Čeho se máme bát aneb Podzimní blues

A navíc se nám z toho pěkně točí hlava. Česká republika je na tom nyní, co se týče nových výskytů, výjimečně dobře. Mezinárodní statistiky oxfordské univerzity Our World in Data (vřele doporučuji) řadí Bohémii skoro na konec žebříčku nových výskytů na milion obyvatel. Ano, my, bývalí světoví premianti co se týče množství nakažených. Naše tři vlny (říjen 2020 a leden a březen 2021) byly rekordní – a nyní: ticho po pěšině. Těžko říci, čím jsme si to zasloužili, ale naše letní opatření nelze považovat za nějak nadstandardní. Každopádně jsme se stali z těch jednoznačně nejhorších jedněmi z nejlepších „in covid“. Naše vládní omezení ke konci léta jsou na úrovni 26,85 oxfordského indexu, kde 100 znamená maximální přísnost. Sousední Německo má tento index na 63,89, USA v průměru 57,87. 

Přesto má Německo pětkrát více nových výskytů na milion obyvatel než my, USA a UK dokonce dvacetkrát více. Nemluvě o Izraeli, někdejším šampionu v očkování, který má za týden 1000 nových případů – kdežto my jich máme pod 19. A ač to u nás zatím vypadá výjimečně dobře, exponenciála je exponenciála ve všech fázích svého průběhu a je asi snové se domnívat, že se nám podzimní vlna covidu zázračně vyhne. 

V tom se člověk jen těžko vyzná, trochu mi to připomíná náhodný kolotoč, a ač se časem jistě nějaké dobré vysvětlení najde, zatím mám dojem, že všeobecně tápeme. A tak dilema, zda přitvrdit raději brzy a zbytečně moc, je opět na pořadu dne a vládě to celkem nezávidím. Každopádně slibovat, že k žádným plošným opatřením nedojde, mi bohužel přijde zbrklé, jakkoli se to dobře poslouchá. 

Tanec teroru

A pak je tu Tálibán. Nikdy nebyli takto vyzbrojení a s takovým elánem pro svou temnou věc. Každý zapálený extremista si bude události v Afghánistánu interpretovat jako vítězství, ne-li Alláhovo znamení, že jejich boj má smysl. Zároveň se zlověstně blíží výročí 11. září a je dost možné, že si tyto přesně dvacet let staré smutné události budou chtít extremisté připomenout po svém. Mají k tomu stát, na který teď dlouho nikdo nesáhne, stát, na kterém si vylámaly zuby mnohé mocnosti. Mají k tomu i armádu, letadla a nerušené místo na přípravy. Když si vezmete, co zvládli s pouhými plastovými noži při únosu letadel, jde mráz po zádech z toho, co mohou nyní. Zbývá jen doufat, že se extremisté zklidní a nebudou riskovat další otevřený konflikt v zemi, která byla ve válce dvacet let. 

V tomto světle se pak obavy z příliš vysoké inflace nebo dluhu přesouvají na druhou kolej. Obavy tu jsou, něco podobného se ještě světu nestalo. Ekonomika se jakž takž vyhrabávala z dopadů finanční krize, dekády nízkých úrokových sazeb a rekordních schodků. Tisk peněz, který už tak dlouho jel na rychlé obrátky, se teď ještě zrychlil. Nevíme, kolik dalších lockdownů ještě státní dluh unese. Nevíme, jak dlouho dokáže stát držet jinak uzavřenou ekonomiku nad vodou svými výdaji. A i když nějaký prostor zde ještě jistě je, není nekonečný. 

Přál bych si mít lepší zprávy na začátek školního roku, ale lepší bude, když se každý raději připraví na těžký podzim – jako Evropa, společnost, stát, jako firma, jako jednotlivec. Zatím nám krize chodily postupně – terorismus, finanční krize, běženecká vlna a covid. Nyní se může stát, že přijdou dohromady. Toto není výzva ke strachu, ale k napnutí naděje, že to nějak společně dáme. A buďme raději připraveni.