S lahví červeného a listem bílého papíru
Miroslav Pavel,
generální ředitel a. s. Economia
Praha, 11. 1. 2001
Nebyl to rozhodně příjemný zážitek. Stál jsem před třiceti nebo čtyřiceti lidmi a některé z nich jsem dokonce poměrně dlouho osobně znal.
"Nedělejte to!" skoro jsem je prosil.
Vydávat deník není zase tak jednoduchá záležitost. Když se sečtou všechny roční náklady, mzdy, tisk a papír, platba zpravodajským agenturám, služební auta, zahraniční cesty a nevím co ještě, jde o desítky, někdy i o stovky miliónů korun. A ty musíte vydělat. Zadarmo je nikdo nedá. Teprve až dosáhnete určitého prodaného nákladu, přijde dostatek inzerce.
Přiznávám se: neuspěl jsem. Za několik dní se redakční prostory deníku, který patří do naší vydavatelské skupiny, téměř vyprázdnily. Pro upřesnění jenom dodávám, že to nebylo v ČR. Kdyby se bylo bývalo odehrávalo vše v režii vzbouřenců, asi bychom byli bývali přišli o jedny noviny. Nepřišli jsme o ně.
Ale pěkně popořádku: Všechno vzniklo mnohem dřív. Konflikt se začal rodit kolem toho, jak mají tyto noviny reagovat v předvolebním období, na poměrně bouřlivou politickou situaci. K naší vydavatelské tradici patří, že noviny, které vydáváme, se snaží být nadstranické a objektivní, že se zásadně nespojujeme s jednou politickou stranou, že chceme našim čtenářům poskytnout celé spektrum názorů a komentáře, které věci posuzují s patřičným nadhledem. A v tom bylo jádro sporu, protože tehdejší šéfredaktor chtěl deník přichýlit k jednomu zcela konkrétnímu politickému hnutí. Slova selhávala a tak nezbývalo než se rozejít. Ten rozchod ale nakonec proběhl tak, že se šéfredaktorem odešla skoro celá redakce.
Problém deníku je v tom, jak to ostatně už vyplývá z jeho názvu, že vychází denně. A ačkoliv se to na první pohled nezdá, je to - technologicky vzato - výroba se vším všudy. Surovinou jsou informační vstupy všeho druhu. Je nutné umět vytvořit fotografie a grafy a v době počítačů vše jako datový soubor předat tiskárně k dalšímu zpracování. Ta musí mít připravený papír, tiskové barvy, rotačku a distribuční zařízení, které vyrobené noviny, do nichž se předtím podle objednávek vkládají inzertní produkty, spočítá a sváže do balíků. Následuje cesta k předplatitelům - velmi důležité jsou jejich adresy - a do stánků. To všechno je provázáno poměrně složitým systémem obchodních smluv. Když kdekoliv něco zaskřípe, zpozdí se, zauzluje, čtenáři svoje noviny nedostanou. Většinou k tomu skřípotu dochází nechtěně, bez zlého úmyslu. Ale je také možné do soukolí nasypat písek. A už to pěkně skřípe. A jako náhodou se pak vlastně může objevit jiný deník, který rychle zaskočí. A laskavému čtenáři by to možná bylo jedno, zejména když by ten nový deník halasně oznámil, že je to vlastně ten starý deník, protože v jeho redakci jsou skoro všichni redaktoři, kteří ve starém deníku pracovali. Jednoduché a proveditelné. Stejně jako jsem se přiznal, že jsem neuspěl v přesvědčování redakčního kolektivu, aby neodcházel, musím se přiznat, že jsem o té jednoduchosti a proveditelnosti poměrně přesně věděl. Myslím, že jsme na tuto variantu vývoje byli připraveni mnohem dřív, než k ní došlo. Až později jsem se dozvěděl, že se tomu oficiálně říká krizový management.
Sedl jsem si tehdy večer ke stolu, položil na něj několik listů bílého papíru (Je špatné, že jsem si k tomu otevřel láhev dobrého červeného?) a začal jsem si psát, co všechno musíme udělat. Ověřit zapsání ochranné známky, zkontrolovat všechny smlouvy, ujistit tiskárnu i distribuční firmu, že budeme pokračovat. Zajistit softwary proti zneužití a odcizení, vyměnit zámky a klíče. A spoustu dalších věcí. A samozřejmě: dát dohromady novou redakci.
Zní to, jako by se dala nová redakce koupit v samoobsluze. Ujišťuji vás, že nedá. Ale je možné dát dohromady partu lidí, kteří si myslí o novinařině totéž co vy, a nabídnout jim šanci dělat opravdu kvalitní noviny. Začalo to ztuha. Ale pak se ozval ten či ta, a za chvíli další.
Dnes, po dvou letech, se potvrdilo, co jsem tehdy říkal: Bylo dobře, že odešli. Pravda je, že jsem to říkal hlavně proto, že jsem se v těch prázdných redakčních prostorách trochu bál. Ale všichni jsme tomu nakonec uvěřili. Možná, že to byla pravda.
Řízení firmy ve vážné ekonomické nebo personální situaci, jak ji právě vidíme např. v České televizi, je v zahraničí dokonce pravidelné povolání. U nás jsou "létající krizoví manažeři" zatím bílou vránou, a proto se s nepřehlednou situací musejí vyrovnat manažeři obyčejní - nekrizoví. To, jak se jim podaří události zvládnout, záleží především na dynamice jejich osobnosti.
