Aby děti chtěly v životě smysluplnou práci, musí se i smysluplně učit. Škola na přirozenou potřebu se učit nevěří

Evoluce nás naučila učit se

Homo sapiens pobíhá po Zemi zhruba 200 tisíc let. Do školy ale pravidelně chodí posledních zhruba 250 let. Jak se lidé učili vše potřebné ty tisíce let předtím? Vymýšlel tehdy někdo osnovy? Nutil je k učení? Dával jim domácí úkoly? Kontroloval? Známkoval? Moc ne. Nebo se učila jen ta šťastnější část lidí.

Lidský druh ovládl tento svět právě proto, že schopnost a chuť učit se a touha poznávat nové věci je člověku vrozená. Ten, kdo se učit nechtěl nebo neuměl, toho evoluce nekompromisně vyřadila. Nenaučil ses, co je jedovaté? Inu, potomky zřejmě nezanecháš.

Už Aristoteles v úvodu své Metafyziky napsal: „Učení je člověku přirozené. Právě proto, že je člověk učenlivý, se mohlo lidstvo dostat až tam, kde je dnes.“ Děti v sobě mají přirozenou, vrozenou a evolucí úžasně rozvinutou chuť, potřebu a schopnost učit se, rozvíjet se, prozkoumávat své okolí, porozumět světu kolem sebe, dobře v něm fungovat a adaptovat se na něj. Jak k tomu poznamenává profesor psychologie z Boston College Peter Gray, „děti jsou přírodou ‚sestrojeny‘ tak, aby se vzdělávaly samy“.  

Každý to zažil, tak to musí být správné

Dnešní školy ale na přirozenou potřebu člověka poznávat a učit se jako by zapomněly. Celá koncepce vzdělávání vychází z toho, že děti se učit nechtějí a my je k tomu musíme nějak přimět. Když jsem kdysi po jednom děkanovi pedagogické fakulty chtěl konkrétní příklad, co se budoucí pedagogové učí, tak prý třeba to, že dítě v 1. třídě se dokáže soustředit nejvýše čtvrt hodiny. Podobný nesmysl jsem pak našel v dalších učebnicích pro budoucí pedagogy. Proč nesmysl? Každý, kdo viděl šestileté dítě, přece ví, že když mu dá třeba krabici s Legem nebo ho nechá stavět přehradu na potoce, vydrží u toho několik hodin a často i zapomene, že by se mělo najíst. Celý ten poznatek o čtvrthodině soustředění je založen na nevyřčeném předpokladu, že se dítě má soustředit na něco, co dělat nechce. 

Stejná úvaha je ale skryta i v požadavku, aby výuka byla zábavnější, zajímavější a přitažlivější. Tak se to učí na pedagogických fakultách, najdeme to v dokumentech ministerstva školství, v doporučeních pro učitele, ale teď třeba i v programech politických stran. Nic proti zábavnější a zajímavější výuce, to je samozřejmě dobré a učení to usnadňuje. Ale mnohem důležitější je, aby výuka byla smysluplná. „Bez známek by se děti neučily,“ říkají učitelé i rodiče a často tomu věří i děti. Škola prostě na přirozenou potřebu a schopnost dětí se učit nevěří. Proto neustále hledá různé formy a nástroje vnější motivace, vymýšlí, jak děti k učení přimět – dobrými i špatnými známkami, nadějí na úspěch i hrozbou neúspěchu při zkoušce, neustálou kontrolou, soutěžemi, ale také různými odměnami.

Děti musí v učení vidět smysl

Přitom často stačí, aby děti v tom, co se učí, viděly smysl. Jistěže to není jednoduché. Děti si velice často volí něco, co my dospělí pokládáme za zbytečné, nedůležité, někdy dokonce za škodlivé. A naopak, to, co nám se zdá důležité, do toho se jim nechce. Jenže když děti do takových věcí nutíme, tak se je pořádně nenaučí, ale hlavně tím potlačujeme jejich přirozenou potřebu se učit, vytváříme v nich představu o škole jako o místě, kde musí dělat nepříjemné věci, a z učení děláme mučení. Někdy s tím začnou už rodiče doma, někdy děti svoji zvídavost ztratí ve škole. Jen nemnozí si chuť a potřebu učit se udrží do dospělosti. Znám hodně dětí, které učení nebaví, protože to, co a jak se učí, je nezajímá a nepokládají to za smysluplné. A znám i hodně dětí, které už na školu a učení úplně zanevřely.

Proto musíme víc přemýšlet o tom, jak dětem vysvětlit smysl toho, co by měly dělat. Pokud to děti vezmou za své, budou se to učit rády a bude jim stačit radost z toho, že se něco naučily. A vůbec nebude potřeba jim kolem toho dělat estrádu ani jim dávat známky. Pokud najdou v učení smysl, pak zvládnou i velmi náročné věci a překonají i veliké překážky. Samozřejmě jde o smysl pro děti, pro jejich budoucí život. Že v něčem vidíme smysl my, to nestačí. A těžko také budeme dětem vysvětlovat smysl něčeho, když to žádný nemá. Což dnes není nic výjimečného. Se vším je potřeba začít od první třídy či už v mateřské škole. 

Hledám práci, která má smysl

Mnoho lidí je přesvědčeno, že práce i učení jsou v principu něco, co člověka nebaví. A když děti učení baví, není něco v pořádku. Někteří rodiče, vycházejíce z vlastní zkušenosti, si dokonce myslí, že plnit ve škole úkoly, které mi někdo zadá a v nichž smysl nevidím, je nejlepší příprava na budoucnost. V práci přece budu zase dělat věci, v kterých neuvidím smysl. Tahle představa, že škola, která mě nebude bavit, mě nejlépe připraví na budoucí zaměstnání, je tu s námi od doby, kdy začaly vznikat školy. Jejich cílem ale tehdy bylo vychovat dobře použitelná kolečka tehdejšího systému – dělníky, vojáky, poslušné poddané. Jenže svět se od té doby změnil. 

Rychle přibývá lidí, kteří hledají ve své práci smysl a naplnění. Buď si takovou práci najdou, anebo si ji sami vymyslí. Nepotřebují, aby jim někdo říkal, co přesně mají dělat, potřebují jen vědět, jaký je smysl a cíl jejich práce. A sami si pak rozhodují, jak, kdy a co budou dělat. Takhle je řízena řada moderních společností, malých firem, takhle pracují nezávislí jednotlivci. Prací, ve kterých se ztrácí smysl, bude rychle ubývat, nahradí je počítače, umělá inteligence a roboti. V práci, u které nemusím znát smysl, mi totiž někdo musí velmi přesně říct, co mám dělat. A když to umí přesně říct, může to říct i počítači či robotovi. Člověka už nepotřebuje.

Má-li škola připravit děti pro takový svět, musí zásadně změnit přístup. Přejít od dnes převažující vnější motivace k využití a podpoře přirozené touhy dětí učit se poznávat svět. Nebude to snadná cesta ani krátká. Deset let dost možná stačit nebude. Ale dnes, 1. září, je možné začít. Zkuste to.

Foto: PAQ Research a Kalibro Projekt s.r.o.