Zapojení Ruska do konfliktu v Donbasu. Po deseti letech už známe pravdu o začátku rusko-ukrajinské války

Válka v Donbasu byla výsledkem širšího ruského pokusu dostat pod kontrolu převážně ruskojazyčné východní a jižní části Ukrajiny. Zpočátku měl Kreml v úmyslu učinit tak s co nejmenší mírou otevřeného vojenského boje. Nejznámější součástí této převážně skryté, avšak již komplexně organizované a jasně vojenské operace, byla ruská anexe Krymu mezi 20. únorem a 18. březnem 2014. Snaha zmocnit se celého území, kterému ruští imperiální nacionalisté říkají Novorossie (Nové Rusko), zahrnovala množství dalších souběžných podvratných, hybridních, tajných, měkkých atd. akcí, jejichž cílem bylo podkopat sociální soudržnost, politickou stabilitu a státní kapacitu na východní a jižní Ukrajině i mimo ni.

Mezi nejdůležitější nástroje ruské hybridní války na pevninské Ukrajině patřily na počátku roku 2014 ruské sdělovací prostředky i ukrajinská média pod ruským nebo proruským vlivem. I přesto zůstal účinek démonizační kampaně Moskvy na východoukrajinské veřejné mínění omezený. Nejen ruské propagandistické kanály, ale i zahraniční masmédia často vykreslovala proruské demonstrace v Donbasu jako projevy údajně rozšířených lidových nálad. Různé průzkumy veřejného mínění provedené před touto fází a během ní ale ukazují jiný obraz. Například ještě v březnu 2014 podporovala oddělení Donbasu od Ukrajiny pouze třetina obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti, zatímco 56 procent tuto myšlenku odmítalo. Mnohé separatistické akce ve východoukrajinských a jihoukrajinských městech nebyly pouze nebo vůbec iniciovány na místní úrovni, ale naopak podněcovány, řízeny a financovány Moskvou.

Ačkoli bylo napětí vysoké již na začátku dubna 2014, rozsáhlé boje začaly až ve druhém dubnovém týdnu. Došlo k použití střelných zbraní a všudypřítomnosti ruských občanů. Donbaská válka začala, když byly 12. dubna pod vedením nepravidelných ruských bojovníků obsazeny administrativní budovy ve Slovjansku a Kramatorsku v Doněcké oblasti. Po obsazení Slovjansku následovaly první rozsáhlé boje rusko-ukrajinské války.

Girkinova skupina

Protiukrajinské nepravidelné jednotky ve Slovjansku vedl ruský občan, plukovník ve výslužbě a bývalý důstojník FSB Igor Girkin (přezdívka „Strelkov“). Girkinova ozbrojená skupina více než 50 nepravidelných bojovníků dorazila na pevninskou Ukrajinu z již okupovaného Krymu, kde se většina těchto mužů účastnila anektovací operace. Girkinova skupina sehrála rozhodující roli při přeměně regionálního občanského konfliktu v Donbasu v delegovanou mezistátní válku mezi Ruskem a Ukrajinou. V rozhovoru pro ruský krajně pravicový týdeník Zavtra (Zítra) v listopadu 2014 Girkin přiznal: „Já jsem stiskl spoušť války. Kdyby naše (ozbrojená) jednotka nepřekročila hranice (z Ruska na Ukrajinu), vše by dopadlo tak, jak dopadlo v (severovýchodním ukrajinském) Charkově a (jižní ukrajinské) Oděse. (…) Podnět k válce, která trvá dodnes, dala naše (ozbrojená) jednotka. Zamíchali jsme všechny karty, které byly na stole. Všechny!“

Ukrajinci nacházejí pochopení jen u sebe navzájem. Ve světě zavládla „soucitná lhostejnost“

9. 4. 2024 ▪ 6 min. čtení

Tehdejší úřadující ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov oznámil 13. dubna zahájení tzv. protiteroristické operace (ATO). Původní rozhodnutí ukrajinské vlády zahájit obrannou operaci jako protiteroristickou, nikoli vojenskou – navzdory důkazům, které od počátku svědčí o hlubokém ruském zapojení ve Slovjansku a Kramatorsku –, je někdy interpretováno také jako důkaz spíše vnitrostranického než mezinárodního konfliktu. Přesto bylo toto rozhodnutí učiněno spíše z pragmatických než z paradigmatických důvodů, a to především proto, že prevence separatismu spadá spíše pod ukrajinskou protiteroristickou legislativu než pod zákony týkající se obrany. Kyjev nebyl v dubnu 2014 ochoten vyhlásit válečný stav před prezidentskými volbami, které byly naplánovány na květen 2014 a které by musely být v rámci výjimečného stavu zrušeny.

Několik hlubokých vědeckých zkoumání historie, vypuknutí a průběhu války v Donbasu odhalilo a analyzovalo četné vazby mezi zdánlivě nezávislými nepravidelnými protiukrajinskými aktéry na východní Ukrajině na jedné straně a ruskými státními orgány, ať už v Moskvě, Rostově na Donu, Simferopolu nebo jinde, na straně druhé. Ruský historik působící v Německu Nikolaj Mitrochin byl jedním z prvních významných akademiků, kteří v článku nazvaném „Transnacionální provokace“ poukázali na klíčovou roli nejen ruských neregulérních aktérů, ale také ruského státu při vypuknutí domnělé občanské války v Donbasu. Později Mitrochinovy první náznaky potvrdili a podpořili mimo jiné japonský politolog Sanshiro Hosaka svými články, například „Ruská politická technologie ve válce na Donbasu“, a německý badatel Jakob Hauter svou knihou Přehlížená invaze Ruska.

Již před vznikem podrobných empirických výzkumů zapojení ruského státu se posledně jmenovaný faktor jevil jako nejpravděpodobnější vysvětlení vypuknutí války. Širší politický kontext vojenské eskalace v Donbasu na jaře 2014 byl od svého počátku sugestivní. Těžko mohlo být náhodou, že válka se připravovala a nakonec vypukla ve stejném období, kdy pravidelné ruské jednotky obsazovaly Krym a kdy Rusko urychlovalo vícesměrný hybridní útok proti pevninské Ukrajině. Podivným aspektem zdánlivého „povstání“ v Donbasu vždy bylo, že se do něj od počátku až do jeho konce nikdy nezapojili žádní známí političtí či jiní vůdci ani relevantní politické či jiné organizace z regionu.

Ruští vojáci na Ukrajině

Rusko dodnes vehementně popírá, že by se jeho pravidelné jednotky aktivně na místě podílely na vedení války v Donbasu. Do konce srpna 2014 tomu tak skutečně do značné míry bylo. Přesto existovala – kromě klíčové role ruských pravidelných jednotek při anexi Krymu v únoru až březnu 2014 – řada případů na území Ukrajiny, které naznačovaly přítomnost nejen nepravidelných, ale i pravidelných ruských vojáků.

Nejznámějším takovým případem byla posádka samohybného raketového systému země-vzduch Buk TELAR ruských sil protivzdušné obrany, která v červenci 2014 na několik dní vstoupila na východoukrajinské území a omylem sestřelila osobní let MH-17 malajsijských aerolinií, který s 298 civilisty na palubě letěl nad Donbasem. Ve stejné době, během níž menší ruské pravidelné oddíly, jako je jednotka Buk, podporovaly proruské neregulérní jednotky bojující v Donbasu, začala ruská armáda střílet přes hranice na ukrajinské jednotky. Během července 2014 byla na fotografiích i videozáznamech zachycena řada raketových a dělostřeleckých útoků na ukrajinské pozice z ruského území. K prvnímu takovému útoku došlo 11. července 2014 u obce Zelenopilja v Luhanské oblasti, přičemž zahynulo 30 ukrajinských vojáků a pohraničníků. Ve zprávě zveřejněné v prosinci 2016 popsala známá OSINT skupina Bellingcat ruské ostřelování Ukrajiny nejméně ve 149 jednotlivých případech.

Během následujícího měsíce Rusko nakonec ve velkém rozsahu napadlo pevninskou Ukrajinu. Dne 14. srpna 2014 překročila rusko-ukrajinskou hranici velká kolona nejméně dvou desítek obrněných transportérů a dalších vozidel ruské armády. Jednalo se o první masivní vpád ruských pravidelných sil na pevninskou Ukrajinu potvrzený nezávislými pozorovateli. Do konce srpna 2014 bylo na území Ukrajiny rozmístěno až osm pravidelných tzv. praporních taktických skupin (BTG) ruských ozbrojených sil s více než 6 tisíci příslušníky.

Přesto se mnozí politici, novináři, diplomaté, a dokonce i někteří vědci po celém světě při komentování těchto událostí stále řídí propagandistickým narativem Kremlu o válce v Donbasu. Mediální, političtí, akademičtí, občanští a další komentátoři by měli dbát na to, aby správně uvedli původ a povahu války. Měli by ve svých veřejných i neveřejných prohlášeních výslovně a trvale zdůrazňovat, že ozbrojený konflikt v Donbasu v letech 2014 až 2022 byl delegovanou mezistátní válkou mezi Ruskem a Ukrajinou, nikoliv vnitroukrajinskou občanskou válkou.

Julia Kazdobina je vedoucí pracovnicí programu bezpečnostních studií Rady pro zahraniční politiku „Ukrajinský hranol“ v Kyjevě a Jakob Hedenskog stejně jako Andreas Umland jsou analytiky Stockholmského centra pro východoevropská studia při Švédském institutu mezinárodních vztahů. Článek vychází z připravované zprávy SCEEUS zveřejněné zde.