Pokud nejste z Kyjeva nebo jste tam často nejezdili, asi jste donedávna neznali jména měst, jako je Boroďjanka, Buča nebo Irpin. Městečka nedaleko hlavního města, která se v posledních letech stala součástí kyjevské aglomerace a usidlovala se zde ukrajinská střední třída. V Buči s jejími lesoparky měli ještě za sovětských dob své letní domy slavní spisovatelé. Těžko říct, jak by to město dnes popsal spisovatel Michail Bulgakov, který sem jezdil odpočívat. Záběry naprosté destrukce, těla zabitých na ulicích. Dezorientovaní přeživší, kteří strávili měsíc ve sklepích domů.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekDěsivé záběry a svědectví z dnešní Ukrajiny nechávají v klidu jen málokoho. Nejhorší je přitom vědomí, že tohle zdaleka není konec. Až se ruská armáda bude stahovat z dalších měst a obcí, je velmi pravděpodobné, že uvidíme něco velmi podobného. A nemůžeme s tím nic udělat, přinejmenším ne rychle. V takovéto atmosféře samozřejmě praskají nervy mnohým. A na veřejnosti se objevují výroky, které by ještě před měsícem vedly k otázkám ohledně příčetnosti jejich autorů. Od klasické xenofobie „všichni Rusáci byli vždycky barbaři“ po různá pseudovědecká vysvětlení nejrůznější míry kontaktu s realitou. Došlo i na poměrně bizarní teorii amerického politického geografa Roberta Kaplana, kterou citoval i kolega Petr Honzejk, o tom, že krutost Rusů je dána tamním chladným podnebím.
Skutečnost ale může být podstatně jednodušší. Brutalita vojenských jednotek totiž není zdaleka výsadou pouze Rusů. Zejména v podmínkách městských bojů, které se poslední měsíc odehrávaly na sever od Kyjeva. Být vojákem ve válce vedené v ulicích města je mimořádně stresující a člověk je zkrátka v takových chvílích schopen až neskutečných brutalit. Ruští vojáci v Irpini, Buči a dalších městech u Kyjeva byli v složité situaci. Snažili se útočit na Kyjev, jejich zásobovací trasy byly napadány ukrajinskými vojáky a dobrovolníky, tudíž často jim chybělo palivo, nebo dokonce i jídlo. Na vojenské správě nalezli seznamy lidí, kteří vstoupili do místní územní obrany a pátrali po nich. Pokud byli tito lidé nalezeni, přežil jen málokdo.
To není pokus chování ruských vojáků omluvit. Ba naopak. Kromě pár záklaďáků jsou ostatní profesionálními vojáky a moc dobře věděli, do jaké armády vstupují. Jejich otcové bojovali v Afghánistánu a rozhodně to nebyla válka v rukavičkách. I tehdy se rabovalo, jen možnosti byly omezenější. Dnes ruští vojáci jednoduše dojdou na poštu v Bělorusku a pošlou ukradené věci domů. Současní vojáci moc dobře vědí, co se dělo během čečenských válek. Možná už neznají jména vesnic jako Semaški nebo Novyje Aldy. Ale že byly takzvané čistící operace provázeny rabováním, znásilňováním a popravami civilistů, to pro nikoho z nich není tajemstvím.
Pět scénářů budoucího vývoje války na Ukrajině: od vítězství Ruska po ukrajinské tanky v Kremlu
Důvodem, proč se vojáci takto chovají, není žádná vrozená krutost. Tím je dlouholetá beztrestnost podobných činů. Generál Vladimir Šamanov, který osobně nesl zodpovědnost za nejhorší masakry čečenských válek, byl povyšován a nyní má teplé křeslo poslance parlamentu za vládnoucí Jednotné Rusko. Američtí vojáci se podobných zvěrstev masově nedopouštějí ne proto, že by byli morálně uvědomělejší, ale proto, že vědí přinejmenším od masakru ve vesnici My Lai z dob války ve Vietnamu, že za takové chování mohou skončit na dlouhá léta ve vězení. Jejich důstojníkům to ve vojenských akademiích opakují dnes a denně. Vojenští prokurátoři to vyšetřují bez ohledu na přání velitelů na místech, vzpomeňme na mučení ve věznici Abú Ghrajb. Ostatně i česká armáda vyšetřovala smrt jednoho Afghánce v době, kdy ho zajala česká jednotka.
Nic takového v ruské armádě představitelné není. Podobné případy se nejenže ututlají, ale pachatel je velmi často povýšen. Humanitární právo se v ruských akademiích opravdu nepřednáší. „To je jednoduše válka, nikdo na ní není bílý a bez poskvrnky,“ říkají bývalí i současní vojáci. Pokud to někomu ze zastánců teorií „cos čekal od Rusáků“ udělá radost, může to považovat za potvrzení ruského dědičného hříchu. Jen jestli to není trochu málo.
