Revoluce dětí aneb děti jako další emancipační jednotka

Drtivá většina zaměstnání vyžadovala fyzickou sílu a podle toho také byla hodnocena. Muži jsou v průměru silnější a přímý fyzický střet s mužem v drtivé většině případů skončil fiaskem pro ženu a dítě i v ekonomickém slova smyslu. Hrubý domácí produkt byl skutečně hrubý, stejně jako svět, stejně jako muži, ženy a děti žijící v hrubém světě, každý, jak uměl. Není třeba paralelu vést dále, je nabíledni. Připadal-li nám dřívější svět jako příliš hrubý, ten současný se mnohým jeví jako příliš zjemněný. Všude nějaká regulace, varování, vše je sterilnější, všichni jsou tak nějak obroušení, každá menšina chráněna, člověk se skoro bojí říct, že žena je žena a muž je muž a že lidé mívají pět prstů (protože někteří lidé pět prstů nemají!). Zkrátka ze západního světa téměř zmizelo fyzické násilí stejně tak jako nutnost fyzické síly k ekonomickému přežití… a tak jsme citliví na mnohem jemnější formy násilí – třeba verbální.

A tak se v dějinách stalo, že se nejdříve emancipovali otroci. Revolty byly utopeny v krvi a trvalo mnoho staletí, ba tisíciletí, než se otroctví, aspoň oficiálně, zavrhlo a nebylo dále považováno za bezvadný nápad, jak hýbat dějinami kupředu. Po mnoha staletích si své vydobyly ženy. Získaly hlasovací právo, vzdělání, ekonomickou kariéru a rovnoprávnost. Zkrátka ženy přestaly být považovány za občany druhé kategorie. Tato revoluce sice trvala dlouho (dodnes si z předchozího pojetí ženy bohužel neseme machistickou setrvačnost), ale aspoň byla bez velikého krveprolití. Žena se dnes ekonomicky, politicky i společensky obejde bez může a, jak zpívají U2 „a woman needs a man like a fish needs a bicycle“.

Kdo je další na řadě? Kdo je člověk a nemá přitom hlas(ovací právo)? Kdo nesmí pracovat? Za koho rozhodují (více či méně benevolentně) druzí? Kdo je považován za příliš slabého, nevzdělaného atd. na to, aby se podílel na směřování společnosti a aby se účastnil společenských diskusí (jak se kdysi dívalo na ženy)? Děti. Kapitál k podnikání se stal tak levným, že děti dnes mohou vydělávat v útlém věku, aniž by je k tomu nějak vedl rodič. Také kdyby se strhla nějaká digitální válka (typu hry Fortnite), spíše bych udělal dobře, kdybych se schoval za svým synem a nechal si od něj radit než naopak. Děti rozumějí světu internetu mnohem lépe a přirozeněji než my, kdo jsme ho objevovali v pozdním věku. A lze též uvažovat, že svět, který se odehrává na internetu (nebo skrze internet), bude brzy mnohem důležitější než to, co se děje v pustině hmotné reality, kterou hromadně evakuujeme. Střet o brexit se odehrával hlavně na internetu a to samé se dá říci i o našich volbách, které čím dál tím častěji děláme ovlivněni internetem.

No a posledním příkladem nástupu hlasu dětí je Greta. Ta sice v době své největší slávy neměla hlasovací právo, neměla politický hlas (nebyla plnoletá), ale přesto její hlas řval (občas až brečel) hlasitěji než hlas nás všech dospělých v Bohémii. Bez hlasu měla silnější hlas než
my s hlasem. Děti si vytvářejí své subkultury na internetu včetně svých vlastních měn, mají svůj trh, kterému říkám B2B – baby to baby –, kde dítě vytváří kontent přímo pro jiné děti, aniž by to muselo jít přes (nad)strukturu dospělých. Děti si dnes hrají s kapitálem dospělých (mobil) a jsou schopny se organizovat celosvětově díky levnému organizačnímu kapitálu, který jsme jim dali zadarmo k dispozici: internetu, ke kterému mají téměř neomezený přístup.

Možná nás čeká den, kdy se děti celosvětově zorganizují v „revoluci dětí“ a budou požadovat hlasovací právo (proč by se nepodílely na rozhodování o své budoucnosti?) spolu s právem na aspoň částečné určení svého osudu v rodinách, kde nejsou konzultovány. Možná by to na naši zastaralou politiku, kde největší váhu má těžký demografický konec, mělo blahodárný vliv.