Všichni jsme Američané. Opravdu? Co když útočníci z 11. září dosáhli svého cíle?

Já byl tehdy, v březnu 2003, na studijní cestě v USA a ten večer jsem s dalšími evropskými kolegy trochu nevěřícně sledoval demonstraci proti válce v Iráku v kalifornském Los Angeles. Jako Evropané, kterým hluboce záleželo a dál hluboce záleží na pochopení toho, co se v USA, tedy u našeho blízkého spojence, odehrává, jsme poněkud odhodili stranou pochybnosti o smyslu útoku na Irák. Tehdy se zdál logickým pokračováním války proti terorismu, s níž jsme hlavně my ze střední Evropy většinou neměli problém.

Dnes víme, že invaze do Iráku byla zásadní strategická chyba. Byla sice přímým důsledkem událostí, které odstartovalo 11. září, ale z dnešního pohledu by mohla být spíš označena za vrchol snahy Spojených států prosadit svoji moc ve světě. Protože od té doby už Američané bojují jen ústupové bitvy ať už ve fyzickém smyslu slova, ale především v tom mentálním. Protože přecenili své síly a postupně ztrácejí schopnost inspirovat svým příkladem ostatní. Ztrácejí soft power, měkkou sílu. A to je v globálním soupeření čeká mnohem těžší váha než Usáma bin Ládin – Čína ovládaná komunisty v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem.

Uplynulých dvacet let změnilo svět způsobem, který je srovnatelný snad jen s dopadem světových válek, pokud jde o rychlý postup nových technologií a přerozdělování moci ve světě. Nastoupily nové technologie a firmy z digitální ekonomiky, z Číny se stal téměř rovnocenný globální soupeř Spojených států. A demokratický Západ, k němuž se toužebně upínaly naděje mladých demokracií, jako byla ta česká, se začal hluboce proměňovat.

Ve světě po krátké éře idealismu a široké mezinárodní spolupráce, na níž se ještě svezl začátek společného boje proti terorismu po 11. září, začala opět jako kdysi dominovat geopolitika. Tedy vztahy postavené na mocenských atributech, jako je síla armád či schopnost masově využít nové technologie k získání vlivu (ano, i sociální sítě). V tomto světě začal od ledna 2009, tedy od nástupu Baracka Obamy do Bílého domu, obrat Ameriky, zářného lídra demokratického světa, dovnitř, do sebe. Tohoto obratu si američtí spojenci v Evropě, hlavně v té střední, všimli až o osm let později s příchodem prezidenta Donalda Trumpa. Vláda prezidenta Joea Bidena, podle toho, co zatím ukázala a jak pracuje se spojenci, je pokračováním toho samého trendu. Jen se – na rozdíl od Trumpa a jeho lidí – chová vybraněji a její lídr nepoužívá ke komunikaci jen Twitter, ale i standardní diplomatické kanály.

Je tedy otázkou, zda se islamistickým teroristům z 11. září náhodou opravdu nepovedlo dosáhnout svého cíle, tedy porazit Spojené státy a demokratický Západ tím, že odstartovali proces, jehož výsledkem bylo rozklížení jednoty a soudržnosti – což je třeba hlavní odstrašující prvek Severoatlantické aliance. Příspěvek Usámy bin Ládina a jeho stoupenců ke krizi Západu rozhodně nelze pominout. Ale je to samozřejmě složitější.

Jak už to tak bývá, člověk velmi často hledá nejprve chyby u jiných, než aby byl schopen skutečně kritické sebereflexe. Pokud se mu vůbec takový pohled na sebe sama podaří. A to přesně se přihodilo v uplynulých letech světu liberálních demokracií. Liberálové obecně mají spíš tendenci snižovat své vlastní sebevědomí, protože mají sklon ke kritičtějšímu pohledu na svět, do něhož zahrnují i sebe sama. To je vlastnost, kterou naprosto postrádají například nacionalisté a populisté.

Jenže v případě soudržnosti Západu tato sebereflexe selhala a mimo jiné přispěla i k finanční krizi v roce 2008 nebo k uprchlické krizi v roce 2015. V prvním případě nechala zajít finanční trhy příliš daleko, v případě druhém to byla nedbalost a sebezahleděnost Evropanů. Ti se málo starají o zajištění vlastní bezpečnosti ve svém bezprostředním sousedství. To se ještě sešlo s oním procesem uzavírání se Ameriky do sebe.

Je s podivem, že po takových dvaceti letech jsou v Evropě mezi spojenci stále idealisté, kteří odezírají ze rtů prezidenta Bidena, co budou USA dále dělat, tedy jak bude Amerika vést demokratické společenství, místo aby třeba uvnitř Evropské unie udělali něco efektivního sami, co by posílilo soudržnost a bezpečnost demokratických zemí. Způsob evakuace z Kábulu byl názorným příkladem, jak se Američané budou čím dál víc starat jen o sebe. Jejich evropští spojenci včetně českých se na to jen dívají s otevřenými ústy.

Měli bychom se tedy vyhnout chybě vyplývající ze špatně nastavených očekávání. Obávám se, že by dnes sice bylo možné napsat na titulní stranu evropských novin „Všichni jsme Američané“, ale ten význam by byl jiný. Už by to nebyl výraz univerzálně srozumitelné jednoty demokratického Západu. Polarizace uvnitř Ameriky i uvnitř evropských národů a společností z posledních dvou dekád by takový výklad značně zkomplikovala. Byl by to spíš výraz zoufalství nad sebou samými.

Pro Evropany z toho všeho po dvaceti letech vyplývá jedna zásadní věc: Nemějme od našeho spojence za Atlantikem přehnaná očekávání. Kultivujme náš vztah s USA tím, že do něj budeme vnášet naše vlastní nápady a nebudeme jen pořád čekat, co vypadne z Bílého domu, ať už formou standardního projevu, či krátkého tweetu, a naučme se být při ochraně našich zájmů stejně pragmatičtí jako Američané.

Vyhneme se potom zklamání a posílíme tím naopak důvěru v sebe sama jako součást demokratického Západu. Jeho nepřátelům, ať už mají podobu islamistů zamčených v kabinách unesených dopravních letounů, nebo jakoukoliv jinou, nesmíme dopřát pocit, že nad námi mají převahu, nebo že dokonce vyhráli. To by byl konec liberální demokracie jako takové. Pak by se skutečně dalo říci, že se únoscům letadel z 11. září jejich cíl podařilo naplnit.