Zatímco my se bojíme, právem, další vlny koronaviru, stejní lidé jako my se v Afghánistánu bojí mnohem, mnohem horšího konce léta. Zatímco my se obáváme tak maximálně zavřených divadel, koncertních sálů nebo restaurací, v Afghánistánu se bojí o holé životy. Ve srovnání s lidmi tam máme tady opravdu luxusní problémy. Myslím, že se tomu odborně říká problémy prvního světa.

Nicméně Afghánistán se stává dalším významným milníkem kolapsu ideálů Západu. Dvacet let na transformaci společnosti, to už je skoro srovnatelné s těmi našimi třiceti lety postkomunistickými. A teď si představte, že se to vše má vrátit nazpátek. A to naše totalita, jakkoli byla hrozná, byla stále nic ve srovnání s totalitou, která čeká Afghánistán. Veřejné mlácení, sekání rukou, kamenování, popravy, tupení žen, o zákazu hudby, tance a o pálení zábavních parků nemluvě. Věřit Tálibánu, že bude jiný, je asi jako věřit alkoholikovi, který má sám nerušeně a zadarmo k dispozici celou hospodu i s barem.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Vezměte si, kolik se toho za posledních třicet let změnilo u nás a v nás. Jistě, nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale snad ani komunisté by návrat před rok 1989 nechtěli. Nicméně dvacet let Afghánistánu nyní bude soustavně a násilně gumováno, ryto držkou v zemi. A nejen dvacet let, ale také přes dva biliony dolarů, které Spojené státy do této země nalily na její stabilizaci a demokratizaci. To je více než osminásobek českého HDP z roku 2019 (ten činil 250 mld. dolarů).

Jen si to představte, je to, jako by osm let každá utržená koruna, veškerá naše finanční energie celé naší republiky putovala do této země, kde by mohla dělat ještě větší divy než u nás, neboť Afghánistán má mnohem slabší kupní sílu. Přesto to nic nezmohlo. Ani ta armáda, kam podstatná část amerických peněz, výcviku a výbavy plynula, nebyla schopna nejen zabránit vzestupu Tálibánu, ale dokonce jej ani přibrzdit. A to se jedná o Tálibán, všemi možnými způsoby pronásledovanou a skoro celým světem nenáviděnou organizaci.

A nejedná se jen o peníze. Afghánistán byl v přímém zájmu amerických prezidentů, tedy nejmocnější síly planety. Měli ho na stole denně – a přesto nic nezmohli. Těch porad, té inteligence, těch odborníků na slovo vzatých – a nic z toho. Byl pod drobnohledem tisku, armády, tajných služeb – a ty nebyly schopny podobný vývoj nejen předvídat, ale očividně ani teoreticky předpokládat. Pokud tedy ani taková obrovská síla nebyla schopna ustanovit stabilní demokracii a aspoň základní lidská práva, jaká naděje je zde pro ostatní země? Jaké ponaučení, jiné než letargické, z toho plyne?

Kolapsy Západu

Během mého života jich bylo několik. Pro mě to začalo Enronem, vzpomínám si, že to bylo poprvé, co jsem v přímém přenosu s otevřenými ústy sledoval, jak jsou Američané schopni podvádět ve velkém a za bílého dne – něco, co jsem si myslel, že se může stávat jen u nás, v transformačním, postkomunistickém chaosu. A hle, stalo se to v zemi, od které jsme se učili a ke které jsme vzhlíželi. Pak 11. září zkolabovala americká představa o její bezpečnosti.

Další ranou byla finanční krize, která rovněž začala v USA a ukázala nám, jak ani experti nerozumí světu financí. Ale abychom nezůstali jen za oceánem, Evropa si zažila brexit, opět něco, čemu málokdo věřil – než se to stalo. Zpackaná migrační krize zase ukázala, že s naším humanismem a láskou k lidstvu to zdaleka není tak růžové, jak jsme si malovali.

Export demokracie

Nepodařil se bohužel ani další dobrovolný a z vnitřku započatý export demokracie, byť arabské jaro dávalo závan naděje a optimismu. Podobný temný vývoj můžeme sledovat v Rusku a každopádně v Číně. My doufali v hongkongizaci Číny a mezitím došlo k pravému opaku. Tržní kapitalismus se exportovat podařilo, po něm skočili všude, včetně kdysi komunistického Ruska a stále komunistické Číny, demokracii se však nepodařilo exportovat skoro nikam. Až na jednu významnou výjimku: a tou je naše část Země, střední Evropa. Jsme tak stále jediným regionem na světě, kde se (znovu) uchytil nejen kapitalismus, ale i demokracie.

Jenže když se podíváte, co se děje nejen s Polskem – a zejména s Maďarskem –, měli bychom si uvědomit, jak křehkou věc zde, v Bohemii, máme. A měli bychom si toho strašně moc vážit.