Miloš Zeman zase politikům připomněl jeden důležitý rest – je třeba mu omezit pravomoci

Nejde o jediný nebo největší skandál, který kdy prezident Zeman ztropil. Ani zdaleka. Jsou tu soudně potvrzené lhaní a pomlouvání, snaha utajit veřejné informace, třeba o odměnách pro své spolupracovníky nebo o výsledcích výše zmíněné kontroly jeho kampaně, nerespektování ústavy či naposledy nepřístojné hrátky o obsazení pozice ředitele BIS. Jestli Miloš Zeman za osm a půl roku v úřadu něco ukázal, je to zkrátka fakt, že prezidentem může být i člověk docela nečestný. Nezní to zase tak moc překvapivě, ale v podání naší současné hlavy státu je toho místy snad až příliš.

Hlavním problémem samozřejmě je, že jsme schopni si někoho takového zvolit za hlavu státu. Dokonce dvakrát. Jenže takové pomýlení je dnes vlastně snadné. Žijeme v informační i hodnotové džungli a i přímé volby prezidenta se evidentně účastní příliš mnoho lidí, kteří si s tím nevědí rady. Naštěstí existuje způsob, jak podobné „omyly“ v budoucnu korigovat. Stačí, aby zákonodárci splatili dluh z doby před 10 lety, kdy zaváděli přímou volbu hlavy státu. Tehdy totiž mnozí tvrdili, že bude brzy následovat debata o prezidentských pravomocech. A Miloš Zeman svými skutky připomněl politikům od té doby snad tisíckrát, že by to bylo záhodno. Bohužel, těm českým trvá všechno nějak dlouho.

Mohli bychom dokonce vést debatu o tom, zda úřad prezidenta vůbec potřebujeme, ale prozatím by možná stačilo provést důkladnou revizi všech paragrafů, pravidel a zvyklostí, jež se úřadu prezidenta týkají, a některé pravomoci významně omezit. Ve srovnání s většinou přímo volených prezidentů je má totiž ten český až příliš rozsáhlé. To je poněkud bizarní situace. Ústava naší země zapovídá prezidentský systém, ale zároveň dává prezidentovi dost volnosti na to, aby se mohl chovat jako hlavní postava takového systému. A přitom je dobré mít na paměti, že ačkoliv se to nezdá možné, v budoucnu se prezidentem může stát i někdo ještě horší. Příliš moci soustředěné do rukou jedné jediné nepostižitelné osoby je nebezpečné.

Miloš Zeman je dobrou připomínkou, že úřad prezidenta není automatickým nositelem vznešenosti a je zbytečné se na něj dívat tak, jako se dřív lid díval na panovnický stolec. Naopak, měli bychom prezidenta vnímat prostě jako jednu ze součástek státního aparátu, byť třeba důležitou. Ale není nutné se jí klanět více než třeba ombudsmanovi nebo předsedovi Nejvyššího správního soudu.

Onu dnešní nedotknutelnost prezidentského úřadu je třeba omezit. Zrušit tenhle nekontrolovatelný mocenský ostrůvek, který dnes působí jen samé problémy. Fungování vrcholových orgánů státu by se bez něj zjednodušilo, odpadly by duplicity třeba v zahraniční politice, a mohli bychom dokonce otevřít Pražský hrad. Když může například přímo volená prezidentka Slovenska obývat běžný palác v centru Bratislavy, proč se má v podstatné části Hradu roztahovat nějaký nabubřelý mocnář?