Putinova hladová zbraň míří na celý svět, vinu ale Rusko svalí na Západ

O hladu, který válka na Ukrajině způsobuje, žertoval i ruský prezident Vladimir Putin se svojí šéfkou propagandy Margaritou Simonjanovou na víkendovém ekonomickém fóru v Petrohradu. Naznačili, že Západ v obavách z uprchlické vlny, kterou hlad způsobí v sousedství Evropské unie, ještě rád zruší sankce uvalené na Rusko. Všechno nasvědčuje tomu, že Kreml má plán, jak potravinou krizi, která dramaticky zvyšuje ceny jídla v nejchudších státech světa, využít jako jeden z prostředků nátlaku, jako geopolitickou a informační zbraň proti demokratickým zemím. Putinův režim navíc vytváří dojem, že nikoli ruská agresivní politika, ale neochota západních demokracií ustoupit ze svých principů a hodnot je hlavním důvodem, proč je cena obilí nejvýše za posledních čtyřicet let.

Tohle téma budou muset nějak zpracovat a uchopit lídři sedmi nejsilnějších demokracií světa na summitu, který začíná v neděli v bavorském Schloss Elmau. Německo totiž letos předsedá skupině G7, kterou tvoří ještě USA, Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko a Kanada. Vladimir Putin totiž rozjel cynickou hru se zbytkem světa, která může mít zásadní vliv na oslabení demokracií po celém světě. Vysokými cenami potravin nebo energií netrpí jen Evropané, které čeká velmi napjatá příští topná sezona. Už v létě se může situace dramaticky zhoršit v Africe, na Blízkém východě nebo v jihovýchodní Asii. Obavy evropských demokratických politiků, že do Evropy zamíří nová migrační vlna, podobná té v roce 2015, se mohou poměrně brzo zhmotnit.

I když jsou vysoké ceny potravin a jejich nedostatek výsledkem různých faktorů, jedno řešení se tu nabízí: prosadit odblokování alespoň některých ukrajinských přístavů. Rusko a Ukrajina se drží v šachu a ani jeden nechce ustoupit. Ukrajinci neodminují přístav v Oděse, aby ho nevystavili možnosti útoku, Rusové zase nechtějí zaručit bezpečný průjezd dopravním lodím. Někdo navrhuje, aby konvoje s potravinami protlačila Severoatlantická aliance, která se ale bojí zatažení do konfliktu. Jiní více sázejí na diplomacii, která by prostřednictvím OSN a Turecka domluvila například společné eskorty a kontroly lodí s obilím. Přes alternativní trasy z rumunských či bulharských přístavů, kam musí ukrajinské obilí dovézt kamiony, se zatím do světa dostal jen zlomek ukrajinské pšenice a dalších komodit.

Čas ale běží. Ukrajinci už sklízejí novou úrodu, kterou nemají kam dávat, farmáři v Africe naopak nemají co sklízet, protože je sucho, a ceny rostou. To hraje do karet Rusku, jehož vládce Putin není vystaven takovému tlaku a odpovědnosti vůči veřejnosti jako demokraticky volení politici. Je to podobné jako s dodávkami západních zbraní Ukrajině. Západní spojenci hledají tenkou hranici, kterou nechtějí či nemohou překročit, aby nedali Putinovi záminku k rozšíření konfliktu, a nebyli tím pádem potom doma obviněni z toho, že své země zatáhli do války.

Na druhé straně ale může vidina nové uprchlické krize vyvolávat nové obavy z domácích populistů, kteří opět začnou stavět většinou pomyslné hradby kolem pevnosti jménem Evropa. Ta se teprve začíná učit bránit, jakkoliv se Evropská unie nakonec ukázala jednotnější, než si představovali samotní Evropané i Putin. Únava z války spojené s inflací a výhledem na recesi nicméně hraje svoji roli.

Hlad v chudých zemích je mocná zbraň, kterou drží v rukou ruský prezident a vůči níž by měl bohatý demokratický Západ najít obranu co nejdřív a co nejefektivněji.