Od zavedení paušální daně pro podnikatele nelze očekávat zázraky

Zeštíhlení daňové správy je chvályhodné, ale sotva splní záměry zákonodárců

Od zavedení paušální daně pro podnikatele nelze očekávat zázraky

Tomáš Brandejs

Praha, 16. 1. 2001

Dne 1. ledna 2001 vstoupila v platnost další z celé řady novel zákona o daních z příjmů, která co do rozsahu patří zajisté mezi ty větší. Mimo jiné přinesla i zcela novou možnost poplatníkům daně z příjmů fyzických osob, a to platit daň z příjmů za využití nového instrumentu - tzv. paušální daně. Tato novinka je upravena v § 7a zákona o daních z příjmů.

Přestože záměrem zákonodárce patrně mělo být odlehčení administrativy na straně poplatníka, podstatnějších změn dozná především rozsah práce zaměstnanců samotných finančních úřadů. Přestože prvotní zájem při sjednávání výše paušální daně na několik let dopředu bude z počátku pravděpodobně znamenat zvýšený nárok na bezvadné fungování finančních úřadů, odpadne do budoucna každoročně několik desítek úkonů potřebných pro nutnou správu daní u každého jednotlivého poplatníka - od přijetí přiznání přes správu pravidelně přijímaných plateb coby záloh na daň, zúčtování daňové povinnosti se zálohami na ni až po často složité a zdlouhavé finanční kontroly řádného plnění daňových povinností poplatníků. Toto zeštíhlení daňové správy je jistě chvályhodné a vítané. V tomto příspěvku bych rád stručně uvedl základní principy fungování paušální daně se současným vyjmenováním důvodů, které mne vedou k tvrzení, že negativní stránka možnosti využití paušální daně v konečném důsledku převýší stránku pozitivní jak u poplatníků daně z příjmů fyzických osob, tak i na straně státního rozpočtu.

Okruh "vyvolených"

První otázkou problematiky paušální daně je to, kdo všechno ji může využít. Jde o osoby, kterým kromě příjmů od daně osvobozených a příjmů zdaněných zvláštní sazbou daně plynou příjmy pouze podle § 7 odst.1) písmena a) až c) zákona o daních z příjmů. Převedeno do běžné mluvy, jedná se pouze o zdanitelné příjmy, které plynou poplatníkovi ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, ze živnosti provozované na základě živnostenského zákona a z jiného podnikání podle zvláštních předpisů (např. příjmy právníků, advokátů, daňových poradců). Jiných příjmů poplatník, který chce být úspěšný při žádosti o stanovení paušální daně, nesmí dosahovat - kromě výjimky dále v tomto příspěvku uvedené. Další nutnou podmínkou je skutečnost, že fyzická osoba mající zájem o vyrovnání své daňové povinnosti jednorázově paušální částkou provozuje tuto podnikatelskou činnost bez zaměstnanců nebo spolupracujících osob ani není účastníkem sdružení osob bez právní subjektivity. Okruh osob s paušální daní je dále zúžen dalšími omezeními - musí se jednat o osobu, která není plátcem daně z přidané hodnoty a v bezprostředně předcházejících třech zdaňovacích obdobích nepřesáhla výše jejího ročního příjmu jednotlivě v každém roce jeden milión korun. Jak je patrné, okruh "vyvolených" je natolik zúžen, že stanovení paušální daně je použitelné pouze u nepatrné části podnikatelů.

Dalším faktorem eliminujícím šance poplatníků uspět v boji o jednorázovou úhradu daňové povinnosti je samotná procesní úprava smluvení její výše. Žádost o určení paušální daně musí být místně příslušnému správci daně podána nejpozději do 31. ledna běžného roku. To podle mého názoru není příliš vstřícná lhůta pro analyzování, zda je výhodnější varianta dosavadního postupu vedení účetnictví a podávání každoročního přiznání nebo zda je lepší v daném roce přejít na paušální daň. Dlužno však dodat, že lze finanční úřad požádat v průběhu ledna i bez jasné představy o tom, zda ji nakonec bude poplatník požadovat. Správce daně výši konečné paušální daně totiž stanovuje na základě jednání s poplatníkem v průběhu několika dalších měsíců, rozhodnutí o stanovení paušální daně musí padnout nejpozději do 15. května a daň takto stanovenou může poplatník nakonec sám odmítnout.

Podivné paragrafy

Nijak jednoduché není ani určení výše paušální daně. Ta se určí v závislosti na výši předpokládaných zdanitelných příjmů a na výši předpokládaných výdajů. Potud nic překvapujícího. Přímo ranou do týla některým poplatníkům však může být ustanovení o tom, že do předpokládaných příjmů se započítávají i příjmy z prodeje majetku, který byl vložen do obchodního majetku (zde ani nehodlám analyzovat podivnou nutnost zahrnutí příjmů z prodeje majetku do předpokládaných příjmů z podnikání, který sice byl vložen do obchodního majetku, ale již z něj byl vyřazen, nebo dokonce absurdní situaci, kdy k takovému vyřazení došlo již před více než pěti lety). Za další předpokládaný příjem je ze zákona považováno i rozpuštění rezervy vytvořené podle zákona o rezervách. Na druhou stranu se při stanovení paušální výše daně nutně vychází i z předpokládaných výdajů v zákoně o daních z příjmů doslovně vyjmenovaných. Jsou jimi zůstatková cena prodaného odpisovaného majetku a výše rezervy vytvořené pro příslušné zdaňovací období podle zákona o rezervách. Je jasné, že u řady poplatníků by stanovená výše paušální daně převýšila daň, kterou by hradil na základě běžného daňového přiznání podaného tak, jak byl vždy zvyklý. Za zmínku patrně stojí i minimální výše daně stanovené paušální částkou - je jí částka 600 Kč.

Určitým zatížením bude zajisté i datum splatnosti paušální daně - to bylo zákonem stanoveno na 31. května běžného roku, tedy nedlouho poté, co podnikatel podal přiznání a odvedl daň z příjmů za rok předchozí (v případě, že termín pro podání jeho přiznání bude do 30. června a nikoli do 31. března, pak samozřejmě nedlouho předtím). S někdy poměrně vysokými výdaji ve prospěch státního rozpočtu v rychlém sledu za sebou je potřeba tedy již předem počítat.

Určením paušální daně a jejím schválením finančním úřadem však pro podnikatele povinnost podat přiznání nemusí vůbec odpadnout. Zákon o daních z příjmů pamatuje i na situaci, kdy poplatník v roce, na který byla sjednána paušální daň, dosáhne kromě předpokládaných příjmů i jiných zdanitelných příjmů ze závislé činnosti, některých druhů příjmů z podnikání, příjmů z kapitálového majetku, z pronájmu či ostatních příjmů podle § 10 zákona o daních z příjmů v úhrnné výši čtyř tisíc korun. V takových případech poplatník podá daňové přiznání do běžného termínu po skončení zdaňovacího období. Zde považuji za nutné upozornit na to, že v denním tisku se v článcích pojednávajících o instrumentu paušální daně několikrát psalo o tom, že daňové přiznání je nutné podat v případě, kdy poplatník dosáhne o více než čtyři tisíce korun vyšší příjmy, než předpokládal. To je informace, která svou polovičatostí může leckoho uvést v omyl. Pokud jsem výše záměrně zjednodušeně psal, že poplatník dosahující některých příjmů z podnikání, které v úhrnu s ostatními nepředpokládanými příjmy přesáhnou limit čtyř tisíc korun, musí podat daňové přiznání, měl jsem tím na mysli příjmy, které poplatník dosáhl podle § 7 odst. 1 písm. d) a podle § 7 odst. 2) zákona o daních z příjmů, tak jak to ostatně sám uvádí zmíněný zákon v § 7a odst. 3). Opět převedeno z řeči paragrafů, jde o podíly společníků na veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditních společností na zisku, příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, autorských a podobných práv, příjmy z výkonu nezávislých povolání, které nejsou živností ani podnikáním podle zvláštního předpisu, a příjmy znalců, tlumočníků a jiných v zákoně specifikovaných osob. Jde tedy vždy o příjmy jiného typu než ty, které byly započítány do předpokládaných příjmů pro stanovení paušální daně. Lichá je tedy např. obava živnostníka, který oproti původně předpokládané výši příjmů ze živnosti v částce 400 tisíc Kč dosáhne příjem 410 tisíc Kč, že bude nucen podat přiznání k dani z příjmů.

Spor o výši příjmů

Stejně nesmyslné jsou pak závěry autorů, že v případě přesáhnutí příjmů o čtyři tisíce korun (opomeňme jakého druhu), bude poplatník nucen v přiznání k dani z příjmů uvést skutečně dosažené příjmy, na které byla původně sjednána paušální daň, a že správce daně uzná jako výdaj na jejich dosažení, zajištění a udržení příjmů pouze řádně zdokladované výdaje. Není tomu tak - podle zákona o daních z příjmů se do podávaného přiznání totiž dle § 7a odst. 3) zákona o daních z příjmů uvedou příjmy ve výši předem sjednané se správcem daně snížené o předem sjednané výdaje a teprve navíc se ve skutečné výši uvedou všechny ostatní, opět zdůrazňuji, jiné typy příjmů než ty, které byly sjednané. Jediný efekt, který by při překročení předpokládaných příjmů příjmy - zjednodušeně řečeno - stejného typu měl být vyvolán, bude s největší pravděpodobností zrušení možnosti vyrovnat svou daňovou povinnost paušální daní v následujícím zdaňovacím období a obnovení běžného režimu podávání daňového přiznání.

Osobně se domnívám, že právě nemožnost změnit daňovou povinnost poplatníka při překročení předpokládaných příjmů podle § 7 odst. 1) písmena a) až c) zákona o daních z příjmů bude tím důvodem pro podávání žádostí o stanovení výše daně paušální částkou. Myslím si, že může být velice lákavé neuvést všechny předpokládané příjmy při sjednávání výše daně se správcem daně, který bez potřebných informací o tom, že právě následující období by pro podnikatele mělo být zlomové, co se výše zisku týká, stanoví paušální daň nízkou. Lze očekávat i určité "praní" příjmů několika předem dohodnutých osob přes jednu z nich, které se podařilo sjednat si paušální daň. Obávám se, že takové daňové delikty budou správcem daně zjištěné pouze s největším úsilím a v drtivé většině odhaleny nikdy nebudou.

Z výše uvedeného je patrné, že ani finanční úřad, ani poplatník nemohou od umožnění přechodu na paušální daň očekávat žádné zázraky. Věřím, že tento příspěvek podpoří úvahy o takových zákonných úpravách, které zefektivní institut paušální daně a umožní jej používat k plné spokojenosti obou zúčastněných stran.

(Autor pracuje jako daňový poradce

ve firmě TACOMA Consulting)