V novém románu Salmana Rushdieho Zlatý dům jedna z postav vyslovuje názor, že není potřeba žádná etická autorita, protože v lidech je nějakým způsobem zakódována potřeba konat dobro. Něco na tom bude. Nikdo se nechce chovat a priori zle, povětšinou své chování považujeme za dobré, správné, morální. Takřka nikdo neřekne "jednám zle", nebo dokonce "jsem zlý člověk". Problém je ale v tom, co namítá druhá Rushdieho postava: Jsme sice naprogramovaní k tomu, abychom toužili po morálce, ale program nám neříká, co přesně do kategorií správného a špatného spadá. Z toho pak plyne, že někdy se ve jménu morálky dějí záležitosti, ze kterých běhá mráz po zádech.

Proč o tom mluvím? Jedině tak lze pochopit, jak je možné, že se najdou lidé, kteří schvalují či omlouvají teroristické útoky a nejenže na tom nevidí nic nemorálního, ale naopak to považují za správné. Terorista, jako třeba ten, který minulý týden na Novém Zélandu zavraždil 50 muslimů, pro ně nepředstavuje čisté zlo; naopak je v jejich očích buď hrdina, voják spravedlivé války, nebo aspoň ten, kdo bojuje proti většímu zlu − míněno muslimům.

V nejměkčím případě je pak dle nich produktem situace, kterou zavinili "vítači" a "multikulturalisté". Jeho vina, je-li vůbec jaká, je relativní. V každém případě je terorista zabíjející muslimy podle schvalovačů na "správné straně", tedy na straně dobra. Je pak naprosto logické, že schvalovači jsou upřímně rozhořčení, když se dozvědí, že jejich více či méně otevřené přitakávání teroristickému útoku může být považováno za trestný čin. Jak by něco, co je v souladu s jejich představou o tom, co je správné, mohlo být v rozporu se zákonem?! A pokud ano, pak přece musí být v rozporu s morálkou a obecným dobrem i zákon!

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

To není ironie, jejich pobouření je opravdu upřímné: schvalovači se vidí jako bojovníci za dobro a každého, kdo jim říká "ne", považují za reprezentanta temnoty. A logicky se cítí být oprávněni ho ocejchovat těmi nejtvrdšími příměry. Proto píší, že ten, kdo chce trestat schvalování teroristického útoku, při kterém umírají nevinní lidé, je podobný jako nacista, který trestá schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Schvalovač se za ujeté příměry nestydí, naopak jim věří. A nevymluvíte mu to. On je na straně dobra a hotovo.

Člověk si až říká, jak je tohle převrácení kategorií vzhůru nohama vůbec možné. Pomoci nám opět může postava z Rushdieho románu, která říká, že "kategorie správného a špatného jsou v mozku prázdné a musíme si je sami zaplnit. Uvažováním, posuzováním a podobně". A to je potíž. Samostatně uvažující jedinec zpravidla nemá velký problém dojít k poznání, že jakýkoliv teror je zlo, třeba už proto, že násilí plodí zase jen násilí. Ale při jisté míře nedostatečnosti či navedenosti lze skutečně dospět k závěru, že i ty největší zločiny jsou ospravedlnitelné a vlastně jsou jaksi ve veřejném zájmu. Schvalování teroristických útoků proti muslimům se tak nakonec nejeví jako projev zla. Ale spíše jako projev generované hlouposti.

To ale není nic, co by nás mělo uklidnit. Evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer, popravený nacisty, napsal, že hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. "Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím. Proti hlouposti jsme ale bezbranní. Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit; argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají, a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky." Jako by Bonhoeffer žil dnes a sledoval dění na sociálních sítích, ve "vlasteneckých" skupinách, že ano?

Zároveň Bonhoeffer říká klíčovou věc: Není to tak, že by jistí lidé byli a priori hloupí. Spíš je to tak, že jsou ohlupováni. Hloupost je podle Bonhoeffera zvláštní formou působení dějinných okolností na člověka, průvodním psychologickým jevem jistých vnějších poměrů.

Z toho plyne závěr: skutečným problémem dneška nejsou schvalovači teroru. Ale ti, kdo hloupost, tedy neschopnost rozpoznat dobro jako dobro a zlo jako zlo, v lidech z pozice své autority podporují, protože se jim hodí pro prosazování vlastních cílů a naplňování mocenských ambicí.