Jan Kubita: Nerušme přímou volbu, zrušme prezidenta. Rusové ušetří peníze, Pražský hrad bude přístupnější

Něco jistě. Například:

Z Pražského hradu by byla krásná památka. Mohli bychom tam jezdit − na rozdíl ode dneška − na výlety a člověk by si tam nemusel připadat jako na hranicích se západním Německem v roce 1985.

Nemuseli bychom se bát, co prezident zase kde řekne trapného a nevhodného.

Nemuseli bychom utrácet miliony z rozpočtu za různá pohoštění na služebních cestách po krajích.

Firma Huawei by si musela najít někoho jiného, komu by zaplatila za propagaci svých výrobků v Česku.

Na ruské ambasádě by ušetřili něco peněz za nevypotřebované přípitky při každoročních oslavách konce druhé světové války.

Nemuseli bychom se už zabývat tragikomickou postavičkou jménem Jiří Ovčáček.

Diváci TV Barrandov by měli o hodinu týdně víc na Jaromíra Soukupa. Určitě by byli moc rádi.

Na mnoha úřadech by se mnohem méně kouřilo.

A také bychom se nemuseli trapně handrkovat o to, kdo má kdy odvolat a jmenovat jakého ministra. Mohli bychom se namísto toho věnovat něčemu užitečnějšímu.

Samé řešitelné věci

Ale vážně, ono by se opravdu nic dramatického nedělo, kdybychom žili v zemi bez tohoto reliktu panovnických dob.

Jistě, bylo by potřeba vyřešit dost praktických záležitostí. Třeba to, kdo by předával vyznamenání, jmenoval profesory a ministry (což by tedy bylo dobré vyřešit kvůli Miloši Zemanovi už dnes), kdo by kde přijímal státní návštěvy a jakou jinou pohádku by měly televize pustit místo vánočního projevu hlavy státu. A dejme tomu například, kdo a jestli vůbec by měl zajistit funkci jakési legislativní pojistky, vybaven možností vetovat zákony.

Jsou to všechno věci řešitelné. Úplně všechny pravomoci a kompetence je možné už dnes rozdělit mezi další instituce státu, vládou a ministry počínaje a třeba ombudsmanem konče. Buďme tedy odvážní, buďme světoví, buďme průkopníky a ukažme světu, že se nebojíme smělých řešení. Zrušme prezidenta. Nebo je to opravdu tak nepředstavitelné?

Je třeba uznat, že prozatím ano. Jediná cesta, jak tento nápad v našem politickém systému uskutečnit, je, že se na něm shodnou všechny hlavní politické síly. A současné hlavní politické síly, jak vidíme neustále, odvážné nápady rády nemají. V příštích dvou třech volebních obdobích se to nestane. (A i to je velmi optimistický odhad. Zatím tu ani není dostatek autorit, které by to předkládaly alespoň jako otázku, možnost.)

Už sama myšlenka na pouhé zrušení přímé volby po šestileté zkušenosti s Milošem Zemanem se nám jeví jako příliš fantastická. Přitom by politickou podporu vlastně asi získat mohla. Před několika měsíci zalitovali jejího zavedení v průzkumu Českého rozhlasu zástupci většiny parlamentních stran. Jak je totiž jejich (špatným) zvykem, až se zpožděním si uvědomili, co vlastně způsobili. Třeba to, že výrazný prezident s mandátem přímo od lidí jim bude komplikovat život.

Drahá zbytečnost

Zrušení přímé volby dnes nikdo vážně nenavrhne. Šlo by především o obrovskou urážku voličů. Chtěli jsme vám svěřit volbu hlavy státu, ale nezvládli jste to, vybrali jste dvakrát po sobě hulváta, takže vám tuhle hračku, milí voliči, zase vezmeme. Byla by to politická sebevražda. A hlavně, politici jsou schopni zvolit úplně stejného hulváta jako voliči. Nevyřešilo by se vůbec nic.

Pro zrušení celé funkce prezidenta tady ale máme silnější argumenty. Tak třeba: je to drahá zbytečnost. A vzhledem k potenciálně extrémním individualitám, které si umíme zvolit do svých čel, je to také nebezpečně poruchová součástka celého systému řízení státu. (Pokud tedy zrovna neprahneme po diktatuře, monarchii nebo jiných přežitcích.)

Pojďme začít u těch peněz. A netvařme se, že nejsou důležité.

Ušetřili bychom hodně milionů. Plat prezidenta plus náhrady, to je téměř 490 tisíc korun měsíčně, necelých šest milionů ročně, skoro 30 milionů za jedno volební období. K tomu auto s řidičem, doživotní renta 50 tisíc, vytápění kanceláří na Hradě nebo v Lánech, ochranka, šílený mluvčí, podivný kancléř, Nejedlý, ti všichni také něco stojí. Samotná kancelář prezidenta ročně vyjde zhruba na 120 milionů.

Jsme sice bohatá země, ale to neznamená, že všichni potřební mají dost a může se plýtvat. Navíc, co za těch 120 milionů ročně vlastně dostáváme? Reprezentaci státu navenek? Neobstará to premiér a ministr zahraničí? Reprezentaci morálky a hodnot směrem dovnitř? Bez ohledu na to, co v tomto směru vyvádí Miloš Zeman, má být tohle úloha voleného politika? Nemají elity země, naše hodnotové vzory, vznikat přirozenějším způsobem než silou peněz na kampaň, šikovným marketingem a momentální náladou veřejnosti?

A když odhlédneme od peněz, Miloš Zeman a částečně i oba jeho předchůdci ukázali, že prezidentská role je v Česku definována až nebezpečně volně. Prezident není pouze reprezentativní postavou ve smyslu jisté bezzubosti. Má na poměry ostatních evropských hlav států docela velké pravomoci. Má například významný vliv na měnovou politiku země, skládá bankovní radu ČNB.

Klidně můžeme mít Miloše Zemana rádi a přát si ho na Hradě ještě dlouhá léta. Měli bychom si ale být vědomi, že se v těch dalších může objevit někdo ještě mnohem odvázanější. Někdo, koho nebudeme moc dobře znát, v kampani se bude tvářit jako superman s nejvyšším IQ na planetě, který miluje všechny bytosti, a po zvolení tady všechno převrátí vzhůru nohama. Nemá smysl si říkat, že to by se nám určitě nestalo. V USA si také před časem říkali: "Donald Trump prezidentem? Zbláznili jste se?"

"Prozatím stály v čele našeho státu velmi výrazné osoby, které především nepojímaly prezidentství jen jako úřad. Ve všech případech jsme byli svědky jejich snahy o ovlivňování a zasahování nejen do celkového politického života, ale i snahy zasahovat do oblastí vymykajících se působnosti prezidenta. Míru intenzity takového působení může posoudit každý sám. U prezidenta Havla šlo o výjimečnou situaci. Nový systém se za jeho vládnutí teprve vytvářel a společnost potřebovala mravní imperativ pro své utváření. Nemyslím si, že tato potřeba je u dvou dalších prezidentů stejně živá a intenzivní," řekl přednedávnem v rozhovoru pro týdeník Respekt předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

To je zajímavá analýza od významné autority. Neodpovídá sice na otázku, jestli prezidentství vlastně potřebujeme, ale říká, že to, co prezident dělá, je velmi závislé na tom, jakým je člověkem. Dáváme velkou moc do rukou potenciálně nevyzpytatelným individualitám. Historie se nám pokusila už mnohokrát napovědět, že to nemusí být dobrý nápad. Právě proto jsme přece přestoupili k demokracii. Jen jsme v tomhle smyslu tu cestu ještě nedokončili. Neměli bychom se o to pokusit?

Úkol pro ústavní právníky

"Funkce prezidenta je v české politice špatně ukotvena. Není to jen věc poslední ústavy a politického kontextu, platí to dějinně. Nevíme si s ní rady. Podíváme­-li se na věc s nekompromisní tvrdostí, přiznáme si, že jsme ve skutečnosti měli jen dva opravdové prezidenty, muže hodné toho jména, Masaryka a Havla. Oba přišli v neobyčejných dobách a navzdory chybám, které udělali, splnili záměr dějinami před ně kladený. Byli to muži neobyčejných kvalit v neobyčejných dobách. Všichni ostatní českoslovenští/čeští prezidenti jsou synonymy selhání či zlovolnosti. Už jen tento fakt by nás mohl přimět k důslednému auditu užitečnosti funkce prezidenta," napsal před devíti lety Tomáš Klvaňa, novinář, vysokoškolský pedagog a také někdejší mluvčí prezidenta Václava Klause. Sám navrhuje funkci prezidenta zrušit. Považuje ji za pozici, která je "z ústavního pohledu snadno nahraditelná, není v systému pojistek a kontrol nezastupitelná".

Jsou země, kde lze prezidenta zrušit jen velmi obtížně. Mají prezidentský systém. My ale takový systém nemáme. Na rozdíl třeba od USA bychom nemuseli překopávat svoje ústavní pořádky od základů. Máme instituce, které už dnes ve velké míře dělají to samé co "hlava státu".

Je úkolem především ústavních právníků, aby posoudili, jak by taková změna byla možná. Pokud se tím někdy začnou oni a politici vážně zabývat, bude kolem toho roky trvající vážení a zvažování, bude se dumat, kdo nejlépe může v ústavním pořádku hrát jakou roli a jestli dokážeme zachovat oddělení moci politické od moci soudní, když necháme například jmenování soudních funkcionářů na předsedovi Senátu nebo třeba na soudcovské radě.

Základem ale je umět si takovou změnu vůbec představit. Přistoupit na to, že můžeme sami aktivně posunout evoluci společnosti o krok dál. Možná jde o příliš odvážnou myšlenku, ale začátky velkých změn bývají obtížné.