Corona regni Boemiae

Národní kulturní památka číslo dvě

Corona regni Boemiae

Legendární dveře se sedmi zámky, které vedou ze Svatováclavské kaple katedrály sv. Víta do trvale nepřístupného prostoru Korunní komory. V ní jsou v trezorové skříňce, rovněž pod sedmi zámky, uloženy české korunovační klenoty.
Svatováclavská koruna je ukončena křížkem. Původně jej zdobilo pět kamenů, jeden z nich, umístěný u paty křížku, se nedochoval. Uprostřed je safírová rytina znázorňující Krista na kříži. Po stranách jsou zasazeny červené spinely. Vrchol zdobí safír. Nápis na zlatém lemu křížku zní: HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI.
Karel IV. zobrazený jako starozákonní patriarcha. Z Misálu olomouckého biskupa, který je uložen v Knihovně Metropolitní kapituly u sv. Víta.
* Ve dvacátém století byl unikátní soubor českých korunovačních klenotů vystaven jen osmkrát. Znovu, podeváté, se tak stane u příležitosti osmdesátého výročí vzniku samostatné Československé republiky.
(red)
Klenotnickou i řemeslnou hodnotu jednotlivých částí souboru českých korunovačních klenotů by snad bylo možné vyčíslit v penězích. Hodnota historická a symbolická je však nedocenitelná. Soubor, jenž vznikal v průběhu několika staletí, osobitým způsobem zrcadlí složité české dějiny. Královská koruna, kterou nechal zhotovit Karel IV., stala se symbolickým zosobněním nejen panovnické moci, ale celého státu. Roku 1907 napsal Bohuslav Rieger ve spise O českých královských a korunních statcích: Odtud netoliko královské důstojenství, nýbrž říše sama slove "corona regni Boemiae". Mezi různými smysly, ve kterých slovo "koruna" se užívalo, dodává Rieger, vyniká v řadě majestátů Karla IV. zvláště ten, že se jím vyrozumívá právě stát, resp. říše česká, a to jako státní subjekt.

Svatováclavská koruna

Královská koruna, jež byla poprvé použita v neděli 2. září 1347 při korunovaci Karla IV. za českého krále, se svým tvarem odvolává k dávným korunám přemyslovských králů 12. a 13. století. Ten návrat, jak připomíná historik umění Ivo Hlobil, odpovídal hlubokému významu, jaký Karel IV. přikládal tradici českého státu od doby Přemysla Oráče a sv. Václava, a současně velké úctě, kterou tento Lucemburk, po matce ovšem Přemyslovec, měl ke svým předkům na stolci českých panovníků. "Převzaté základní tvary koruny Přemysla Otakara II. připomínaly velký rozmach českého státu za tohoto přemyslovského panovníka i jeho samotného. Obdobné ideje Karel IV. vtělil i do svého Řádu korunování českého krále a do Řádu požehnání královny," připomíná Hlobil. Součástí korunovačního rituálu byla mj. králova návštěva Vyšehradu a uctívání lýkových střevíců Přemysla Oráče.
Koruna je jedním z nemnoha středověkých klenotů svého druhu na evropském kontinentě, které se dodnes uchovaly téměř beze změny včetně drahokamové výzdoby. Přesto však při první korunovaci roku 1347 vypadala podstatně jinak. Za Karlova života byla průběžně upravována a doplňována o větší a kvalitnější kameny. V inventáři katedrály sv. Víta z roku 1387 je dokonce označena za "znovu značně přetvořenou". Zde také bylo poprvé použito označení "Svatováclavská" (corona preciosa sancti Wenceslai), podle původního zasvěcení. I tím navazoval Karel IV. na přemyslovskou tradici úcty k českému patronovi.

Jablko, žezlo, pouzdra

Kdy a jak vznikla královská koruna, není přesně známo. Možná k tomu došlo v roce korunovace, možná již dříve. Tajemstvím je obestřen i vznik dalších dvou insignií korunovačního souboru - královského jablka a žezla. Víme jen, že se jedná o vrcholné ukázky renesančního zlatnictví. Původní představy o objednávce Rudolfa II. musely být korigovány: Dnes je odborníky vznik obou insignií kladen do první poloviny 16. století.
Méně známými částmi souboru jsou kožená pouzdra na všechny tři klenoty - nejstarší je pouzdro koruny (1347), nejmladší pouzdro jablka, zhotovené v roce svatováclavského milénia (1929). K mladším částem souboru se řadí také korunovační textilie (plášť a další oděvní součásti), které si patrně nechal zhotovit Ferdinand II., jenž byl českým králem korunován roku 1617.

Osudy klenotů

Na počátku 15. století byly zemské klenoty uloženy na Karlštejně. Roku 1420 je král Zikmund odvezl za hranice, do Českého království se vrátily až po vyhlášení basilejských kompaktát v roce 1436. Kromě několika krátkých epizod byly opět drženy na Karlštejně, odkud se převážely na korunovace a pohřby panovníků. Roku 1646 je Habsburkové nechali převézt do císařské klenotnice ve Vídni, kde byly podle popisu z roku 1680 uloženy ve třinácté skříni. Od roku 1710 usilovali čeští stavové o jejich navrácení do Prahy. Stalo se tak až roku 1791 - od té doby se také datuje tradice sedmi klíčů ke dveřím, za nimiž byly insignie v bývalé sakristii nad jižním portálem hradní katedrály uloženy. Jejich držitelé se měnili podle změn zemského zřízení a státní správy. Neogotická slavnostní úprava Korunní komory pochází z roku 1867, kdy byla také pořízena nová skříňka na uložení klenotů. Odtud se klenoty stěhovaly jen v nejdramatičtějších okamžicích národních dějin. V září 1938 byly nakrátko uloženy v žilinské filiálce Národní banky. V posledních měsících druhé světové války našly úkryt před možnými nálety v románském podzemí Starého královského paláce.
Klenoty byly veřejně vystaveny u příležitosti oslav Svatováclavského milénia na přelomu září a října roku 1929. Znovu je pak mohla veřejnost vidět v letech 1945, 1955, 1958, 1968, 1975, 1978 a 1993. Vládním usnesením č. 251 byly klenoty roku 1962 vyhlášeny národní kulturní památkou č. 2 (pořadové číslo jedna nese Pražský hrad). Ve stanovisku prezidentské kanceláře ze srpna 1982 byly oficiálně specifikovány jednotlivé části souboru: 1) česká královská koruna s čepičkou a koženým gotickým pouzdrem, 2) žezlo s pouzdrem, 3) jablko s pouzdrem, 4) korunovační oděv sestávající z pláště, štoly, pásu a dále poduška z roku 1866.

Výstava a kniha

Patrně poslední jedinečná příležitost zhlédnout v tomto století soubor korunovačních klenotů se nabízí mezi 24. říjnem a 1. listopadem, kdy budou vystaveny v místnosti Staré registratury Starého královského paláce na Pražském hradě (otevřeno denně od 9 do 17 hodin). Zájemcům tu bude také k dispozici (za velmi výhodnou cenu) nové, rozšířené vydání reprezentativní publikace České korunovační klenoty, kterou připravila Správa Pražského hradu. Právě z ní jsme čerpali údaje pro tento článek. Kromě statí o jednotlivých částech souboru - koruně, jablku a žezlu (autoři: Ivo Hlobil a Beket Bukovinská, vědečtí pracovníci Ústavu dějin umění Akademie věd ČR), přináší také rozklad přibližující nejvzácnější kameny klenotů z pera našeho předního mineraloga Jiřího Kouřimského, jediného žijícího znalce, který soubor podrobně zkoumal. Hradní památkář Petr Chotěbor do knihy přispěl texty o pouzdru na korunovační klenoty a o Korunní komoře, kurátorka uměleckých textilních sbírek Hradu Milena Bravemanová přibližuje korunovační roucho českých králů. Odborné, leč populárně napsané stati doplňují úryvky z dobových kronik a dokumentů. Publikaci uzavírá podrobná chronologie událostí let 1344 až 1998 spojených s klenoty a soupis literatury. Text je prostoupen množstvím unikátních barevných fotografií: Jedna z obrazových tabulí například zachycuje nejvzácnější kameny v poměru jedna ku jedné.
Na výstavu korunovačních klenotů v jistém smyslu navazuje expozice Drahé kameny v gotickém umění, která bude v Gotickém podlaží Starého královského paláce k vidění od 6. listopadu do 3. ledna (denně od 9 do 17 hodin). Vedle mnoha vzácných uměleckořemeslných předmětů sakrálního a světského charakteru tu budou vystaveny i kopie korunovačních klenotů a fotografie jejich detailů.