Nadšení z úspěchu někdy zatemňuje úsudek. Známe to všichni. Něco se nám náhodou povede a připadá nám, že je všechno vyřešeno a že svět už provždy bude světlejší a lepší. A pak se samozřejmě ukáže, že je to blud. Čím dřív si to uvědomíme a vrátíme se na zem, tím lépe pro nás. Protože jinak narazíme na realitu tak tvrdě, že se budeme zvedat jen těžko. 

Euforie po volebním vítězství demokratických koalic skrývá přesně tohle riziko. Je bohužel nesporné, že k porážce oligarchy Andreje Babiše došlo vlastně jen shodou šťastných okolností. Sám Babiš příliš hlasů vzdor průměrnému vládnímu výkonu neztratil (jen 42 tisíc) a naopak chybělo jen pár desítek tisíc hlasů, aby se do sněmovny dostaly strany, které jsou jeho satelity (Přísaha, ČSSD, KSČM). Pokud by prošly, slavilo by se v táboře populistů. 

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

První šťastná okolnost, o kterou se sami demokraté nijak nepřičinili, spočívala v tom, že Babiš  neopatrně zlikvidoval tradiční levici. Majitel hnutí ANO se předvedl jako krajně neobratný upír. Vysál levicové strany tak, že je zabil, ale ne dost, aby mu jejich krev dodala dost síly na přežití coby politickému hegemonu. Přišel o spojence a zůstal jako kůl v plotě. 

Druhá šťastná okolnost nahrávající demokratům: zatímco oni se dokázali spojit, opačný tábor se naopak rozdrobil. Vznikly nové malé partaje, Trikolora nebo Volný blok, což extremistické, autoritářské a antiunijní hlasy roztříštilo. Výsledkem je, že z populistického tábora, který mohl Babiš sešikovat, propadlo dvacet procent hlasů, nejvíc v historii samostatného Česka. Kdosi k tomu trefně poznamenal, že klika demokratů spočívá v tom, že se partaje v této části spektra množí dělením. 

Iluzornost slavného vítězství demokratických koalic Spolu a PirSTAN vynikne, když ji vyjádříme matematicky. Demokraté, kteří se nyní radují, zastupují jen 2 333 000 Čechů. Opačný tábor zahrnující ANO, SPD a jejich klony oslovil 2 637 000 voličů. Demokraté, i když dokázali zmobilizovat naprostou většinu svých potenciálních voličů, matematicky prohráli o 300 tisíc hlasů. A to ještě počítáme jen ty, kteří přišli k volbám. Většina těch, kdo se nezúčastnili, patří nepochybně k babišovsko-zemanovskému světu. 

Nemá cenu si tedy namlouvat, že v Česku vyhrála touha společnosti po změně, jak se o to pokouší v euforii Petr Fiala, Markéta Pekarová Adamová, Marian Jurečka, Vít Rakušan a také (v o dost menší euforii) Ivan Bartoš. To, co demokratům volby vyhrálo, byl hlavně volební systém. Kdybychom měli hranici pro vstup do sněmovny nižší, například tříprocentní jako v Itálii, Řecku nebo Španělsku, či by uzavírací klauzule vůbec neexistovala jako v Nizozemsku, vypadala by povolební situace úplně jinak. Andrej Babiš by nyní jednal o podpoře své vlády s ČSSD, Přísahou, komunisty a okamuristy a ve vzduchu by se vznášelo referendum o vystoupení Česka z Evropské unie.         

Je naprostou iluzí myslet si, že výsledky sněmovních voleb jsou náznakem, že by mohl být autoritářský populismus v Česku, nebo dokonce celé střední Evropě na ústupu, jak o tom psaly New York Times. Spíš naopak. Vláda demokratických stran, která dříve či později vznikne, bude mít paradoxně velmi nízkou demokratickou legitimitu – de facto bude zastupovat necelou třetinu oprávněných voličů. Populistický tábor bude čekat na každou chybu, kterou Fiala a spol. udělají, a pokud se populisté a extremisté současně poučí z chyb vlastních, mohou se brzy vrátit k moci v plné síle. 

Příležitost vrátit úder budou mít už v prezidentských volbách, ke kterým dojde nejpozději v lednu roku 2023. V přímé volbě hlavy státu žádné hlasy nepropadají a ukáže se v ní daleko lépe, jak jsou síly zastánců liberální demokracie a autokratického vládnutí orbánovského typu v Česku rozloženy. Troufám si říci, že pokud do této volby půjde Andrej Babiš, bude jen těžko hledat v liberální části společnosti konkurenci. Je klidně možné, že vyhraje, načež využije přeformátování prezidentské funkce, které provedl Miloš Zeman, a pokusí se ovládat Česko z Hradu, aby si ho v dalších sněmovních volbách vzal zpět úplně. Mohl by tak stát používat jako prostředek vlastního obohacování nadále, a kdo ví, jestli ne na doživotí. 

Možná to celé zní až škarohlídsky. Ale současné nadšení demokratů opravdu připomíná situaci  po fotbalovém zápase, kdy soupeř drží míč osmdesát procent hrací doby, vy se jen bráníte, pak dáte z ojedinělého útoku náhodný gól a vyhrajete. Vítězství se sice počítá, ale bohužel nemůžete předpokládat, že se bude pravidelně opakovat. Aby se poměry skutečně změnily, je třeba převzít iniciativu a předvést skvělý ofenzivní výkon, který nakonec zaujme i původní fanoušky soupeře. Jinak to bude opět na sestup.