovil jsem přitom názor, že ... by bylo lepší vymyslet umělé hmoty, které by se s okolní tkání lépe snášely. Přitom jsem improvizovaně odvodil představu řídce síťovaných hydrofilních trojrozměrných polymerů, od kterých by se dala očekávat lepší snášenlivost."
Tato myšlenka se ujala a nabyla vlastního života. Při podávání patentů O. Wichterle již popsal i využití pro výrobu kontaktních čoček, což tehdy byla ještě čirá fantazie. Den před Štědrým večerem roku 1961 si doma z dětské stavebnice Merkur sestavil první prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jako náhonu použil dynama z jízdního kola svých synů. Ze školy přinesl monomery a katalyzátory, a také dvoulitrovou tlakovou láhev s argonem, která byla původně v kyslíkovém přístroji z pozůstalosti po luftwaffe. Na Štědrý den dopoledne odlil první čtyři čočky.

Vynálezy pro praxi

Vynálezem suchého gelu, který lze soustružit, brousit a leštit, získal poté světový monopol na výrobu měkkých čoček. Tehdejší československý stát získával nemalé prostředky z licenčních poplatků, ale po roce 1968, kdy O. Wichterle upadl v nemilost, je Akademie věd prodala zhruba za cenu odpovídající jednoročnímu výnosu z licencí.
V roce 1959 inicioval O. Wichterle založení Ústavu makromolekulární chemie, jehož se stal prvním ředitelem. Po roce 1969 byl pro svůj nezlomný a statečný občanský postoj zbaven všech funkcí a ve vědecké práci mohl pokračovat jen za ztížených podmínek.
V sedmdesátých letech jej zaujala možnost syntetizovat hydrogelové nosiče, které by byly schopny fixovat a imobilizovat biokatalyzátory, zvláště enzymy. Kromě základního výzkumu se orientoval i na praktické cíle, neboť doufal, že po případném vypovězení z ústavu by mohl najít zaměstnání v chemické nebo zdravotnické praxi.
"Řešil a vyřešil jsem v té době celou řadu medicínských aplikací hydrogelů: implantáty do hlasivek, kapilární drény pro chirurgické léčení glaukomu, implantáty pro orientovanou infuzi léčiv do blízkosti nádorů, implantáty umělého hrtanu, náhradu očního sklivce a konstrukci přístroje pro výměnu sklivce, povrchově hydrofilizovaná srdeční čerpadla, výrobu xerogelových tyčí pro soustružení čoček, výrobu torických kontaktních čoček, gelové vložky bronchů k zavádění léčiv u těžkých astmatiků..."

Příběh nepoddajnosti

V roce 1990 byl O. Wichterle jmenován předsedou Československé akademie věd, v roce 1993 byl zvolen čestným předsedou AV ČR. Za jeho mimořádný přínos k rozvoji naší vědy se stal nositelem četných domácích i zahraničních vyznamenání i čestným členem mnoha zahraničních vědeckých společností. O životě O. Wichterleho v úvodu k jeho autobiografii rovněž nedávno zesnulý Miroslav Holub napsal:
"... je to ovšem také příběh vědce světového formátu, na jaké tato země není nejbohatší; a je to zároveň příběh české nepoddajnosti a českého způsobu realismu; a historie přežití lidského ducha za všech okolností a všech okupací posledních padesáti pěti let."
Šárka Speváková