Bez levice a pravice není demokracie

Spory o sociálně-ekonomické hodnoty patří k podstatě demokracie

Bez levice a pravice není demokracie

Klára Vlachová

Praha, 2. 3. 2001

Se vstupem do nového milénia někteří intelektuálové znovu verbálně odmítli existenci levice a pravice nejen v ČR, ale dokonce i v EU. Rozsáhlá literatura na toto téma však ukazuje, že více než výpovědí o politické skutečnosti je odmítání levice a pravice přáním, které plodí další povážlivé politické myšlenky.

Levice a pravice jsou prostorovými metaforami užívanými v jazyce politiky a politické vědy. Jejich původ je ve Francouzské revoluci a vznikl podle místa, kam se jednotlivé skupiny posadily na prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789. Reakční a monarchističtí aristokraté seděli napravo, příslušníci třetího stavu a radikálové seděli nalevo. Postupně začaly být základem sporu mezi levicí a pravicí sociálně-ekonomické hodnoty. S tímto základním sporem vycházejícím ze sociální struktury společností pak v různých dobách souvisely a souvisejí i jiné politické spory: liberalismus-autoritarianismus, materialismus-postmaterialismus atd. Vědci studující levici a pravici upozorňují, že levice a pravice nikdy nebyly pevně definované normativní termíny, ale volné analytické kategorie, jejichž obsah se liší nejen v čase, ale i mezi zeměmi. S jejich pomocí byl vždy popisován spor mezi politickými idejemi.

Spory jsou podstatou demokracie. Demokratická politika je založena na konkurenci kontrastních názorů. Tam, kde je popírána levice a pravice, tam je zpravidla popírána politika, a kde je popírána politika, tam může být ohrožena i demokracie. Pojmy levice a pravice byly v minulosti mnohokrát odmítnuty. Isaiah Berlin upozorňuje na skutečnost, že nedemokratické režimy odmítají dělení levice - pravice. I u nás byl v levicovém komunistickém režimu mezi lety 1948 a 1989 pojem politická pravice tabu, dělení na levici a pravici bylo odmítnuto a jakákoliv možnost demokratického politického sporu o věcech, které se týkají občanů, byla vytěsněna. Pojmy levice a pravice však někteří odmítli i po pádu komunistických režimů. Spor o demokracii však není sporem mezi levicí a pravicí, ale sporem mezi levicovými a pravicovými demokraty na jedné straně, a levicovými a pravicovými nedemokraty na straně druhé.

Demokraté se shodnou na tom, že po pádu nedemokratického režimu vybudují demokratické instituce, avšak po jejich ustavení se jejich další spory stanou levo-pravými. Pojmy levice a pravice byly také některými odmítnuty v souvislosti s procesem evropské integrace. Existuje názor, že v unii se pojmy levice a pravice smazávají a v procesu přibližování je důležité pouze to, kdo je proevropský. Jak je to doopravdy?

Zatímco ve všech patnácti členských zemích unie spor mezi levicí a pravicí stále existuje, na úrovni nadnárodní je toto dělení odmítáno.

Zatímco demokratičnost a legitimitu patnácti členských států nikdo nezpochybňuje, v případě nadnárodní entity nazvané EU se otevřeně hovoří o "demokratickém deficitu".

Na toto téma bylo na západ od nás publikováno mnoho analýz. Je z nich patrné, že EU má problémy s takovými podstatnými prvky demokracie, jako je svrchovanost lidu, svobodná politická soutěž, ustavování mocenských institucí a jejich odpovědnost, dělba mocí a jejich vzájemné vyvažování, problémy jsou i s principem většinového rozhodování a ochrany malých států. Výtky týkající se demokratického deficitu EU není možné brát na lehkou váhu. John Laughland dokumentuje překryv mezi nacismem, vichysmem a italským fašismem a moderním pro-evropanstvím. V ČR jsou tato fakta bagatelizována a politické strany, které nedostatek demokratických principů ve strukturách EU vnímají stejně jako podobné strany z členských zemí EU, jsou vysmívány.

Autorka je socioložka