I když se to nezdá, inflace nemusí být to nejhorší, co nás čeká

Ani v jednom ze zmíněných případů nešlo o situaci, kterou by chtěl kdokoliv prožít znovu. O to horší je, že slovo stagflace nyní proniká ze zapadlých koutů odborných časopisů do mainstreamových prohlášení centrálních bankéřů a věhlasných ekonomů. Růst cen je totiž rychlejší a silnější, než se ještě před několika měsíci zdálo, a ekonomika je opatřeními proti šíření pandemie zasažena natolik, že k obnovení do původního stavu bude potřebovat víc času, než se čekalo. Problém zatím není s nezaměstnaností, nicméně trh práce je v krizi. Zaměstnavatelé potřebují víc lidí, než mají k dispozici (i kvůli zavřeným hranicím a zákazům cestování), a nedostatek lidí dál ubírá oheň hasnoucímu kotli ekonomiky. Výsledkem je růst mezd – což v případě silné vyjednávací pozice odborů vede k dalšímu růstu inflace. Pokud zaměstnanci nemohou příliš silně tlačit na zvyšování mezd a platů, jejich příjmy rostou pomaleji než inflace, takže méně spotřebovávají a zpomalují ekonomiku. Ani jedna varianta není dobrým řešením.

Jestliže je inflace noční můrou centrálních bankéřů a věřitelů, pak stagflace je čiré zlo, k jehož potlačení je zapotřebí víc umu a lepší opatření, než je prosté zvyšování úrokových sazeb nebo dotování ekonomiky ze státních rozpočtů pomocí přímých státních výdajů či prostřednictvím snižování daňové zátěže.

Britové by mohli zavzpomínat na léčbu stagflace z počátku 70. let minulého století, kdy se Anthony Barber, kancléř státní pokladny v kabinetu Teda Heatha, jal experimentální hospodářskou politikou, která zahrnovala například i výrazné snížení daní či extrémní liberalizaci bankovního sektoru, zachraňovat svět. Výsledek v podobě zhroucení směnného kurzu, prudkého vzestupu inflace a ekonomického propadu na sebe nenechal dlouho čekat a politika Anthonyho Barbera vstoupila do historie pod názvem Barber Boom jako odstrašující případ hospodářské katastrofy.

Finanční krize přinesla nevídanou změnu politiky centrálních bank a masivní tištění peněz pod nic- a současně všeříkajícím názvem kvantitativní uvolňování. Pandemie koronaviru pak otevřela kohouty státních financí a dál prohloubila rozpočtové díry vykutané látáním děr po deset let starých turbulencích ve finančním sektoru, které následně prolezly ekonomiky vyspělých států jak zhoubná plíseň.

Dlouhodobě prosazovaná politika nízkých úrokových sazeb a obecně uvolněné měnové politiky mezitím vytvořila inflační podhoubí na trhu nemovitostí a dalších aktiv a otevřela dveře méně standardním produktům typu kryptoměn.

S pandemií do toho přišlo zastavení továren i dopravních toků mezi převážně výrobním Východem a konzumujícím Západem a zmnohonásobení poptávky po lidech, zboží a také surovinách ve chvíli, kdy se zdálo, že je situace díky očkování vyřešená. To vše uvrhlo svět, jak jej známe, do chaosu.

Ekonomové varují před stagflací, ale současně si všichni – včetně tvůrců hospodářských politik – přejí, aby k ničemu takovému nedošlo. V ideálním případě se otevřou hranice, obnoví se výroba i těžba a vše se za pár měsíců vrátí do původních kolejí. Svět ale není ideální a stagflace nemusí být jen ekonomickým pojmem.